Squatujeme mediální prostor od roku 2013

ISIS – organizace „příliš extremistická“ i pro al-Káidu?

Písmo praví: „Nevěřte hypu.“ A současným hypem je ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii), tj. sunnitští povstalci, kteří nedávno vyhnali takzvanou iráckou armádu z Mosulu, Tikrítu a dalších iráckých měst. Řeč je o jednom z těch dramatických vojenských zvratů, které jsou mnohem méně podstatné, než se na první pohled zdá. „Irácká armáda“ vytlačená ISISem […]

Písmo praví: „Nevěřte hypu.“ A současným hypem je ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii), tj. sunnitští povstalci, kteří nedávno vyhnali takzvanou iráckou armádu z Mosulu, Tikrítu a dalších iráckých měst. Řeč je o jednom z těch dramatických vojenských zvratů, které jsou mnohem méně podstatné, než se na první pohled zdá. „Irácká armáda“ vytlačená ISISem ve skutečnosti není žádnou národní armádou a ISIS nejsou žádnou významnou vojenskou silou. Dotyčná města dokázala tato organizace okupovat proto, že už byla prázdná – slabé frakční síly, jež tu předtím sídlily, je opustily. V obsazování opuštěných míst se ISIS skutečně vyzná, ale nic moc dalšího už neumí.

Ne tak nebezpeční, jak se tvrdí

ISIS jsou fanatičtí sunnitští povstalci – toť vše. Na poměry povstaleckých skupin ale nejsou zanedbatelní, neboť čítají asi deset tisíc bojovníků. Většina z nich jsou Iráčané, několik Syřanů a pak tu je pár stovek proslulých „evropských džihádistů“ přitahujících mediální pozornost, přestože jejich přínos v boji je zcela zanedbatelný. Skutečnou sílu ISISu ale představují čečenští bojovníci, kterých je kolem tisícovky. Tato důležitá vojenská posila nahání hrůzu, zvlášť když si to šinou k vaší čtvrti. Čečenci jsou nejděsivější válečníci na světě a vyznávají zákon „oko za oko, zub za zub“.

„Teoreticky platí, že Čečenec, který zná Korán, má stejné právo říkat Syřanovi, co má dělat, jako kdokoliv jiný. V praxi je to ovšem pouhý vyšinutec, a pokud chce, abyste dělali věci jinak, než jak je vaše rodina dělala po generace, je vám jedno, kolika verši z Koránu to doloží. Naštvete se.“

Přesto stále mluvíme o konvenční vojenské síle, která není větší než vojenská divize. Jedná se sice o reálnou, ale ne zas tak závažnou válečnou hrozbu. Bez ohledu na množství hysterických titulků, které jste si přečetli, ISIS nikdy Bagdád – a už vůbec ne šíitská města na jihu jako například Karbalu – neobsadí. A nepronikne ani do kurdských oblastí na severu. Zabírá sunnitská města jako Mosul nebo Tikrít, čímž pouze dokončuje rozdělení Iráku, které v roce 2003 započal náš milý prezident Bush. To je jediné, na co se ISIS zmůže a v čem dosud vyniká. Američané zničili Saddámův Irák ovládaný sunnity, a tak učinili rozdělení země nevyhnutelným. Fakticky byl Irák rozdělen už od invaze, jenže špatně – do dvou částí, místo logičtějších tří – kurdského severu a zbytku země okupovaného slabou frakční šíitskou „iráckou armádou“. Centru země, takzvanému „sunnitskému trojúhelníku“, nepřipadl žádný díl a ocitnul se pod dohledem neschopné a slabé šíitské armády.

Jsou to jen obyčejní lidé

Okupací sunnitských měst zkrátka ISIS dosáhl rozumnějšího rozdělení území. Vznikla třetí část a sunnitský trojúhelník se dostal zpět pod sunnitskou kontrolu. Šíitské jednotky prchly hned, jak se doslechly, že je ISIS na cestě. Zdá se, že předem tušily, že sunnité budou jednou chtít své území zpět, a tak se odpor ani nepokoušely předstírat. Díky ISISu je tedy rozdělení Iráku přirozenější a logičtější. Jen proces předání moci proběhne zřejmě poněkud chaoticky, jak je v tomto kraji zvykem. Lze očekávat masové popravy kolaborantů, jaké už ostatně v Mosulu a Tikrítu probíhají. Nakonec ISIS prostě jen vyplnil mocenské vakuum, což je jeho strategií od samého počátku.

