Přinášíme druhý díl reportáže z cesty po Ukrajině, na niž se vydal spolupracovník A2larmu ukrajinista Miroslav Tomek. Několik dní strávil v odtrženém Doněcku, kde zjišťoval, co by místní lidé chtěli zlepšit.
V sobotu se nám dostává první výstrahy, že tu všechno nemusí být tak snadné. Recepční v hostelu znepokojeně mluví o náklaďácích s vojáky, které nad ránem viděla na ulici. Není si jistá, o koho šlo, a aby dojem zmatku ještě podtrhla, dodává: „Vidíte, co se tady děje, nevíme ani, kde jsou naši a kde Němci.“ A kdo je vlastně kdo?
Když čekáme u jednoho z hotelů v centru na místní novinářské eso, Denise Kazanského, pozorujeme cizí novináře, kteří vycházejí na ulici na cigaretu, vracejí se pro věci, pak nastupují do aut a odjíždějí. Jsou to snad Italové. O pár minut později k hotelu přijíždí nenápadný starý kombík a z něj vystupují čtyři muži se samopaly. Míří do hotelu a my radši odcházíme – možná opravdu není nejlepší nápad dávat najevo, že jsme zvědavci z ciziny. Večer se dočítáme o italském novináři, který se u Slavjansku toho dne stal obětí minometného ostřelování.
Práce se nesmí zastavit
Na náměstí před krajským úřadem se dáváme do řeči s paní, která tu zřejmě koordinuje dobrovolníky. Dozvídáme se od ní, že „Janukovyč existuje“ a že Amerika by měla něco udělat pro propuštění novinářů ruských Life News. Do rozmluvy se vmísí temperamentní penzista, který doufá, že samostatná a demokratická Doněcká lidová republika (DNR) přinese hlavně vyšší platy a sociální spravedlnost. Potom máme sraz s panem Jaroslavem a jeho manželkou Elinou. Jaroslav pracoval jako ekonom, ale už řadu měsíců je bez práce – v prosinci to vypadalo, že si najde místo u zahraniční společnosti, která chtěla v Doněcku investovat, ale události na Ukrajině způsobily, že z podnikatelského záměru sešlo. S tím, co se v jeho rodném městě děje, celkem pochopitelně kategoricky nesouhlasí. Myslí si, že Doněckou lidovou republiku je třeba zlikvidovat. Zasvěceně vypráví o tom, jak vedení místních podniků po celá léta úspěšně rozkrádalo státní subvence na údržbu a modernizaci provozů. Podle jeho slov je tohle hlavní zdroj příjmů místních podnikatelů.
„Místní lidé mluví o paradoxu: slávu Donbasu založili evropští podnikatelé, a po nějakých sto padesáti letech je Doněck nejvíce protievropsky naladěným ukrajinským městem.“
Doly jako takové jsou neobyčejně hluboké, proto je těžba nebezpečná a náklady na tunu uhlí vysoké. Možná že právě velká náročnost práce horníků dává mezi místními vzniknout jistému pocitu výjimečnosti – v dolech zde pracuje skoro každý desátý a spouštět se pod zem znamená dávat každodenně v sázku život. I „separatističtí“ propagandisté na náměstích a v letáčcích opakují, že na západní Ukrajině žijí lidé, kteří si vydělávají peníze lehkou prací v cizině, kšeftováním nebo třeba prodejem kávy.
Manželka pana Jaroslava pracuje jako psycholožka. I ona by teroristy, jak jim říká, ve svém městě nejraději neviděla a je pro nekompromisní zásah ukrajinské armády. Ostatně má k tomu opět docela prosté důvody: do její poradny míří méně lidí, leckdo se v tuhle dobu snaží chodit do centra města co nejméně. Její otec je starý horník, který se z výroby vypracoval až na ředitele, stal se členem komunistické strany, ale separatistické hnutí prý odsuzuje – horníci a ještě spíš oceláři mají být každý den na svém pracovním místě, práce v hutích se nesmí přece zastavit ani na den, jinak se bude obnovovat celý měsíc. Kde pak najdete čas někde běhat celé dny se samopalem?
Obdoba bývalé Jugoslávie
Paní Elina hledá důvody nespokojenosti místních a znovu se dostává ke známému donbaskému „nikdo nás neposlouchá“. Region, jehož obyvatelstvo tvoří převážně dělníci, případně technická inteligence, si prý v rámci Ukrajiny připadá opomíjený a místní nepřijímají za svou představu o budoucnosti, pro kterou se Kyjevané a obyvatelé západní Ukrajiny tak nadchli. Ne zcela jasné zůstává, zda byl Donbas skutečně spokojený, když na Ukrajině vládla Strana regionů, vzešlá přímo z Doněcku. Sám fakt, že v parku plném lidí neváhají místní klidně hovořit s cizinci o nutnosti ozbrojeného zásahu proti teroristům, tedy představitelům nového státu, vypovídá o tom, jak těžké je pochopit doněcké reálie.
Seznamujeme se s industriálními částmi města alespoň v rychlosti z oken automobilu. Kromě výstavného centra a sovětských paneláků ve městě zůstaly i uličky přízemních kamenných domů, obklopených zaprášenými zahradami. Přejíždíme přes řeku Kalmius, jež za carského Ruska tvořila hranici mezi Jekatěrynoslavskou gubernií a územím donského kozáckého vojska. Doněck nesousedil s ruským územím, ale s kozáky, kteří se vždy považovali za samostatný národ válečníků a za občanské války se – podobně jako Ukrajinci – pokusili dosáhnout nezávislosti. Zastavujeme u rozvalin domu, kde na konci 19. století žil John Hughes, podnikatel z Velké Británie, který v roce 1869 Doněck založil. Tehdy dokonce město neslo jeho jméno, říkalo se mu Juzovka (Hughesovka).
