Česká policie je takřka synonymem nevinnosti. I po těch nejbrutálnějších zásazích se vždy ukáže, že se nikdo ničeho nedopustil. Zranění lidé a zničené věci představovali nejspíš jen kolektivní halucinaci. Důvod byl donedávna prostý – takřka nikdy se z konání policistů nepodařilo usvědčit konkrétního policistu. Zkuste si také v davu najít důkazy o chování konkrétního jednotlivce, když policejní kamery nedokumentují: jste obvykle v situaci, kdy si jen stěží můžete pamatovat obličeje nebo poznamenávat čísla, a před soudem je pak cokoli jen tvrzením proti tvrzení. A v tomto případě jde o tvrzení zasahujících ochránců zákona proti tvrzení pochybných živlů.
Co jsou standardní policejní postupy?
„Pochybné živly“ to letos zkusily jinak. Zareagovaly na brutální a absurdní zásah, k němuž došlo před dvěma lety – policie tehdy s nasazením výbušek i vrtulníku zareagovala na jednodenní symbolické obsazení vily Milada. Squatteři chtěli upozornit na skutečnost, že dům, z něhož byli o tři roky dříve nákladně vystěhováni, stále chátrá. Účastníkům akce policisté nejen zničili hudební nástroje a aparaturu, ale také je bili v bicí uličce a ponižovali. Squatteři se rozhodli položit nejprve Generální inspekci bezpečnostních sborů a posléze soudu jednoduchou otázku: Odpovídá policie jako instituce za poškození, kterých se dopustí při svém zásahu? Před dvěma dny, ve středu 25. července, dostali po dvou soudních stáních odpověď. Byla negativní; dozvěděli jsme se z ní, že policie může dělat, co chce, a kdo se jí protiví, je vlastně nedospělec.
Soudkyně nezvládla své emoce a namísto toho, aby profesionálně rozhodla a podepřela své rozhodnutí právními argumenty, cítila potřebu udělat squatterům přednášku o jejich dětinskosti.
Dvě stání před městským soudem v Praze byla neobyčejně poučná. Účastníci se mohli díky výslechům svědků dozvědět leccos o policejní taktice i mentalitě. Zjistili jsme nejen to, že vstupu policejních těžkooděnců do místnosti se v policejní hantýrce říká „zaplavit prostor“, ale především vyšlo najevo, jak to bylo s bicí uličkou: podle policistů je prý „standardní postup“, že si ve špalíru „podávají“ jednotlivé zadržené (kteří jsou v předklonu, a tedy v nestabilní pozici). Že by při tomto „standardním postupu“ policisté zcela „standardně“ nebyli schopni překonat pokušení bouchnout si, to samozřejmě všichni policejní svědkové popřeli. Objekty policejního „zaplavení“ a následných „standardních postupů“ o tom ale vědí své.
Zástupci policie byli před soudem zcela bohorovní. Namísto reakce na právní argumenty udělali ve své závěrečné řeči přednášku o nebezpečnosti a nekulturnosti squatterů. Věděli, že to bude účinnější. O několik minut později se nicméně už snažili na chodbě tvářit jako miliusové, kteří by se rádi se squattery dohodli na nekonfliktním průběhu následujících akcí (jako kdyby o hraní divadla v parku bylo potřeba vyjednávat s policií – a jako by tento předpoklad nebyl jen dalším příznakem omezování občanských svobod). Vůbec je nezajímalo upozorňování squatterů, že se značnými výdaji brání chátrání domů a často také ochraňují zájmy zcela pochybného kapitálu. Z povýšené přezíravosti je aspoň na chvíli vyvedlo až upozornění jednoho ze squatterů, že policista, který v lednu 2009 ubil zadrženého Vietnamce, patřil k obviněným za policejní násilí na Czechteku. Kdyby tehdy obvinění nevyznělo do ztracena nebo kdyby policie sama byla schopna vyhodnotit tento vážný signál o násilnících ve svých řadách, nemusel posléze zemřít člověk…
Jestliže se od představitele policie koneckonců dalo očekávat, že bude hájit svou instituci, od soudkyně snad bylo možné čekat zvážení jednotlivých argumentů a vynesení rozsudku, který bude odpovídat právu a spravedlnosti. Namísto toho se squatteři dočkali zamítnutí své žaloby a zdůvodnění rozsudku, které připomínalo spíše kázání v nedělní škole. Prý se vědomě rozhodli zákon porušit, tak přece nemohou čekat, že je zákon bude chránit. Soudkyně tak reagovala na argument squatterů poukazující na fakt, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva požívá jisté ochrany i nenahlášené shromáždění, dokonce i pokud má formu obsazení budovy. Svým protiargumentem nastolila logiku, podle ní vás může kdokoli zastřelit, pokud se rozhodnete špatně zaparkovat – porušili jste přece zákon, tak nemůžete čekat, že vás zákon bude chránit.
Infantilní paní soudkyně
A jako by tato průkopnická úvaha soudkyni nestačila, cítila potřebu zhodnotit akci squatterů a jejich očekávání: „Připomíná mi to jednání malých dětí,“ řekla soudkyně, což po ní zopakovala média. Jako by rolí soudu nebylo posuzovat právní stav věci, ale dospělost zúčastněných. Jenže pokud se někdo projevil infantilně, byla to nakonec především sama soudkyně Naděžda Řeháková. To ona nezvládla své emoce a namísto toho, aby profesionálně rozhodla a podepřela své rozhodnutí právními argumenty, cítila potřebu udělat squatterům přednášku o jejich dětinskosti.
„Když jste po výzvě policie neodešli, co jste čekali?“ ptala se soudkyně v rámci zdůvodnění rozsudku, vědoma si toho, že na její otázku nemůže nikdo odpovědět. Zkusím to udělat aspoň dodatečně – u soudu jsem totiž vystupoval jako svědek a ta dvě stání jsem bral jako příležitost si situaci tenkrát na Miladě připomenout. Co jsme vlastně tehdy čekali? Ano, zcela jistě jsme čekali policejní zásah. A nečekali jsme, že bude veden v rukavičkách. Nečekali jsme ale ani bicí uličku, v které Krylova slova o „rytí držkou v zemi“ prožijeme nikoli jako metaforu, ale doslovně. Nečekali jsme takovou míru psychopatického násilí zásahové jednotky, nečekali jsme onu potřebu ponižovat. Příště budeme předvídavější – tím spíš, že soudkyně svým rozsudkem v podstatě vzkázala policistům: klidně bijte squattery, budu vám krýt záda. Jsou to jen nezvedené děti a trochu toho bití si zaslouží.
Autor je politolog.