ISIS o sobě rád šíří strašidelné historky, například tu, jak byli bojovníci vyhozeni z al-Káidy, protože i na ni byli příliš „extremističtí“. ISIS sice měl s formální hlavou al-Káidy Zavahrím rozepři, ale nešlo v ní o extremismus. Byl to souboj o to, kdo bude pod hlavičkou al-Káidy působit v Sýrii. Už tehdy se v jejich jednání projevil rys, který je pro ně typický – talent ovládnout nechráněná území.

Hádka se Zavahrím se vlastně dost podobala sporu ve vedení libovolné korporace. Je důležité mít na paměti, že džihádisté jsou „sakra taky jenom lidi“ a jejich spory se často týkají obyčejných, organizačních záležitostí. Jistě, je trochu těžké si to připustit, zvlášť když své neshody řeší veřejnými popravami a teatrálními rituály. V podstatě ale jde o běžné lidské chování – jsou to primáti handrkující se o pozice a moc, sledujeme Hru o trůny s islamistickým voiceoverem.

Dokonce i název hnutí vyplynul z řady politických a mocenských sporů. ISIS je anglická zkratka, která znamená Islámský stát Iráku a al-Šam – tj. Velké Sýrie (The Islamic State of Iraq and al-Shams – Greater Syria). Někteří trvají na zkratce ISIL, jelikož překládají arabské „al-Šam“ jako Levanta, archaický název východního pobřeží Středozemního moře. Arabové nepoužívají ani jednu z těchto zkratek, arabský název zní Daaš: „Daaš popravil dvanáct imámů (sic!), kteří odmítli přísahat věrnost,“ tak zní jeden novinový titulek popisující události krátce po dobytí Mosulu.

Název zřetelně odkazuje k politice (islámský stát), zatímco jeho geografické vymezení je vágní, což je klíčové. Islámský stát má v sobě ostatně zahrnovat celý svět, takže je jedno, kde přesně se s jeho budováním začne. Věříte-li v kalifát, jenž má obsáhnout obec muslimských věřících na celém světě (umma), hranice arabského Blízkého východu – Iráku, Sýrie, Jordánska – mnoho neznamenají. ISIS proto vždy o území mluvil poněkud nejasně. Tato proměnlivá skupina bojovníků se vyhýbá místům, v nichž by mohla narazit na odpor, a směřuje tam, kde řádí chaos, kde nikdo nevládne silnou rukou, a je tak možné rozšiřovat kontrolované území i řady vlastních bojovníků. Představte si ISIS jako něco mezi kapalinou a plynem – vždy usiluje o vyplnění vakua.

Osama bin Laden Interviewed
ISIS tvrdí, že jeho bojovníci byli vyhozeni z al-Káidy, protože byli příliš „extremističtí“

Tvrdá škola

Všechno to začalo malou skupinou sunnitských radikálů, kteří se na přelomu tisíciletí rozhodli svrhnout monarchii v Jordánsku. Možná si pamatujete postavu tajemného hrdiny nazývaného Zarkáví, z něhož americká média udělala velkého gurua sunnitského povstání v Iráku. Pojmenovala ho tak, protože pocházel z městečka Zarka v Jordánsku, založeného uprchlíky z Čečny, kteří mírumilovné Araby přiučili trochu pověstné čečenské nesmlouvavosti.

Zarkávího skupina ale v Jordánsku příliš nepochodila. S tamní beduínskou ochrankou není žádná legrace – o tom se během konfliktu s jordánským králem Husajnem v roce 1970, pro nějž se vžilo označení Černé září, přesvědčila i Organizace pro osvobození Palestiny.

V roce 2002 na tom Zarkáví nebyl zrovna nejlépe, byl na útěku a v noze mu uvízla kulka. Se sunnitskými islamisty to ostatně tenkrát vypadalo bledě na celém Blízkém východě. Až do jara 2003, kdy jim vlila krev do žil dvojice chlápků, tehdy známých pod jmény Bush a Cheney. Ti zahájili invazi do Iráku a následně zničili sunnitský režim Saddáma Husajna. Tím dohnali miliony iráckých sunnitů k zahájení ozbrojeného povstání.

