Squatujeme mediální prostor od roku 2013

#BringBackOurGirls: politický protest i globální sentiment

Militantní islamistické hnutí Boko Haram o sobě dalo poprvé vědět již před bezmála pěti lety útokem na policejní stanici ve městě Bauchi na severovýchodě Nigérie. Bombové útoky, zabíjení a únosy, zprvu zaměřené převážně proti státním institucím, později čím dál častěji proti civilistům v kostelech, mešitách, školách, na trzích, zastávkách a v nechráněných vesnicích, se od té […]

Militantní islamistické hnutí Boko Haram o sobě dalo poprvé vědět již před bezmála pěti lety útokem na policejní stanici ve městě Bauchi na severovýchodě Nigérie. Bombové útoky, zabíjení a únosy, zprvu zaměřené převážně proti státním institucím, později čím dál častěji proti civilistům v kostelech, mešitách, školách, na trzích, zastávkách a v nechráněných vesnicích, se od té doby staly součástí každodenního života místních komunit. Národní ani zahraniční média jim až na výjimky nevěnovala příliš pozornosti. Jen od začátku letošního roku se počet obětí útoků Boko Haram blíží ke dvěma tisícům – v únoru šedesát upálených chlapců v internátní škole ve státě Yobe, několik vypálených a vyvražděných vesnic, takřka sto obětí bombového útoku na autobusovou zastávku v hlavním městě Abuji. Neobjevily se žádné hashtagy, žádné fotky na Facebooku. Proč únos středoškolaček z Chiboku uprostřed noci 14. dubna vyvolal najednou takový zájem?

Vlna globální sentimentality

Tragický osud unesených dívek a jejich rodin si zaslouží pozornost bez jakýchkoli pochyb. Reakce prezidenta Goodlucka Jonathana a dalších státních představitelů byla však dokonalým opakem. První oficiální uznání události přišlo po dvou týdnech, kdy mlčení vystřídal prezidentův příslib, že se bude modlit za šťastný návrat dívek. Naprostý nezájem a nečinnost ze strany vlády motivovaly deset dnů po únosu vznik hashtagu #BringBackOurGirls a vyvolaly protesty v několika městech v zemi. Místní kampaň za návrat unesených dívek je především výrazem hlubokého rozhořčení a rostoucí nedůvěry ve schopnost administrativy prezidenta Jonathana plnit základní povinnosti, jež má vláda vůči svým občanům, a signálem, že pohár trpělivosti přetekl.

„#BringBackOurGirls jakožto životně důležitý moment pro nigerijskou demokracii není totéž, co #BringBackOurGirls coby vlna globální sentimentality.“

Není to poprvé, co sociální sítě sehrály významnou roli při mobilizaci občanské nespokojenosti. Mladí aktivisté jich využili ke zlepšení volebního dozoru nad posledními parlamentními a prezidentskými volbami v roce 2011 a o rok později sehrály Twitter a Facebook zásadní roli v při organizaci masových protestů #OccupyNigeria proti zvýšení cen paliv, jež přiměly vládu nepopulární rozhodnutí změnit.

V zámoří se začal hashtag #BringBackOurGirls šířit především díky početné nigerijské diaspoře ve Spojených státech, Kanadě a Velké Británii. Dojemný příběh více než dvou stovek školaček přitáhl i pozornost aktivistů z řad celebrit a z místní kampaně se rázem stal „virál“. Sociální sítě zaplavily fotografie celé plejády hollywoodských hvězd, světových politiků, jejich současných i bývalých manželek a milenek, pózujících se sloganem kampaně na bílé ceduli. Rozdíl mezi dvěma světy kampaně skepticky okomentoval americko-nigerijský spisovatel Teju Cole: „#BringBackOurGirls jakožto životně důležitý moment pro nigerijskou demokracii není totéž, co #BringBackOurGirls coby vlna globální sentimentality.“ Jeho kousavá poznámka vybízí k zamyšlení nad motivací a záměry prominentních globálních aktivistů.

V Nigérii má kampaň jasného adresáta – cynicky netečnou vládu prezidenta Jonathana. Komu posílá vzkaz Michelle Obama, Carla Bruni, David Cameron, Sylvester Stallone nebo Mel Gibson, není až tak zřejmé. Patří také nigerijské vládě? Nebo přímo únoscům z Boko Haram? Představitelům západních zemí? Mezinárodnímu společenství (v mnohosti jeho významů)? Není to poprvé, co konflikt a násilí ve vzdálené (geograficky i kulturně) zemi přitáhl zúčastněnou pozornost celebrit-aktivistů, motivovaných někdy upřímným znepokojením nad páchaným bezprávím, jindy jen touhou svézt se na vlně masové kampaně k vylepšení vlastní image (a fotografie filmových hvězd z festivalu v Cannes, které před objektivy desítek fotografů a kamer ukazují listy papíru, na které pro ně kdosi vytiskl známý slogan, spadá spíše do druhé kategorie). O motivaci předních politických představitelů a jejich rodinných příslušníků snad ani není nutné se rozepisovat.

Sylvester Stallone
Komu posílají svůj vzkaz filmové hvězdy?

Úskalí mediálního aktivismu

Hlavní argument obhájců mediálního aktivismu zní přibližně takto: palčivé problémy světa (a především Afriky) zůstávají nevyřešené proto, že o nich světová veřejnost nemá dostatečné povědomí, a tudíž nemá ani odhodlání je řešit. Zásadním úkolem je proto povědomí rozšířit, což povede k přílivu potřebných řešení. Důležité je „něco udělat“, protože i malý kousek pomoci je lepší než nedělat nic.

