Uspořádání, které vzešlo z první světové války, se dnes v důsledku slábnoucí pozice USA hroutí.
Dva dny poté, co jsme si 28. června připomněli sto let od výstřelů v Sarajevu, vyhlásila džihádistická organizace Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), kontrolující důležité oblasti obou zemí, kalifát, jehož zrušení tureckým prezidentem Atatürkem roku 1924 bylo jedním z důsledků první světové války. 3. července pak vůdce iráckých Kurdů, kteří dosáhli v postsaddámovském Iráku rozsáhlé politické autonomie, prohlásil, že v dohledné době bude na jejich území uspořádáno referendum o úplné nezávislosti. Tak by naplnili právo na sebeurčení, jež Kurdům slíbila roku 1920 smlouva ze Sèvres mezi spojenci a poraženým osmanským sultánem. Také tento slib, stejně jako velkou část dalších bodů této smlouvy (včetně zřízení řecké suverénní enklávy kolem města Smyrna a arménského státu v Anatólii), pohřbil Atatürkův republikánský převrat.
Na stole se objevují ideje, které po první světové válce prohrály, a naopak ztrácejí sílu ty, jež tehdy zvítězily.
Irák a Sýrie, jejíž území je v současné době rozděleno mezi Asadův režim a válčící skupiny rebelů a syrských Kurdů, vznikly z vůle Francouzů a Britů, když si mezi sebe dělili území Osmanské říše. Podobně se dnes otřásají v základech i další jimi ustavené státy. Libanon a Jordánsko úpí pod přílivem milionů uprchlíků. Spolu s nimi se do první z těchto zemí ze Sýrie přelévá sunnitsko-šíitský konflikt, na němž již přímo participují některé libanonské organizace, například Hizballáh; druhá země se pak obává, aby ji vedle uprchlické vlny nezasáhla záhy i vlna sunnitského džihádismu. Zdá se, že teritoriálně-politická mapa arabského Středního východu, kterou narýsovali vítězové první světové války, se pomalu proměňuje v cáry.
Konec amerického míru
Současná situace arabského Středního východu připomíná situaci ve střední a východní Evropě a na Balkáně na začátku devadesátých let. Také v těchto oblastech se rozpadly a radikálně redefinovaly státy ustavené po první světové válce – Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie. Příčinou byl pád sovětského bloku a oslabení hegemonie Ruska. Důvodem současného chaosu na Středním východě je oslabení nadvlády Spojených států, které se právě díky rozpadu sovětského bloku před čtvrtstoletím dostaly do postavení potenciálního hegemona planety a reálného hegemona některých klíčových regionů, jež byly dříve rozdělené bipolaritou studené války. K nim patřil i Střední východ.
Svou hegemonii v něm podkopali sami Američané, když ztratili trpělivost s „duálním zadržováním“ Iráku a Íránu a svrhli roku 2003 Saddáma Husajna. Tím rozšířili sféru íránského vlivu na Irák, kde se díky jejich intervenci dostala k moci šíitská většina. Tento nárůst regionální důležitosti Íránu – ještě posílený jeho nukleárním programem, dlouhodobým spojenectvím se syrskou dynastií Asadů a patronací libanonského Hizballáhu – eskaloval napětí mezi ním a sunnitsko-arabskými režimy v oblasti Perského zálivu vedenými Saúdskou Arábií. Arabské jaro (2011) pak dalo příležitost k proměně tohoto napětí do násilné podoby – nejprve ve vojenské intervenci Saúdů do Bahrajnu a posléze v jejich zástupné válce s Íránem v Sýrii.
Neschopnost Ameriky tuto válku ukončit či alespoň mírnit, ať již vyjednáním politického řešení, nebo vojenským zásahem, je jedním z dokladů jejího ústupu z hegemonického postavení. Neodhodlá-li se Amerika v brzké době k jeho obnovení, vakuum zbylé po její moci bude ještě nějakou dobu plněno násilím, které narýsuje obrysy nové regionální rovnováhy, z níž vzejde jiná teritoriálně-politická mapa arabského Středního východu. Jak ukazuje vyhlášení kalifátu i ohlášení kurdského referenda, na stole se objevují ideje, které po první světové válce prohrály, a naopak ztrácejí sílu ty, jež tehdy zvítězily. Neškodí si proto připomenout, jak vzniklo uspořádání, které se dnes hroutí.