Během pár měsíců se objevily povstalecké skupiny snad v každé sunnitské vesnici. Tak vznikají vzpoury – ti nejsilnější a nejcharismatičtější (nebudeme tu předstírat, že v sunnitských povstáních nepřevažují muži, a tak si dovolíme přepych nekorektnosti a ženská zájmena zcela vypustíme) začnou kolem sebe v dotyčném místě shromažďovat své příbuzné, zvolí si zbožné a zřetelně sunnitské jméno a naplánují první úder.

Je to tvrdá škola. Některé skupiny byly infiltrovány nepřáteli a zrazeny dříve, než k něčemu vůbec došlo – něčí bratranec nakonec nebyl tak důvěryhodný, jak se zprvu zdálo. Některé byly rozdrceny, jakmile poprvé napadly vojenskou hlídku, nebo ztratily své velitele, kteří dotyčné uskupení drželi pohromadě. Některé se rozpadly kvůli malicherným soubojům mužských eg a ti, kteří v nich prohráli, pak donášeli na vítěze. Úmrtnost v tomto neskutečně rychlém nepřirozeném výběru je děsivá. Přeživším pak tolik nezáleží na konkrétním území, vyhýbají se místům, v nichž by se mohli setkat s odporem, a než by bojovali na život a na smrt, raději se vydávají do míst, v nichž vládne chaos.

Zarkávího postup je typickým příkladem této přizpůsobivosti. Po zbrklém přechodu z Jordánska do Iráku krátce po invazi, netáhl ihned na arabská města v sunnitském trojúhelníku. Začal nejprve u kurdské džihádistické skupiny Ansar al-Islam, která se schovávala v Halabdže, vesnici na kopci pár kilometrů od kurdského města Sulejmanije, v němž jsem kdysi učil. Když jsem tam v roce 2010 byl, místní se chlubili, jak Zarkávího ozbrojence z Halabdži vyhnali a většinu tvrdého jádra pozabíjeli.

Zarkáví útok přežil, skončil v sunnitském trojúhelníku a působil tam v džihádistických skupinách nejrůznějších zkratek – tato uskupení mění jména častěji než kapely šílenců na speedu. Některá z těchto jmen, vycházejících z tradice okázalé islámské rétoriky, se ani nedají dobře přeložit – například název Přísaha navoněných (The Oath of the Scented Ones) mluví za všechno.

Krvavý konkurs

Zarkávího skupina byla jednou z mnoha, které tehdy v sunnitském trojúhelníku vznikaly a zase se rozpadaly. Vystřídala řadu jmen, až se na podzim roku 2006 ustálil ne zcela nesmyslná název Islámský irácký stát čili ISI. Tou dobou byl ale Zarkáví už mrtvý, zmizel z povrchu zemského při jednom americkém vzdušném náletu z června téhož roku.

Američtí dopisovatelé tehdy zajásali nad jeho smrtí, ze zvyku předpokládali, že povstání záviselo na „velkém šéfovi“, což ale nikdy neodpovídalo skutečnosti. Povstalecké skupiny střídají vůdce stejně rychle jako heavymetalové kapely bubeníky. Často tak činí ve svůj prospěch, protože každá nová generace si vybírá toho nejtvrdšího a nejmazanějšího z přeživších členů. Nadšení mučedníci umírají rychle. Machističtí idioti ještě rychleji. Jen ti nejopatrnější, nejzocelenější a nejschopnější džihádisté přežívají dostatečně dlouho na to, aby dosáhli na vůdcovské místo.

Je to pozoruhodné, ale bojová akce je tím nejefektivnějším výběrovým řízením. Talentům nesvědčí pobyt v armádě v dobách míru, nic jim neprospívá tolik jako probíhající válečný konflikt. Malé, neorganizované skupiny trpí asi tak desetkrát vyšší úmrtností, než je ve válečných konfliktech zvykem, a každodenně tak podstupují konkurs na ty nejvyšší posty v hierarchii povstalecké armády.

ISIS vystřídal řadu velitelů, až u jednoho zůstal. Prošel si islámskými školami i americkými věznicemi. Říkal si Abu Bakr al-Bagdádí, což znamená jen to, že se vydává za někoho z Bagdádu. Z vězení byl propuštěn v roce 2009 a jako velitel nahradil svého předchůdce, který byl zabit při leteckém útoku (nic tak neulehčí mocenský zápas jako pořádný nálet). Pod jeho vedením se ISIS znovu vydal na cestu, pryč z měst do pouští provincie Anbár, v níž si sunnitští šejchové udrželi silné klanové struktury. Nebylo to bůhvíco, ale šlo o bezpečnou základnu, a to je něco, co napůl guerillová a napůl povstalecká organizace potřebuje.

