Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Budou horníci prát spoďáry?

Většina „zaručených“ vládních receptů na podporu zaměstnanosti se pohybuje v dimenzi „o nás bez nás“.

Pomalu, ale jistě začíná být jasné, že soukromý sektor sám nezajistí dostatečnou zaměstnanost a podpora státu je nezbytná. Zřejmě to začali vnímat i současní politici. Otázka je, jaké jsou jejich plány a recepty a s čím nakonec současná vláda přijde. Jestli vůbec s něčím. Cest je hned několik, mnohé z nich jsou však slepé.

Jedním z posledních návrhů je myšlenka Unie zaměstnavatelských svazů, aby se dlouhodobě nezaměstnaní zapojovali do služeb v domácnosti. Specificky pak hovoří i o matkách po rodičovské dovolené nebo lidech po padesátce, kteří se na trhu práce setkávají s celou řadou problémů. Od návrhu se očekává velký nárůst nových pracovních míst. Předobrazem je Belgie a odkazuje se na studie ze zahraničí, které prokazují pozitivní dopad na ekonomiku.

Sociální investice do veřejných služeb by mohly být z dlouhodobého hlediska efektivnější než nahodilé financování projektu, jehož přínosy jsou diskutabilní.

Je důležité, zda tyto studie obsahují i negativní dopady na příjmy a pracovní podmínky, které pracovnice – jde totiž většinou o ženy – v domácnosti mají. Velmi často se i tak jedná o pracovní pozice, které jsou ve sféře šedé ekonomiky: pozice špatně placené a s nejistým sociálním zabezpečením. Možná že v Belgii systém určitým způsobem fungovat může, přece jenom je tam jiná ekonomická situace a řada lidí si může dovolit ze svých příjmů platit služby v domácnosti. Je však tento systém reálný v České republice, která za úrovní příjmů v Belgii a dalších zemích EU hluboce zaostává a nevypadá to, že by se situace měla v nejbližší budoucnosti změnit? Pro část lidí to samozřejmě řešení, jak vyjít z dlouhodobé nezaměstnanosti, být může. Je ale nutné, aby vznikal samostatný monstrprojekt? Neměly by být programy na podporu zaměstnanosti koncipovány spíše jinak?

K čemu se hodí padesátníci

Jednou ze základních chyb obdobných programů je předpoklad, že dlouhodobě nezaměstnaní jsou homogenní skupinou, která se automaticky hodí na výkon určitých typů profesí. Klasický je předpoklad, že lidé po padesátce tak nějak přirozeně patří do pečovatelských služeb nebo služeb v domácnosti: bez ohledu na to, jaké mají zkušenosti, vzdělání či talent. Určitá věková skupina se tedy nažene do jednoho sektoru a pokud plán selže, chyba bude právě na straně této cílové skupiny. Podobná úvaha bohužel stojí v pozadí celé řady projektů, které se dnes realizují. Na papíře se naplánují vhodná povolání, a pokud námi připravené uklízení nebo pečovatelskou službu nepřijmou, je chyba na jejich straně. Proč by nemohli změnit profesní zaměření, když jiná práce není?

Vůle něco změnit je jedna věc, schopnosti a dovednosti zase věc druhá. Málokdy se totiž předpokládá, že výkon jednotlivých povolání vyžaduje i profesní kvalifikaci a dovednosti. Možná by bylo lepší, aby programy zaměstnanosti byly připravovány na základě jiných kritérií – potřeby společnosti a také talentu a zkušeností lidí, kteří jsou (dlouhodobě) nezaměstnaní a jsou kvůli vysokému věku, barvě pleti nebo počtu potomků diskriminovaní a jejich šance na trhu práce jsou velmi malé. A nebylo by ani od věci s těmi „nezaměstnanými“ mluvit a brát na jejich postoje a potřeby ohled. Projekty tohoto druhu jsou většinou stavěny především na tom, co si myslí zaměstnavatelé, jejich svazy, odborníci a úředníci – v duchu rčení „o nás bez nás“, protože experti přece vědí všechno nejlépe.

Pokud všem tolik leží na srdci péče o druhé a poskytování služeb v domácnosti, možná by stálo za to změnit optiku pohledu a vydat se cestou ekonomiky péče, kterou podporuje řada zastánců alternativních ekonomických teorií. Podpořme místa ve veřejném sektoru vztahující se k péči, kde se pracovně-právní vztahy budou vázat zákoníkem práce a transparentním odměňováním. Práce je v tomto sektoru dostatek a na různých úrovních: zdravotnictví, školství, ale součástí je i řada pomocných profesí. Mezi nezaměstnanými jsou lidé různého vzdělání – větší část tvoří ti se vzděláním nižším. Sociální investice do veřejných služeb by mohly být z dlouhodobého hlediska efektivnější než nahodilé financování projektu, jehož přínosy jsou diskutabilní. Byla bych hodně překvapená, kdyby se třeba na Ostravsku nebo Šluknovsku – tedy v regionech, kde je v každé rodině často alespoň jeden nezaměstnaný a lidé mají velmi nízké mzdy – zvedla zaměstnanost díky zapojení nezaměstnaných do úklidu v domácnostech. Horníci, kteří nyní řeší problémy s uzavíráním dolů, zatím pravděpodobně nejsou psychicky připravení na praní prádla a mytí nádobí. Zapojování lidí do veřejného sektoru by navíc přineslo také zlepšení kvality v poskytovaných službách.

Stranou by určitě nemusely zůstat ani nápady Miloše Zemana na podporu pracovních míst ve státním podniku Lesy ČR, pokud by se trochu více promyslely. I tam a v celé řadě dalších státních podniků by se dostatek lidí mohl uplatnit. Ne všichni totiž chtějí o někoho pečovat nebo někomu uklízet, nehledě na to, že k tomu nemusí mít ani žádné předpoklady. Mohlo by pak třeba docházet k rozčarování, pokud by vyšlo najevo, že člověk po celý život vyrábějící například tiskařské stroje, nemá dost empatie a není schopen pečovat o seniory. Nucením a nedobrovolností se toho ostatně nikdy moc nedosáhlo.

 

Autorka je socioložka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image