K domu samotnému se nelze dostat, je obklopen plechovými ploty, sotva ho zahlédneme. Mají zde ale jeho sochu, a dokonce i minipivovar, kde pod jeho jménem vaří vlastní pivo. Místní lidé mluví o paradoxu: slávu Donbasu založili evropští podnikatelé, a po nějakých sto padesáti letech je Doněck nejvíce protievropsky naladěným ukrajinským městem. Na druhou stranu se zeptejme, kdo dnes v Evropě potřebuje ztrátové uhelné šachty? Po projížďce se vydáváme do Hughesova pivovaru. Jaroslav nás upozorňuje na žigulík bez poznávací značky, který jede po tramvajových kolejích – tak se prý po městě přesunují ozbrojenci.
Ještě než stihneme ochutnat pivo, telefonuje mi mladý levicový novinář Vsevolod Petrovskij. Levicový je, nakolik to chápu, jen ve volném čase. Pracuje v místní televizi a teď také doprovází cizí televizní štáby. Večer píše, že původně měl právě on jet do Slavjansku se zabitým Italem. Petrovskij sleduje zblízka a s jistými sympatiemi dění ve městě. Ve svém článku, který napsal jen několik dní před naším příjezdem, hledá analogie mezi Ukrajinou a bývalou Jugoslávií. Obyvatelé Doněcku přirovnal k Srbům, kteří by se náhle ocitli pod vládou Chorvatů, hlásících se k ustašovské ideologii. Zdá se, že nechuť ke Kyjevu je pro něj důležitější než reálné postavení Doněcké lidové republiky, kterou označuje za mladý revoluční stát. Lži, které během posledních měsíců slyšel z ukrajinských médií a od ukrajinských politiků podle něj „zůstanou lžemi, i kdyby nová republika svým dalším dekretem třeba obnovila nevolnictví“.
Znemožnění konání voleb považuje za přiměřenou odpověď na odmítavý postoj ukrajinských oficiálních míst ke zdejšímu referendu. Koneckonců nejlepší agitací pro separatisty je podle něj celá protiteroristická operace. Ptám se ho, jak odhaduje schopnost DNR bránit vlastní území – nedokázalo by se vším skoncovat pár ukrajinských výsadkářů v centru Doněcka? Doporučuje mi, abych nezapomínal na lidský faktor – třeba by taková jednotka dala před bojem na život a na smrt přednost kompromisu.
Federalizace jako řešení
Po odchodu Petrovského se setkáváme s paní Tatjanou Marmazovou, historičkou a prorektorkou doněcké univerzity. Je členkou Strany regionů a od roku 2004 aktivně vystupuje na podporu myšlenky federalizace Ukrajiny. Představitelé Doněcké lidové republiky jí dokonce nabízeli funkci ministryně školství. Mluví o lidech jako novinář Konstantin Dolgov, kteří se po vítězství Majdanu stali za domnělý separatismus oběťmi pronásledování. Ona sama se označuje za federalistku, která si přeje přátelství a větší spolupráci s Ruskem. Představitelé proukrajinské veřejnosti, jak říká, především zaměstnanci organizací, žijících z amerických grantů, ji obviňovali z toho, že je příliš spojena s „ruským světem“ a neměla by na univerzitě zastávat tak vysokou funkci.
Kvůli jejím názorům ji před několika týdny oficiálně pozvali k podání vysvětlení na SBU (ukrajinská tajná služba), ale domobrana DNR vzápětí budovu SBU obsadila. Tvrdí, že současná vláda Ukrajiny nedělá pro sjednocení země naprosto nic, naopak prohlubuje její rozkol. Vládce Ukrajiny označuje za nositele otevřeně neonacistické ideologie. Za takových okolností musí být východ Ukrajiny připraven existovat i samostatně, případně se spojit s jižními oblastmi. Janukovyč je podle ní dosud legitimním prezidentem. Ptám se, zda je pro ni důležitější návrat Janukovyče, nebo změna státního uspořádání na federaci. Odpovídá, že by v první řadě chtěla žít v zemi, kde není všeobecně rozšířená korupce… Zdá se, že na něčem se na Ukrajině shodnou všichni.
Když ji poslouchám, vzpomenu si na starého pána, který s námi mluvil před obsazeným krajským úřadem, a na to, co podle svých slov od nové republiky očekával: znárodnění továren a dolů či spravedlivé platy pro dělníky. Paní Marmazova je proti sociálně-ekonomickým změnám v podobě znárodňování, ale i obyčejným lidem by podle ní federalizace ulehčila život tím, že by v regionu měli větší kontrolu nad rozdělováním rozpočtových prostředků.
Večer stihneme nahlédnout do místního klubu Gungubass. Prý tu dřív pravidelně bývaly dobré koncerty, teď už majitelé a organizátoři akcí nejsou tak aktivní. Posedává tu pár představitelů místní alternativní mládeže a zahraniční žurnalisté se dívají na fotbal. Nepříliš dobré, ale „svoje vlastní“ pivo, tu točí do zavařovaček – zřejmě stylizace do doby konce perestrojky, kdy se nalévalo jen těm, kteří přišli s vlastní nádobou.
Autor je ukrajinista.