Potíží s tímto přístupem – a se sociálními médii jako jejími hlavními nástroji – je hned několik. V prvé řadě politický tlak, který podobná kampaň vytváří, může vést k unáhleným reakcím vedeným pociťovanou nutností „něco udělat“, a neztratit tak (či dokonce získat) politické body, spíše než k důkladně promyšlené a strategické odpovědi, vycházející z detailního pochopení konfliktu a potřeb postižených.

V posledních letech se navíc „něco udělat“ stalo nebezpečným synonymem pro zahraniční vojenské intervence, jejichž výsledky a důsledky jsou přinejlepším smíšené. Zatím se nezdá, že by se v případě #BringBackOurGirls podobný scénář naplnil. USA, EU, Velká Británie, Francie a další země sice přislíbily pomoc nigerijské vládě při hledání dívek i v boji proti Boko Haram, o přímém vojenském nasazení – s výjimkou nebojové operace příslušníků amerických ozbrojených sil v sousedním Čadu, vyslaných na pomoc při pátrání po školačkách z Chiboku – se zatím nehovoří.

Zvýšenou ochotu ze strany mocných států světa naslouchat potřebám nigerijské vlády při řešení krizové situace využil prezident Jonathan jako příležitost k očištění své vlády od obvinění, že má podíl na vzrůstajícím násilí na severovýchodě země. Během summitu o africké bezpečnosti v Paříži v polovině května označil Boko Haram za západoafrickou součást al-Káida, což nese i závažné politické důsledky – především proto, že se tím problém i odpovědnost za jeho příčiny i řešení přesouvají z domácí sféry na mezinárodní úroveň. Globální terorismus je přece společnou hrozbou. Tato rétorika navíc hraje do karet i západním zemím, protože také je zprošťuje nepříjemné reflexe jejich historické role v regionu.

Bring-Back-Our-Girls2-e1399554214476
Místní kampaň za návrat unesených dívek je především výrazem hlubokého rozhořčení a rostoucí nedůvěry ve schopnost administrativy prezidenta Jonathana

Černobílý obraz situace

Boko Haram však vychází z problémů, které mají hlavně domácí kořeny. Navzdory šokující krutosti páchaného násilí není Boko Haram jen bandou iracionálních náboženských fanatiků. Jméno Boko Haram je sice zpravidla překládáno jako „západní vzdělání je zakázáno / je hříšné“ a někdejší vůdce sekty Mohammed Yusuf ostře odsuzoval západní vliv nejen na vzdělávání, ale také na společnost a stát a volal po vytvoření skutečného islámského státu. Islamistická rétorika však pro pochopení motivace a cílů Boko Haram nestačí. K tomu je totiž třeba porozumět dalším socioekonomickým, demografickým a politickým faktorům, jež jsou zdrojem radikalizace mladých muslimských mužů na severu země.

Dosavadní strategie boje proti Boko Haram navíc konflikt dále vyostřila. Nevybíravé a tvrdé zákroky armády a policie, při nichž zemřely desítky civilistů, mimosoudní popravy i únosy a napadání žen a dětí domnělých militantů nejenže vyvolaly odvetné útoky ze strany Boko Haram, ale dále snížily legitimitu státu a jeho institucí v očích obyvatel. V neposlední řadě je ozbrojený boj proti Boko Haram pro některé skupiny poměrně lukrativním podnikem: kontrakty na nákup výzbroje a výcvik jednotek jsou vysoce přeplacené, různí bezpečnostní experti a spřátelení političtí pověřenci prodávají pochybné služby státním bezpečnostním orgánům, zapojeny jsou soukromé bezpečnostní společnosti.

To všechno jsou problémy, které žádná rychlou jehlou šitá zahraniční pomoc nevyřeší. A v tom spočívá další problém „kampaní ve 140 znacích“ na Twitteru: povědomí, které pomáhají šířit, je založené na srozumitelném, jednostranném a černobílém obrazu situace, která je ve skutečnosti nebývale složitá, mnohostranná a má hluboké kořeny. Jejich obhájci často tvrdí, že to je první krok – jednoduchý slogan vzbudí morální pobouření, inspiruje touhu „něco udělat“ a poslouží jako inspirace pro úsilí porozumět problému hlouběji. Empirický výzkum amerických experimentálních psychologů však naznačil, že je tomu naopak. Publikum pobouří jednání ďábelských fanatiků jako Boko Haram, které je prostě nutné zastavit. Když se však dozvědí víc a zjistí, že situace je mnohem složitější, ztratí zájem.

Navzdory veškeré kritice není ale možné globální kampani #BringBackOurGirls upřít jistý úspěch. Alespoň na chvíli se oči statisíců lidí z mnoha koutů upřely na nigerijskou vládu, která pod domácím i mezinárodním tlakem skutečně začala podnikat kroky k záchraně unesených dívek z Chiboku. Jejich šance na návrat se ale zmenšuje. Stejně tak klesá i popularita hashtagu #BringBackOurGirls na sociálních sítích. Jen v nigerijské Abuji nadále každý den vychází do ulic desítky protestujících, aby připomněly vládě, že cíl #BringBackOurGirls ještě nebyl naplněn.

 

Autorka je afrikanistka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image