Britské protichůdné sliby
V průběhu války s Rakousko-Uherskem a Tureckem slibovali spojenci jimi podrobeným národům autonomii nebo suverenitu. Zatímco však v případě Čechů, Slováků a Jihoslovanů tento slib dodrželi, v případě středovýchodních Arabů s jeho splněním nikdy vážně nepočítali. Britové, kteří byli na arabském Středním východě nejdůležitější západní velmocí, učinili během války hned několik vzájemně protichůdných slibů. Jejich vysoký komisař v Káhiře Henry Mac Mohan slíbil roku 1915 správci Mekky šerífu Husajnovi II. Hášimímu, že většinu arabských území Středního východu bude moci sjednotit pod vládou své rodiny, přispěje-li vojensky k pádu Turků – zorganizováním arabského povstání. Zároveň však kancelář Britské správy Indie sídlící v jemenském Adenu pěstovala zvláštní vztahy s jinou dynastií Arabského poloostrova, wahábistickými Saúdy. Za antiturecký postoj jim poskytovala materiální podporu a slíbila i politickou podporu jejich samostatnému státu.
Bylo jen otázkou času, kdy se Saúdové dostanou do násilného sporu s Hášimovci o vládu nad Arabským poloostrovem. V prvním střetu roku 1918, kdy ohrožovali nejen Mekku, ale blížili se i k Ammánu, byli zastaveni zásahem britské armády. Druhou zkoušku sil v roce 1925 však již Britové nechali Saúdy vyhrát. Místo Husajnovy rodiny, nositelky umírněného islámu a aspirací arabského nacionalismu, tak ponechali Mekku na pospas islámským fundamentalistům. Velkou Británii vystřídaly v patronaci Saúdské Arábie Spojené státy americké, které si z ní od konce druhé světové války učinily nejstálejší opěrný bod svého vlivu v regionu (Izrael se do tohoto postavení dostal až o čtvrtstoletí později).
Nehledě na naděje vzbuzované u soupeřících rodů arabského poloostrova si ovšem Britové roku 1916 dohodli s Francouzi rozdělení arabského východu mezi sebou v tajné Sykes-Picotově dohodě. V jejích intencích (byť s dílčími teritoriálními změnami) ustavili nakonec Britové iráckou a zajordánskou monarchii a Francouzi libanonskou a syrskou republiku. Dohoda plánovala mezinárodní správu pro centrální část Palestiny kolem Jeruzaléma. S tím ovšem kolidoval další slib Britů, jenž 2. listopadu 1917 formuloval ministr zahraničí Arthur James Balfour v dopisu Lionelu Walteru Rotschildovi, představiteli britských Židů. Psal v něm, že Británie umožní Židům založit si v Palestině „národní domov“. Jak později sarkasticky poznamenal Arthur Koestler (sám někdejší sionista), Balfourovou deklarací slíbil jeden národ druhému zemi, na níž žil třetí národ (žilo zde tehdy kolem sedmi set tisíc Arabů, zatímco Židů jen zhruba šedesát tisíc, z nichž navíc důležitou část tvořili náboženští Židé, kterým byla moderní myšlenka židovského národního státu v Palestině zcela cizí).
