Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Film Cesta ven zaskakuje za česká média

V novince, kterou se po třinácti letech vrací na pole hraného filmu, se režisér Petr Václav vydal na nelehkou cestu hned ze dvou hledisek. Není-li totiž průměrný tuzemský divák na něco zvyklý, pak jsou to snímky o Romech a současný minimalistický art film. Natož jejich kombinace. Petr Václav ve své sociálně-realistické sondě Cesta ven spojil […]

V novince, kterou se po třinácti letech vrací na pole hraného filmu, se režisér Petr Václav vydal na nelehkou cestu hned ze dvou hledisek. Není-li totiž průměrný tuzemský divák na něco zvyklý, pak jsou to snímky o Romech a současný minimalistický art film. Natož jejich kombinace. Petr Václav ve své sociálně-realistické sondě Cesta ven spojil obojí dohromady a ukázal, že se dá točit jinak a o jiných věcech, než je v Česku obvyklé. Byť co se týče tematiky, neměli bychom opomenout tvorbu Zdeňka Tyce.

„Jde o film, za který se nemusíme ve světě stydět, a který nám zároveň citlivě, bez patosu a emočního vydírání naznačuje, že bychom se občas měli trochu stydět sami za sebe.“

Není podstatné, jak moc se na Václavově tvorbě podepsal fakt, že už dlouhá léta žije ve Francii. Každopádně už z úvodních, masivním fontem vyvedených titulků dýchá zcela jiná kinematografická tradice – s kořeny u Godarda a posledními výhonky třeba někde u Gaspara Noého.

Sociální drama neherců

Podobně jako Bence Fliegauf při natáčení ceněného romského dramatu Je to jen vítr se i Václav spoléhá na neherce a základem jeho snímku je detailní zkoumání prostředí a sžívání se s protagonisty. Není při tom žádným tajemstvím, že vzhledem k velmi nízkému rozpočtu, a tím pádem malému počtu natáčecích dnů, se Václav podobně jako jeho protagonisté potýkal s množstvím obtíží a byl nucen k různým kompromisům. Přesto je jeho nový snímek přinejmenším v českém kontextu v dobrém slova smyslu ojedinělý.

Skoro z každého záběru je cítit detailní obeznámenost s prostředím a s různými typy problémů, na které mladá romská rodina naráží. Problémy přitom nepramení jen z nepochopení okolí či necitlivě nastavených pravidel na úřadech, ale také z povahy protagonistů, případně romské komunity, do níž patří. Václav se pokusil předestřít co nejbohatší paletu situací a úskalí, kterými lidé částečně vyloučení ze společnosti denně procházejí, zároveň však hledá kompromis mezi veristickou pozorovatelskou optikou současného art filmu a vyprávěním jasně srozumitelného příběhu.

Vedle dokumentaristicky a místy až poněkud didakticky (nikoli však šablonovitě) pojatých situací film sleduje osudy silné ženy, která si jde za svým cílem. Právě schopnost vytvořit silné postavy, které sice chybují a mají své slabiny, ale přesto k nim cítíme empatii, je možná hlavním důvodem, proč Cesta ven vybočuje ze standardů domácí produkce. Práce s neherci není stoprocentní a některé scény diváka trochu vytrhnou z iluze, že sleduje opravdový příběh ze života, přesto se Václavovi ve většině scén daří vyvolat dojem, že takhle nějak by to opravdu mohlo probíhat. Ať už postavy mluví nebo mlčí, až na pár nezdařených situací nevnímáme herce, které je hrají. Takové konstatování možná nepůsobí příliš optimisticky – chválit filmaře za to, že umí své řemeslo, přeci jen znovu poukazuje na malost českého rybníčku. Jenže právě v žánru sociálního dramatu jsou nuance hereckého projevu zcela klíčovou hodnotou a také tím nejobtížnějším.

Václav se spoléhá na neherce a základem jeho snímku je detailní zkoumání prostředí a sžívání se se svými protagonisty
Václav se spoléhá na neherce a základem jeho snímku je detailní zkoumání prostředí a sžívání se s protagonisty

Promlouvat i k domácímu publiku

Nelehké osudy Žanety a jejího partnera Davida, kteří si k sobě po větší část filmu hledají cestu, nám ukazují evropskou tvář sociálního dramatu:  rytmus a práce kamery jsou fundamentální složkou díla, ale zároveň jako by se pokoušely trochu suplovat práci dokumentaristů. Najednou vidíme svět, v němž Romové žijí v zajetí předsudků cizích, ale i vlastních. Přitom nejde o návodné situace, které šustí papírem. Naopak, protagonisté jsou pozvolna charakterizováni i pomocí scén, v nichž se zdánlivě nic neděje. Cesta ven obsahuje množství autenticky smutných i živelných situací, a právě fakt, že se živelnost neukazuje prostřednictvím kýčovitých obrázků bujarého tančení a veselení, ale třeba ve spontánní scéně, v níž se opilá Žaneta potká uprostřed noci se zfetovaným a kapičku zaostalým Davidovým bratrem, ukazuje Václavovo filmařské mistrovství i inteligenci.

Václav se nesnaží přiblížit syrovému minimalismu, který na poli evropského sociálního realismu reprezentují třeba bratři Dardennovi, natož lyrické stylizaci a temné osudové optice, kterou do žánru vnáší zmíněné Fliegaufovo opojné drama Je to jen vítr. Snaží se spíše najít cestu, která by nevedla jenom ven, do festivalového světa, kde se tleská výlučné estetice a nekompromisním postojům. Naopak se pokouší promlouvat i k domácímu publiku – ukázat silné postavy a jasný příběh, který schází nejen v českých kinech, ale i v českých médiích, kde je u řady společenských otázek obtížné proniknout pod mediální zkratky.

Je proč se stydět

V této ambici spočívá hned dvojí obtíž. Z hlediska diváckého přijetí se dá těžko říct, jestli se Václavovi podaří prolomit prokletí jeho rumunských i maďarských kolegů, kteří jsou milováni festivalovým publikem, ale nenáviděni tím domácím – i když zrovna Bence Fliegauf tvrdil, že na jeho snímek se v Maďarsku chodilo docela hojně, protože je tam hodně rasistů a ti ho chtěli vidět. Je tudíž otázka, jakou zprávu o české společnosti by vyšší návštěvnost vydala.

Druhá obtíž se dotýká samotného díla. I přes autentické postavy, do nichž se lze snadno vcítit, a přes sympatickou schopnost vyprávět obrazem a vytvářet atmosféru pomocí naprostých drobností se snímku nedaří naplno vykročit ze stínu velkých realistických děl, jejichž kvality se nedají redukovat na dokumentární hodnoty. A Cesta ven navzdory poměrně velké formální lehkosti a silným postavám maličko připomíná jakýsi dokumentaristický katalog všednodenních situací a obtíží – od problémů na pracáku přes problémy s půjčkami od bank i lichvářů až po podmínky na ubytovnách či v ghettech (například Fliegauf dokázal podobné situace vyobrazit možná nikoli tak detailně, zato však elegantněji a na menším prostoru, aniž by na vteřinu odváděl pozornost od svých postav a od celkového autorského záměru). Václavův snímek by nicméně stál za pozornost, i kdyby byl pouze zprávou o tom, jak se žije Romům v Česku. Jde však o víc – o film, za který se nemusíme ve světě stydět, a který nám zároveň citlivě, bez patosu a emočního vydírání, naznačuje, že bychom se občas měli trochu stydět sami za sebe. Nebo se přinejmenším zamyslet.

 

Autor je filmový publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image