Druhý průlom zažil ISIS v roce 2012, když vypukla občanská válka v Sýrii. Právě v Sýrii, na západě za anbárskými pouštěmi, uviděl ISIS obrovskou příležitost k posílení vlastní organizace. Asadova armáda se stáhla z většiny území na východě Sýrie, aby se mohla soustředit na obranu jádra alawitského území u pobřeží. Toto vakuum vytvořilo příležitost pro spoustu lidí: pro syrské Kurdy, kteří obsadili pásmo podél tureckých hranic na severovýchodě, pro tucty lokálních mafií/hnutí odporu, které se mobilizovaly s cílem obohatit se na doširoka otevřených hranicích, a pro ISIS, jehož jádro zavětřilo šanci vybudovat si zde, na tomto nově vzniklém území nikoho v pustinách východní Sýrie u hranic s Anbárem, svůj malý emirát.

V tom také spočívá klíč: ISIS je guerillou, která názorně prokazuje fungování fyzikálních zákonů. ISIS začal jako jordánská povstalecká organizace. Ale Jordán se nedal snadno rozbít a ISIS čelil smrtícímu tlaku, dokud mu Bush s Cheneym invazí z roku 2003 nevdechli nový život. ISIS se přesunul do Iráku, nejprve na sever, do Kurdistánu, a pak, když tlak v těchto oblastech vzrostl, na jih a na západ, až skončil v Anbáru. Když potom v západní Sýrii vznikla nová „tlaková níže“, ISIS se tam přesunul jako bouřkový mrak – naprosto přirozenou cestou podél Eufratu, který ze Sýrie vytéká na východ do Anbáru.

IRAQ-UNREST-VOLUNTEERS
ISIS je guerillou, která názorně prokazuje fungování fyzikálních zákonů

Váleční podnikatelé v Sýrii

Sýrie měla být pro ISIS hvězdným okamžikem, ale moc dobře to nedopadlo. Ne proto, že by byl moc „extremistický“, ale proto, že se až moc snažil ovládnout tamní trh navzdory lokální konkurenci, která dobře znala místní poměry. Pro džihádistické organizace představovala Sýrie velmi otevřený trh. Po desetiletích účinných represí teď mohly volně působit na většině jejího území. Peníze sem tekly proudem od vypasených salonních džihádistů ze Saudské Arábie, Kuvajtu a Emirátů – dost na to, aby džihádistům zajistily platy srovnatelné s platy ve vyspělém světě, nějakých 1 500 dolarů měsíčně. Stačilo umět pěkně řečnit a nazpaměť nabiflovat pár pasáží z Koránu a mohli jste si přijít na slušný investiční kapitál. Válečných podnikatelů, kteří v Sýrii viděli příležitost k ziskům, bylo dost. Dokonce tolik, že v roce 2013 už na území Sýrie operovalo 1 200 různých džihádistických uskupení.

Tyhle pučící povstalecké bojůvky se vždy objevily, chvíli se jim dařilo a pak zase mizely jako etiopské restaurace. ISIS s desetiletou zkušeností guerillového boje na druhé straně hranic v Iráku byl odhodlaný udělat v nastalém chaosu rozhodující tah. ISI (který se měl brzy přejmenovat na ISIS) začal dobře. Obsadil strategické město Rakka ve střední Sýrii na Eufratu (dále po proudu, na druhé straně hranice, ležela základna ISI v Anbáru). ISI(S) tak pro své operace získal základnu, což byl luxus, který do té doby nikdy nezažil.

ISI(S) se cítil povolán k tomu, aby džihád vedl. Sýrie, Irák – jaký je v tom rozdíl? Hranice mezi oběma státy je stejně jen výmysl (což je ve skutečnosti tak trochu pravda). Sunnité na syrské straně jsou přeci přirození spojenci Sunnitů v Anbáru a právě v Anbáru byl ISI(S) jejich vůdcem už několik let.

