Situace nejchudších lidí je v České republice bezútěšná a nic nenasvědčuje tomu, že by mohla brzy nastat změna.
Romů s vysokoškolským titulem přibývá. Článek na iDnes s pozitivní konotací slova Rom vyvolal na sociálních sítích tento víkend u mnoha lidí pochopitelné nadšení. Zpráva informovala o úspěších stipendistů organizace Romea. O možnostech českých Romů, kteří uvízli v pasti chudoby ve vyloučených lokalitách, ale příliš nevypovídá. Jejich „cesta ven“ totiž byla zatarasena dávno před tím, než by mohlo dojít na přihlášky na vysokou školu.
Jakkoli je fungování stipendia úctyhodné a má obrovský význam pro stipendisty i jejich rodiny, celkový dopad je malý. Stipendia ukazují, že je možné, aby Rom vystudoval vysokou školu (o čemž je v českém prostředí bohužel pořád potřeba mnoho lidí přesvědčovat). Z článku ale mimoděk vyplývá, že na českých vysokých školách je Romů zoufale málo, stipendia navíc čerpají především ti ze střední třídy. Zprávu o stovkách romských vysokoškolských studentů tak můžeme číst i jako důkaz takřka naprosté neprostupnosti české společnosti pro chudé Romy.
Mafiánský byznys a nucené práce pro nezaměstnané
Má-li se u nás situace nejchudších lidí, mezi něž velká část Romů spadá, dostat alespoň na úroveň snesitelnosti, je třeba se zbavit největších abnormalit. A ani potom nebude jejich situace růžová. Bez ohledu na to, zda předchozí vláda byla mafiánská či nikoli (nejspíš nebude nikdo odsouzený), mafiánský byznys s chudobou v její éře fungoval příkladně. V pasti tohoto obchodu česká společnost, zdá se, zůstává. Ekonomické zájmy jsou v některých oblastech tak výrazně nadřazeny sociálním právům, že to už těžko může být křiklavější.
Nejnižší patro společnosti nemusí být nutně dnem plným frustrace, kriminality a přežívání ze dne na den.
České soudy například neváhají přiklepnout dluh i s náklady řízení osmiletým dětem ze sociálně slabých rodin. Český rozhlas přinesl zprávu o dětských dlužnících, kterých je u nás kolem sto padesáti tisíc. Situace dítěte, jež zdědí po rodičích dluh ve výši několika desítek tisíc korun, je výmluvným příkladem společenské nerovnosti. Změna je zatím v nedohlednu, zainteresovaní právníci si můžou mnout ruce.
Předminulý rok nález ústavního soudu vyhodnotil veřejnou službu pro nezaměstnané jako neústavní. Instituce zavedená v roce 2009 jako možnost přivýdělku v nezaměstnanosti, byla v roce 2011 tehdejším ministrem Drábkem změněna v represivní opatření vůči nezaměstnaným, kteří se dostatečně nesnaží při hledání nového místa. Ti, kteří odmítli pracovat zadarmo, přišli o nárok na dávky – a právě tato praxe byla označena za neústavní. Nyní se veřejná služba vrací na scénu, byť nikoli v podobě nucených prací jako za Drábka, ale jako práce honorovaná dvaceti (!) korunami na hodinu. Takto se v ČR i nadále udržují pracovní návyky.
Levicovým populismem se většinou rozumí sliby nebo praxe vysokého přerozdělování státem a „kupování“ si hlasů chudších na úkor bohatších za cenu zadlužování země. To se ale jediné levicové vládní strany netýká. Raději se stará o to, aby mládež nefetovala a ústy svého ministra vnitra vyhlašuje válku proti drogám, která tradičně vede ke kriminalizaci mladších a chudších.
Boj o podobu života dole
Nejpalčivější problém, chudinské ubytovny, na nichž jejich majitelé díky státním doplatkům na bydlení vydělávají obrovské sumy, snad díky zákonu o sociálním bydlení brzy skončí. Následky tohoto experimentu ale ponese česká společnost ještě dlouho. Pokud jde o další problém, segregované školství, zatím se nezdá, že by se situace měla změnit k lepšímu Chybí kapacity a peníze.
Nic nenasvědčuje tomu, že bychom směřovali ke společnosti rovných šancí, spíš naopak. Většina současných chudých tak nejspíš setrvá v chudobě po většinu svého života. Jsou pryč časy, kdy sociální pracovníci učili členy minorit, jak se chovat na pracovním pohovoru, a ti se pak v ideálním případě vrátili s plným pracovním úvazkem.
Teď se hraje spíš o podobu života dole. Nejnižší patro společnosti nemusí být nutně dnem plným frustrace, kriminality a přežívání ze dne na den. Mohlo by být místem relativně slušného života beze strachu o to, kam člověk za měsíc, týden či den složí hlavu, a s nadějí, že alespoň další generace bude mít možnost usilovat o lepší život bez výrazného společenského hendikepu. Myslím, že v tom spočívá hrdé spojení dvou slov: sociální demokracie. Teprve potom budou zprávy o vyšších počtech romských vysokoškoláků opravdovým důvodem k radosti. Aby se mohli romskými absolventy motivovat další mladí Romové, musí k nim nejprve dohlédnout. A to při cestě z ubytovny do praktické školy nejde.
Autor je redaktor A2larmu.