Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dvojtečka za páteční nocí

Pořad Tečka páteční noci, za nějž si zaskakující moderátor Martin Dušek vysloužil obvinění z rasismu, rozhodně nepatří k nejsledovanějším formátům, jaké Česká televize nabízí. Přesto opakovaně vyvolává kontroverze a následné mediální názorové střety. Naposledy se stala tématem právě otázka Duškova rasismu či přinejmenším necitlivého humoru, který s rasismem hraničil. Došlo víceméně ke shodě, jakkoli chatrné, že jde spíše o […]

Pořad Tečka páteční noci, za nějž si zaskakující moderátor Martin Dušek vysloužil obvinění z rasismu, rozhodně nepatří k nejsledovanějším formátům, jaké Česká televize nabízí. Přesto opakovaně vyvolává kontroverze a následné mediální názorové střety. Naposledy se stala tématem právě otázka Duškova rasismu či přinejmenším necitlivého humoru, který s rasismem hraničil. Došlo víceméně ke shodě, jakkoli chatrné, že jde spíše o profesionální selhání než o pochybení morální či politické. Dušek se prý nedokázal přizpůsobit svým partnerům ve studiu.

„Odmítnout samospasitelnost zlatého telete politické korektnosti je na místě z více důvodů. Proč ale vytvářet podobné zlaté tele z nedotknutelnosti humoru, ať už hraničního, nebo jakéhokoli jiného?“

To, že pořad vyvolal vášnivé rozpory přinejmenším na sociálních sítích a že nepříliš početná, ale hlasitá část české veřejnosti měla potřebu přít se o jeho správné interpretaci, svědčí přinejmenším o jedné věci: otázky politické korektnosti a hranic přijatelnosti veřejných výpovědí představují téma, které v současnosti nelze pomíjet.

Dvojí tvář politické korektnosti

Česká společnost rozhodně není spoutána okovy politické korektnosti. Naopak, v posledních letech je rasismus čím dál mainstreamovějším tématem. Ať už jsou úspěchy rasistické rétoriky při získávání politického kapitálu jakkoli střídavé, její šiřitelé se v českém prostředí jen sotva mohou cítit ostrakizováni. S komunisty se u nás sice pořád víceméně nemluví, ale kampaně „S rasisty se nemluví“, vedenou kapitány průmyslu a hvězdami pop music, se sotva brzy dočkáme.

Není se ovšem příliš čemu divit. Politická korektnost se zrodila v šedesátých letech ve Spojených státech ze spojení filosofického obratu k jazyku s politikou identit. Původním nositelem těchto myšlenek byla Nová levice, a dodnes jsou spjaty se specificky americkou historickou zkušeností. Po dílčích úspěších v rovině vypovídání a reprezentace, se stala politická korektnost v devadesátých letech nejen cílem zuřivých útoků ze strany konzervativců, ale také modlou pro jisté části liberálů a zástupců levice, přesvědčených, že když vymýtíme útlak z diskurzu, zmizí nakonec i ze světa.

Je přitom zřejmé, že ač se například označení černých Američanů stávalo po linii „nigger“ – „Negro“ – „Black“ – „Afro-American“ stále korektnějším, neznamenalo to zlepšení jejich sociálního a ekonomického postavení. Křiklavý nepoměr v počtu uvězněných černochů oproti bílé majoritě verbální korektnost nijak neovlivnila. Zároveň nelze pominout skutečnost, že se prezidentem Spojených států stal muž černé  pleti (jakkoli samotná barva kůže na radikální změnu politického kurzu jistě nestačí). To by v šedesátých letech nepovažovali za reálné ani ti nejradikálnější z černých aktivistů. Bezesporu to není jen zásluha politicky korektního jazyka, stejně jisté však je, že politická korektnost byla výhonkem téhož procesu, který tuto společenskou změnu umožnil.

Politická korektnost se zrodila v šedesátých letech ve Spojených státech
Politická korektnost se zrodila v šedesátých letech ve Spojených státech

Co je za hranicí?

V souvislosti s Tečkou páteční noci zaznívalo tvrzení, že nešlo o zamýšlený nebo nezamýšlený rasismus, nýbrž o humor moderátora. A ten má být přece bez hranic, i když právě ten Duškův je prý hraniční. Je nasnadě otázka, na jaké hranici se takový humor pohybuje. Nakonec už v době nové levice se pojem politické korektnosti vztahoval na sexisticky nebo rasisticky podbarvený humor. Dost možná ale právě sám pojem korektnosti smysl pro hranice zatemňuje, protože staví na stejnou stranu sympatickou nekorektnost, ale i prostý rasismus či sexismus. Hranice sama o sobě je totiž jen linií, jejíž pozici určují teritoria, jež odděluje. To, že je něco „na hraně“, sotva může být hodnotou o sobě. Odmítnout samospasitelnost zlatého telete politické korektnosti je na místě z více důvodů. Proč ale vytvářet podobné zlaté tele z nedotknutelnosti humoru, ať už hraničního, nebo jakéhokoli jiného? Nejedná se prostě o samoúčelnou exhibici, za níž možná stojí pouze individuální vkus nebo záliby bez jakýchkoli zlých úmyslů, ale která stejně tak může zaštiťovat opovržení nebo nenávist? O co se v tom kterém konkrétním případě jedná, můžeme rozpoznat až z kontextu. A to nejen z toho individuálního, ale i společenského.

Bude-li dnes někdo vykládat židovské vtipy, sotva upadne do podezření z antisemitismu. Naopak, židovská anekdota dýchá čímsi starosvětsky laskavým a antisemitismus je v Česku osamělou výspou několika exotů. Jiné je to s vtipy o cikánech, které jsou nepokrytě nenávistné a rasistické. V tomto kontextu musí nevyhnutelně vyvstávat otázka, zda na druhé straně hranice „nekorektního“ humoru náhodou neleží rasismus. Irelevantní se tato otázka může definitivně stát až ve chvíli, kdy samotný rasismus už bude vyvolávat jen posměch, a ne strach a obavy.

Taktika sezení na dvou židlích

Koncept politické korektnosti skrývá dvojí nebezpečí. Hrozbu hygienistické, jazykově očištěné společnosti, v níž se sice budeme vyhýbat jistým způsobům vypovídání, přitom však nezrušíme tenze, jež jsou důvodem k jejich zavrhování. Potlačovaná realita nás přitom stejně bude pravidelně usvědčovat ze lži. Ale ještě větším nebezpečím je společnost, která nás všech možných tenzí reálně zbaví a uvrhne do nerozlišitelné otupělé anestézie.

Na druhou stranu vymítání politické korektnosti jako prázdného rituálu bez vztahu k reálnému světu nás staví po bok konzervativců a těch, co stojí napravo od nich. Znamená to zavírat oči před faktem, že řečové akty jsou také akty, a před skutečností, že tím, že něco říkáme, také něco děláme. Doba, kdy jsme jazyk mohli považovat za nevinný nástroj, je přinejmenším několik desetiletí pryč.

Ne příliš pohodlným východiskem z této situace je přijmout nutnost sedět na dvou židlích, i když to znamená, že z každé z nich nevyhnutelně sem tam spadneme. Přijmout dvojakou povahu politické korektnosti i fakt, že odmítání nedotknutelnosti čehokoli znamená odmítnout i nedotknutelnost humoru. Kdysi se tomu říkalo taktika. Pokud má horizont našich rozporů  přesáhnout pár dní nebo hodin trvající zájem o poslední výkřik na sociálních sítích,  budeme se muset právě taktice znovu učit. A možná začít přemýšlet i o strategii.

 

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image