Mel Gibson sbalil cenu a odjel, čímž na výbornou završil svou karlovarskou misi, jejímž smyslem bylo udělat festivalu publicitu. Za normálních okolností by asi nemělo cenu se k pozvané herecké star vyjadřovat, protože právě ona je většinou tím hlavním a zpravidla dokonce jediným, o čem se v novinách a televizi z karlovarského dění referuje. Mainstreamová média trvale vyvolávají iluzi, že davy diváků proudí na festival hlavně proto, aby mohly na červeném koberci přivítat hollywoodské celebrity. Že jde o akci, která nabízí nejrozsáhlejší možnost seznámit se na velkém plátně s novinkami originálních autorských filmařů, už přitom poněkud zaniká.
Sláva a nevkus
Popravdě řečeno nevím, kolik procent návštěvníků karlovarského festivalu – baťůžkáři počínaje a novináři a filmovými profesionály konče – opravdu dychtí po tom zahlédnout na vlastní oči Mela Gibsona nebo třeba Harveyho Keitela či Juda Lawa. Každopádně pokud někdo na festival vyrazí s tím, že Gibsona potká na procházce kolonádou, čeká ho nepochybně hořké zklamání. Podobně rozčarován by takový divák mohl ostatně být i z filmů, které může ve Varech sledovat. Drtivá většina z nich se totiž ostře vymezuje vůči všemu, co reprezentuje hollywoodská kinematografie.
Akce potřebuje celebrity, protože média jsou ochotná se věnovat pouze jim – jen by bylo vhodnější, kdyby ty celebrity nebyly zároveň obviňované z antisemitismu a násilí na ženách.
Gibson nicméně není typickým případem, protože jeho pozvání vyvolalo kontroverze kvůli hercovým skandálům a tím i ohlasy kritiků, kteří se jinak věnují hlavně filmům. V jistém ohledu si Gibson pozornost opravdu zaslouží. Jde především o otázku, zda je v pořádku zvát na festival osobnost s pověstí antisemity a násilníka a dávat jí cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Odpověď celkem samozřejmě musí znít, že to je to poněkud nevkusné. Pokud si totiž festival pozve Andyho Garciu, Susan Sarandonovou nebo Mela Gibsona, nezve si umělce, jehož dílo je oddělitelné od jeho soukromého života – zve si slavnou tvář, jejíž fotografie mají doprovodit zprávy festivalu.
Akce potřebuje celebrity
Proto příliš neobstojí argument, že Gibson převezme profesní cenu a že „really achieved a lot in his lifetime“, abychom parafrázovali jednu z festivalových znělek. Z vážnosti této ceny si totiž dělají legraci i autoři zmíněných znělek, ve kterých je jejich držitelé různě pohazují, ničí je nebo s nimi rozbíjejí věci – a v jistém ohledu jsou tyto žerty zcela adekvátní. Sbírka držitelů této ceny totiž rozhodně netvoří žádnou úctyhodnou síň slávy. Od roku 2010 cenu obdrželi Oliver Stone, John Travolta, Helen Mirrenová, Susan Sarandonová, Judi Denchová, Nikita Michalkov a Jude Law. Otázka, zda Gibson přinesl světové kinematografii něco mimořádnějšího než Travolta nebo Denchová, vyznívá poněkud nesmyslně – s výjimkou Stonea a Michalkova jde prostě o sbírku hereckých hvězd, které samozřejmě mohou lákat diváky do kin nebo podávat strhující výkony, ale tím jejich význam obvykle končí. A pokud jde o Michalkova, který má v prostředí ruské kinematografie pověst totalitárního autoritářského sběratele funkcí v místních oficiálních filmových institucích, je jeho ocenění ještě mnohem kontroverznější než to Gibsonovo.
Gibsonovo pozvání si tak samozřejmě zaslouží kritiku, které se jí dostalo, ale celé události je potřeba rozumět v souvislostech té části festivalu, která je vlastně nejméně zajímavá. Akce potřebuje celebrity, protože média jsou ochotná se věnovat pouze jim – jen by bylo vhodnější, kdyby ty celebrity nebyly zároveň obviňované z antisemitismu a násilí na ženách.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.