O důvodech tohoto slibu se vedou dodnes spory. Britský historik Avi Shlaim je shrnuje v první kapitole své knihy Israel and Palestine. Reappraisals, Revisions, Refutations (Izrael a Palestina. Přehodnocení, revize, vyvrácení, 2009). Plyne z ní, že při vzniku Balfourovy deklarace působila směs křesťanské teologie (myšlenka návratu Židů do Svaté země byla součástí významného proudu anglosaského protestantismu ještě dříve, než ji začali prosazovat židovští sionisté), velmocenské strategie (v klíčové oblasti východního Středomoří se hodil evropský klient) a antisemitských stereotypů (všemocné Židy je dobré mít na své straně). Ať již byly jeho příčiny jakékoliv, bez Balfourova slibu a jeho následného zahrnutí do smlouvy o britském mandátu ke správě Palestiny by si mohli na konci tohoto mandátu sionisté jen stěží přesvědčivě nárokovat židovský stát na tomto území.
King-Craneova komise
Legalizace rozdělení válečného lupu mezi dvě vítězné velmoci v systému mandátů byla fíkovým listem, jenž měl zakrývat zjevný rozpor mezi jejich nepokrytě kolonialistickým jednáním a pátým bodem Čtrnácti bodů Woodrowa Wilsona z ledna 1918. Americký prezident v něm požadoval, aby uspořádání kolonií zohledňovalo zájmy jejich obyvatelstva. Wilson sám se pokusil vykročit k naplnění tohoto bodu, když proti vůli Francouzů i Britů vyslal roku 1919 na arabský východ komisi vedenou Henrym Churchillem Kingem a Charlesem Cranem.
Její závěry hovořily proti rozparcelování této oblasti na množství uměle vytvořených států pod ochranou navzájem soupeřících evropských velmocí. Komise zjistila velkou podporu pro vytvoření dvou monarchií na čele s Husajnovými syny: jedné na území dnešního Jordánska, Palestiny, Libanonu a Sýrie a druhé v Mezopotámii (Iráku). Toto uspořádání odpovídalo touze arabského nacionalismu po sjednocení, které by překračovalo náboženské rozdíly, i úctě muslimské většiny k autoritě Hášimovců jako potomků prorokových. V libanonských oblastech podpořili první z monarchií i představitelé nemuslimských vyznání, ovšem s výjimkou maronitů a řeckých katolíků, kteří chtěli ustavit nezávislý Libanon pod svou hegemonií.
Komise také došla k závěru, že zřízení židovské domoviny na obou březích Jordánu a v jižním Libanonu (za něž na pařížské konferenci lobbovali sionisté) by bylo v jasném rozporu s Wilsonovým požadavkem zohlednění názorů obyvatelstva: představitelé Arabů žijících v této oblasti totiž s takovým projektem zásadně nesouhlasili. Komise proto navrhovala opuštění ideje židovské domoviny a omezení židovské imigrace. U britských důstojníků, které komise zpovídala, převládal názor, že židovský stát by mohl být na většinově arabských územích zřízen jedině vojenskou silou, která by si musela podmanit odpor obyvatelstva. (O tom, že ani po sto letech se sionisté k obhájení svého projektu neobejdou bez této síly, svědčí zatím poslední trestná operace proti Pásmu Gazy započatá 8. července.) Komise také připomněla, že Jeruzalém není jen posvátným městem Židů, ale také křesťanů a muslimů, a navrhla, aby jeho svatá místa byla pod mezinárodní správou, v níž by byla zastoupena všechna tři náboženská společenství.
