Kdysi v devadesátých letech jsem se často hádal se svými ruskými přáteli o kapitalismu. Bylo to v dobách, kdy většina mladých východoevropských intelektuálů s nadšením přijímala cokoli, co mělo s tímto ekonomickým systémem něco společného, přestože masy pracujících vůči němu zůstávaly podezřívavé. Kdykoli jsem zmínil kriminální výstřelky oligarchů a nepoctivých politiků, kteří si přivlastňovali bohatství jejich zemí, pokrčili rameny.
„Všeobecná prosperita nebyla ani tak důsledkem růstu, ale vědomí kapitalistů, že je nutné uplatit aspoň určitou část dělnické třídy. Nezvyklou míru ekonomického růstu, charakteristickou pro ‚zlatý věk‘ kapitalismu, pak způsobovala především zvýšená poptávka obyčejných lidí, kteří dostali více peněz.“
„Když se podíváš na Ameriku, byli tam také různí takoví gauneři, vezmi si třeba spekulace s železnicemi v 19. století,“ vysvětloval mi jeden nadšený obrýlený ruský mladík kolem dvacítky. „Nacházíme se pořád ještě té divoké fázi. Je třeba jedné, dvou generací, aby se kapitalismus zcivilizoval.“
„A ty si fakt myslíš, že to udělá kapitalismus sám od sebe?“
„Podívej se do historie! I v Americe jste měli zbohatlíky bez skrupulí a – o padesát let později – tu byl New Deal. V Evropě jste měli sociální stát…“
„Ale Sergeji,“ namítl jsem (ve skutečnosti jsem ale už zapomněl, jak se jmenoval), „to nebylo proto, že se kapitalisté rozhodli být najednou hodní. Měli z vás všichni strach.“
Zdál se být pobaven mojí naivitou.
Uplacení dělníci
Abyste totiž v té době byli vůbec připuštěni k nějaké seriozní veřejné debatě, museli jste přijmout celou řadu předpokladů, které byly podávány jako jakési průkazné rovnice. „Trh“ se rovnal kapitalismu. Kapitalismus znamenal enormní bohatství pro ty nahoře, ale rovněž rychlý technologický vývoj a ekonomický růst. Růst znamenal zvýšený blahobyt a rozmach střední třídy. Rozmach prosperující střední třídy pak zase stabilní demokratickou vládu. O generaci později bylo už ale zcela jasné, že žádný z těchto předpokladů nelze považovat za správný.
Skutečný význam letošního bestselleru Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století spočívá v tom, že dopodrobna ukazuje (navzdory předpokládatelným námitkám některých rýpalů), že přinejmenším v případě jedné rovnice ta čísla nesedí. Kapitalismus postrádá přirozenou tendenci se civilizovat. Necháme-li ho vyvíjet podle vlastních zákonitostí, můžeme očekávat, že návratnost kapitálu mnohokrát převýší tempo ekonomického růstu, což vede k jedinému možnému výsledku: čím dál více bohatství se přesouvá do rukou dědičné elity investorů na úkor všech ostatních.
Jinými slovy to, co se stalo v západní Evropě a Severní Americe v období mezi lety 1917 a 1975, kdy kapitalismus skutečně vytvářel vysoký růst a nerovnost zůstávala nízká, představovalo historickou anomálii. Čím dál více historiků ekonomie o tom začíná být přesvědčeno. Vysvětluje to řada teorií. Adair Turner, šéf britského Úřadu pro finanční služby (FSA), například naznačuje, že vysoký růst a masové odborářské hnutí souviselo se specifickou povahou průmyslové technologie té doby. Pikkety sám poukazuje na destrukci kapitálu mezi válkami a vysokou míru zdanění a regulace, umožněných válečnou mobilizací. A existují další zdůvodnění.
Není pochyb o tom, že tento vývoj má mnoho příčin, zdá se ale, že všichni opomíjejí tu nejvíce evidentní. V době, kdy se zdálo, že se v kapitalismu čím dál více lidí těší blahobytu a že tento systém dokáže všechny nasytit, kapitalisté věděli, že mají konkurenci, globální rivaly, ať už šlo o sovětský blok, revoluční antikapitalistická hnutí od Uruguaje po Čínu či dělnické nepokoje, které hrozily vypuknout doma. Všeobecná prosperita nebyla ani tak důsledkem růstu, ale vědomí kapitalistů, že je nutné uplatit aspoň určitou část dělnické třídy. Nezvyklou míru ekonomického růstu, charakteristickou pro „zlatý věk“ kapitalismu, pak způsobovala především zvýšená poptávka obyčejných lidí, kteří dostali více peněz.
Od sedmdesátých let, kdy tyto politické hrozby postupně ustupovaly do pozadí, se poměry vracely do zavedených kolejí – znovu se objevila obrovská nerovnost, kdy pouhé jedno procento populace vládne nad společností potýkající se se stále zřetelnější sociální, ekonomickou a dokonce technologickou stagnací. A právě díky lidem, jako byl můj ruský přítel, kteří uvěřili, že se kapitalismus sám nevyhnutelně zcivilizuje, se kapitalismus nadále nijak civilizovat nemusel.
Jak vypnout vysavač
Pikkety začíná svou knihu pranýřováním „klišé a myšlenkových zkratek, jimiž si to antikapitalisté usnadňují“. Nemá nic proti kapitalismu samotnému ani, když už na to přijde, proti nerovnosti. Chtěl by jen více kontroly nad tendencí tohoto systému vytvářet nadbytečnou třídu parazitujících rentiérů. V důsledku tvrdí, že by se levice měla soustředit na to, aby volila vlády, jež se zavážou k vytváření mezinárodních mechanismů danění a regulace koncentrovaného bohatství. Některé jeho návrhy – jako například osmdesátiprocentní daň – se můžou na první pohled zdát radikální. Je ale pozoruhodné, že muž, který vykreslil kapitalismus jako gigantický vysavač pohlcující bohatství, jež se posléze shromažďuje v rukou úzké elity, tvrdí, že bychom ten vysavač neměli prostě jen vypnout, ale zkonstruovat ještě nějaký menší, který by vysával v opačném směru.
Navíc zřejmě nechápe, že nezáleží na tom, kolik knih prodá, nebo kolik zorganizuje konferencí za účasti významných osobností finančního světa a zástupců politické elity. To, že v roce 2014 může levicový francouzský intelektuál neohroženě prohlašovat, že vůbec nechce svrhnout kapitalistický systém, nýbrž ho zachránit před sebou samým, je samo o sobě důvodem, proč se podobné reformy nikdy neuskuteční. Ti, kteří tvoří ono horní jedno procento, se sami dobrovolně nevyvlastní, když je o to zdvořile požádáme. Třicet let se snažili zablokovat média a politickou situaci tak, aby nikoho ani nenapadlo se prostřednictvím svého volebního hlasu o něco podobného pokusit.
Nikdo se zdravým rozumem by si nepřál návrat politického systému podobnému Sovětskému svazu, a tak se nedočkáme ani návratu sociálně orientované demokracie padesátých let minulého století, která vznikla v rámci boje za udržení kapitalismu. Chceme-li přesto najít alternativu k dnešní stagnaci, chudobě a ekologické devastaci, musíme prostě přijít na to, jak stroj vypnout a začít znovu.
Autor je profesor antropologie na London School of Economics.
Z anglického originálu Savage capitalism is back – and it will not tame itself publikovaného deníkem The Guardian přeložila Tereza Stejskalová.