Takže Abú Bakr se v Sýrii začal poněkud prosazovat. Vlastně poněkud příliš. Džihád je sice možná univerzální, ale politika je, jak se říká, vždycky lokální – a místním se příliš nelíbilo, že jim bojovníci z ciziny mluví do toho, jak vést vlastní válku. Nešlo o to, že by ISIS byl příliš „extremistický“ nebo „islamistický“. Každá skupina sunnitských povstalců je „islamistická“. Žádné sekulární v Sýrii nejsou, přinejmenším to žádná nepřiznává – nebylo by to totiž bezpečné. Všech 1 200 povstaleckých skupin je „extremistických“ a „islamistických“. Být džihádista a nevěřit v džihád, to by nedávalo smysl.

Do naší války nám cizinci nebudou kecat

Byl to spor o moc a vedoucí postavení. Kdo celé povstání vlastní? Samozřejmě že v popředí stály nastrčené skupiny, jako Syrská svobodná armáda (pauza pro smích), které měly předstíráním „umírněnosti“ přesvědčit Západ, aby spustil dodávky pořádných zbraní. Ale kolik divizí kdy Syrská svobodná armáda měla? Žádné – měla sice pár důstojníků, kteří zběhli z Asadovy armády, ale bojovníků ochotných položit za věc život jen velmi málo.

Na právo přivlastnit si celé povstání si ve skutečnosti dělaly nárok jen dvě organizace: ISI a Jabhat an-Nusrá; obě byly tak extremistické a islamistické, jak jen to jde. An-Nusrá měla v Sýrii hlubší kořeny, ale ISI už pro džihád krvácel dlouhých deset let a Abú Bakr se na základě toho cítil být povolaný, aby v syrské operaci vystupoval jako emír. Jako správný výkonný ředitel se přesunul na západ, aby nad novou a rostoucí syrskou akcí převzal dozor, a přejmenoval firmu z ISI na ISIS, aby název lépe odrážel nové zaměření na Sýrii.

Jenomže když jednáte s 1 200 různými frakcemi, znamená to, že také ega, která musíte masírovat, dosahují minimálně téhož počtu – a každé z nich má k dispozici pár tuctů nebo pár stovek mužů připravených na jejich rozkaz zabíjet a umírat. Tihle nespokojenci neměli chuť dovolit nějakým iráckým vetřelcům, aby ovládli syrskou revoluci, a trvali na tom, aby se mandát k vedení džihádu, který je, viděno optikou ISISu, z podstaty univerzalistický, lokalizoval. Napětí mezi lokálním a univerzálním je v islámu, který si univerzalistické zplnomocnění vypůjčil od křesťanství, zakořeněno velmi hluboce. Teoreticky platí, že Čečenec, který zná Korán, má stejné právo říkat Syřanovi, co má dělat, jako kdokoliv jiný. V praxi je to ovšem pouhý vyšinutec, a pokud chce, abyste dělali věci jinak, než jak je vaše rodina dělala po generace, je vám jedno, kolika verši z Koránu to doloží. Naštvete se.

Syrské jednotky ISISu byly plné mladých islamistických pedantů, které bylo všude slyšet, byli silně ozbrojeni a měli chuť nakazovat místním, jak mají žít. Dohromady to moc dobře nešlo. Problém nebyl v „extremismu“, ale spíš v „lokalismu“. ISIS byl nakonec donucen vyklidit pozice ve prospěch bojovníků Jabhat an-Nusrá a Islámské fronty – skupin, které nejsou o nic méně extremistické, ale mají větší počet místních rekrutů, a tedy nejsou místním obyvatelům tolik proti srsti. Proti ISISu se ze svého úkrytu v Pákistánu ozval i Zavahrí, který jim typicky květnatou džihádskou hatmatilkou vzkázal něco jako „Vy nám to v Sýrii poděláte stejně, jako jste to se Zarkávím podělali v Iráku!“. Jeho verdikt zněl, že ISIS se má přesunout na východ do Iráku a obchodním zástupcem al-Káidy v Sýrii se stane Jabhat an-Nusrá.

Abú Bakrovi se takový provincialismus nelíbil. Když jste deset let v boji a skoro všichni, na kterých vám záleželo, byli zabiti, často dost ukrutným způsobem, nejspíš nebudete chtít poslouchat řeči o tom, že je potřeba respektovat místní nálady a musíte poslouchat firemní ústředí daleko v pákistánských horách.