Kolonialismus a balkanizace
Wilsonovský projekt poválečného uspořádání, v jehož intencích pracovala King-Craneova komise, navrhoval radikální roztržku s kolonialistickou hrou, v níž si od Napoleonovy expedice do Egypta roku 1798 rozdělovaly své sféry vlivu v Osmanské říši a jejím asijském okolí Francie, Velká Británie a Rusko. Jak vyložil americký historik David Fromkin ve své dnes již klasické knize A Peace to End All Peace. The Fall of the Ottoman Empire and the Creation of the Modern Middle East (Dohoda, která ukončila mír. Pád Osmanské říše a vznik moderního Blízkého východu, 1989), navzdory Wilsonovu přání nebylo poválečné uspořádání popřením, ale vyvrcholením této hry. Během 19. století se evropské velmoci při pronikání do upadající osmanské říše stavěly do role protektorů křesťanských národů na Balkáně a náboženských menšin na Středním východě. Jejich ohrožení muslimskou většinou či sultánem mělo evropským státům svěřovat morální právo politicky, vojensky či ekonomicky omezovat sultánovu suverenitu. Klientský vztah k západním velmocem (spjatý s přístupem k výdobytkům jejich ekonomické a kulturní modernizace) stavěl tyto menšiny nejen proti okolní, většinové společnosti, ale často i proti sobě navzájem. Ve chvíli, kdy evropské mocnosti jejich prostřednictvím zápasily mezi sebou, mohlo to vést až ke krvavým střetům samotných těchto skupin. Velmoci mohly také podporovat různé náboženské skupiny a pak se stavět do role zprostředkovatelů jejich smíru. Celkově se řídily heslem divide et impera, tedy rozděl a panuj. Jejich zájmem nebylo osmanské obyvatelstvo sjednocovat a demokratizovat, ale naopak štěpit do soupeřících „kmenů“ ovládaných lehce manipulovatelnými patriarchy.
Na tomto přístupu se nic nezměnilo ani na konci druhé světové války. Představa sjednoceného arabského východu do dvou propojených monarchií neměla šanci. „Republika“ ustavená Francouzi v Sýrii byla jen nominální – ve skutečnosti byla její správa rozdrobena do kvazi suverénních oblastí, včetně státečků náboženských menšin, jako byli alawité a drúzové. Vedle Sýrie vytvořili Francouzi „velký Libanon“, v němž křesťané nemohli mít většinu, přesto jim v něm dali hegemonní pozici a tím je postavili proti ostatním náboženským skupinám. Britové v Iráku se zase opřeli o sunnity proti Kurdům a šíitům. V Palestině si ovšem sami záhy uvědomili problematičnost Balfourova slibu a marně se snažili po celou dobu svého mandátu mírnit etnický (a potenciálně náboženský) konflikt, který z tohoto slibu nevyhnutelně plynul.
Podle libanonsko-francouzského historika Georges Corma (L’Europe et l’Orient. De la balkanisation à la libanisation: histoire d’une modernité inaccomplie, Evropa a Orient. Od balkanizace k libanonizaci: dějiny nedokončené modernizace, 1989) měla mandátní správa arabského východu přesně opačný efekt, než jakým byla ospravedlňována: místo aby evropské mocnosti vytvořily podmínky pro ustavení moderních arabských společností, které by daly novou – občanskou rovností rámovanou – podobu etnickému a náboženskému pluralismu klasické islámské civilizace, podporovaly exkluzivistický a partikularistický nacionalismus různých náboženských skupin. Fragmentace Sýrie a Libanonu Francouzi a souběžná podpora wahábovců a sionistů Brity (a posléze Američany) podle Corma přispěly k „náboženské balkanizaci“ arabského východu.
Nebylo tedy divu, že po odchodu velmocí po druhé světové válce nedošlo k občanské emancipaci, ale k regionální občanské válce, nejdříve „studené“ (v padesátých a šedesátých letech) a pak i k „horké“ (od roku 1975 v Libanonu). Nástup americké hegemonie na přelomu osmdesátých a devadesátých let vedl k nastolení příměří, její ústup v posledních letech zase umožnil nové vzplanutí této války v Sýrii a nyní v Iráku. Jména a sebedefinice aktérů se v průběhu posledního půlstoletí měnily, podstata však zůstala stejná. Vzmach k občanskému osvobození, jenž charakterizoval počátek Arabského jara v Sýrii, Bahrajnu či Jemenu, byl velmi rychle vystřídán bratrovražedným zápasem etnonáboženských kmenů podporovaných vnějšími patrony. Semena, zasazená sto padesáti lety velmocenské hry, nesou stále otrávené plody. Evropské státy jsou pryč, arabský východ se však pořád zmítá v pasti koloniálního dědictví.
Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Anglo-americké vysoké škole a v Ústavu mezinárodních vztahů.