Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Skandály Mela Gibsona podle Mirky Spáčilové

Filmová publicistka relativizuje Gibsonovy rasistické nadávky i násilí na ženách.

Mirka Spáčilová se ve své včerejší glose rozhodla hodně svérázným způsobem hájit Mela Gibsona, který má na chystaném MFF v Karlových Varech získat Křišťálový glóbus. Brání přitom střídavě samotného Gibsona, který má za sebou několik hrubozrnných mediálních skandálů, i rozhodnutí karlovarského festivalu ho pozvat a ocenit. Bezpochyby nejbizarnějším tvrzením jejího článku je toto: „Zopakujme si tedy ještě jednou, co strašlivého Gibson provedl. V nadávkách se trefoval do ‚židů a negrů‘. Na to samozřejmě nemůže být nikdo pyšný, ale kdo si ve vzteku či po pár sklenkách nikdy neulevil způsobem, jenž by se třeba romským aktivistům nelíbil?“ Srovnatelně kontroverzní je ale takřka jakákoli jiná pasáž z jejího textu.

Ve snaze smést ze stolu kauzu Gibson si jedna z našich nejčtenějších filmových kritiček dost suverénně buduje vlastí kauzu Spáčilová. V citované větě totiž nebrání jen samotného Gibsona, ale omlouvá v podstatě plošně všechny opilce vykřikující rasistické nadávky. A stejně nebojácný morální relativismus se nese celým jejím článkem. Hned v následující větě píše: „Dále prý byl hrubý na svou ruskou přítelkyni. Alespoň to tvrdí ona a média, Gibsonovu verzi si třeba poslechneme. Nicméně na hvězdná tajemství ložnic, která končí bitvami o pohádkové odstupné, se mravní kategorie těžko uplatňují.“ Stylistická neobratnost je v novějších článcích Spáčilové poměrně typická, ale tady se autorce opravdu vymstila: Věta chce zřejmě říci, že není jasné, na jaké straně sporu Gibsona a Oksany Grigorijevové je pravda. Tvrzení, že se na podobné problémy těžko uplatňují mravní kategorie, ale spíš svádí k tomu, že násilí páchané celebritami nejde posuzovat, a to z důvodu, že v následných soudních sporech zpravidla jde o velké odstupné.

Být „salónní komunista“, jak autorka tituluje Olivera Stonea, a pokřikovat rasistické nadávky nebo se dopouštět domácího násilí jsou velmi rozdílné věci.

Další nešťastný výrok také říká víc, než bylo patrně zamýšleno: „Především však platí, že Mel Gibson si z Varů odnese ryze profesní trofej, doslova a do písmene ‚za umělecký přínos světové kinematografii‘. Nikoli tedy za přínos politické korektnosti nebo mužské galantnosti.“ Opravdu chce Mirka Spáčilová tvrdit, že neříkat rasistické nadávky a nemlátit ženy je známka politické korektnosti, respektive mužské galantnosti? Mimochodem k přehlídce eufemismů můžeme přidat i vyjádření „byl hrubý na svou ruskou přítelkyni“ – Mel Gibson měl Oksanu Grigorijevovou několikrát udeřit do obličeje a pokoušet se ji uškrtit, což je přece jen trochu víc než to, co si pod souslovím „být hrubý“ obvykle představujeme.

Důležité přitom vlastně vůbec není to, co je pravdy na různých Gibsonových skandálech. Problém je spíš v tom, co všechno je Spáčilová ochotná na Gibsonovu obranu relativizovat a tolerovat. Samozřejmě je možné se přít, jestli má smysl se pohoršovat nad tím, že do Varů přijede celebrita s podobnou mediální pověstí. Způsob, jakým se Spáčilová snaží s tímhle problémem vypořádat, je totiž kontroverzní sám o sobě. Gibson samozřejmě ve Varech dostane profesní cenu, která nemusí mít co dělat s jeho osobním životem – a tady by kritika vlastně měla končit. Když Spáčilová srovnává Gibsonovy aféry s tím, že loňský držitel ceny Oliver Stone „přednášel o hodném Castrovi a zlém Západu, proti jehož propagandě prý ta naše za totality nestála za řeč“, působí to nevhodně, ať už se Stoneovými názory souhlasíme či ne. Být „salónní komunista“, jak autorka Stonea tituluje, a pokřikovat rasistické nadávky nebo se dopouštět domácího násilí jsou velmi rozdílné věci.

Ryze komicky pak působí závěr celé glosy, který také docela přesně shrnuje jádro její argumentace: „A konečně, co si budeme nalhávat, skandálky dávají festivalům vítaný říz. Zvát světce je sice úctyhodné, ale co s nimi pak na červeném koberci, když ani kotník neodhalí?“ Jinými slovy, nějaká ta rasistická urážka nebo rána pěstí přece každému z nás občas uteče a je to vlastně dobře. Se světci (tedy s těmi, kteří nenadávají Romům a nebijí ženy) totiž není žádná legrace.

 

Autor je redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image