ISIS odpověděl sérií vražd namířených proti džihádistickým odpadlíkům, kterou zahájil v lednu 2014. Když byl v únoru 2014 zabit al-Súrí („Syřan“), zmocněnec vyslaný Zavahrím, aby urovnal syrské spory, vypukla mezi ISISem a všemi ostatními frakcemi v Sýrii otevřená válka. O dva tisíce mrtvých později tento spor stále doutná.

isis-raqqa
Pro džihádistické organizace představovala Sýrie velmi otevřený trh

Stěhování na východ, do Iráku

Ale zatímco v Sýrii se tlak zvyšoval, v Iráku se začala nová oblast vyprazdňovat. Od roku 2011, kdy se z Iráku stáhla americká armáda, začal ISIS útočit na jednotky šíitů, které nahradily Američany, neustále je testoval a hledal jejich slabá místa. A těch našel spoustu. V červenci 2013 dobyl věznici Abú Ghrajb – ano, TU věznici Abú Ghrajb – a vypustil na svobodu stovky svých soudruhů, kteří se okamžitě znovu zapojili do války proti iráckým šíitům. Šíitské bezpečnostní složky projevovaly slabost – a v Iráku, který není nic jiného, než gigantická věznice s nejvyšší ostrahou, vězni vaši slabost rychle vytuší a vrhnou se na vás.

ISISu stačilo, aby se přesunul na východ podél osy představované Eufratem. Eufrat vymezuje území sunnitského povstání. Začíná v Sýrii, prochází městem Rakka a pokračuje do Iráku, kde protéká takovými baštami ISISu, jako jsou Ramádí a Fallúdža, pak se stáčí na jih k zálivu. Eufrat vymezuje povstalecké území ne proto, že by řeku ISIS potřeboval k přesunům, ale proto, že až do dvacátého století mohlo osídlení vznikat jen na jeho březích, takže sunnitští Arabové vystavěli svá města podél této řeky.

Když tedy ISIS na začátku roku 2014 čelil tvrdým útokům naštvaných džihádistických rivalů v Sýrii, zamířil jednoduše po proudu zpátky do oblastí, ve kterých vycítil slabost Iráku. Přestavte si Eufrat jako pilu: když ji odpor na západním konci nadzvedl, ISIS se prostě sklouzl na opačný konec prkna, do města Fallúdža. Fallúdžu dobyl na začátku roku 2014.

To zase nebylo až takové překvapení. Fallúdža byla vždy bojovné sunnitské město, jak se o tom mohla americká armáda během invaze přesvědčit hned několikrát. Navíc města často padají do rukou povstaleckých armád, které tak demonstrují svoji sílu, ale jakmile se přiblíží pravidelná armáda, okamžitě se stahují. K tomu však ve Fallúdži nedošlo, což byla pro Málikího a pro celou šíitskou koalici, která v Iráku (více méně) vládne, špatná zpráva. Jejich drahá, Američany vycvičená armáda nedokázala Fallúdžu znovu dobýt a Fallúdža zůstává v moci ISISu.

To byl masivní projev slabosti, a další sunnitská města rychle pochopila, co to znamená, hlavně Mosul, bublající a přetékající nespokojeností bývalých důstojníků Saddámovy armády, kterou rozpustili američtí okupanti. Mosul padl do rukou ISISu v druhém týdnu června 2014. ISIS má nyní pod kontrolou většinu Anbáru a velký kus východní a střední Sýrie. Jde de facto o sunnitský stát, který se rozprostírá na obou stranách syrsko-iráckých hranic na území mezi kurdským a šíitským teritoriem.

A tak to také zůstane. ISISu se podařilo dobýt historicky danou sunnitskou oblast ve středním Iráku. Bude se sice tlačit dál na šíitský jih, ale šíité budou na vlastní půdě vzdorovat mnohem lépe. A pokud má aspoň trochu rozumu, na kurdské milice Pešmarga se ani nepokusí zaútočit. Nedávno jsem je potkával denně a vím, že není radno si s nimi zahrávat.

Takže všechen ten chaos a prolitá krev nakonec svým způsobem potvrzují fyzikální zákonitosti, které se nakonec projevují ve všech etnických konfliktech. Ovšem s jedinou obměnou: existují určité věci, o kterých nelze říct, že nesnáší vakuum: přechodné etnické milice. Ty vakuum doslova milují.

 

Autor je válečný nerd.

 

Z anglického originálu The War Nerd: Here’s everything you need to know about “too extreme for Al Qaeda” I.S.I.S., publikovaného na serveru Pando Daily, přeložili Pavel Černovský a Tereza Stejskalová.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image