Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Deset slov, kterým by se měla naučit každá dívka

Stereotyp upovídané ženy je konstruktem dokazujícím nadřazenost mužů v komunikaci.

„Neskákejte mi do řeči.“
„Teď jsem to řekla.“
„Nepotřebuju vysvětlení.“

V páté třídě jsem ve škole vyhrála soutěž o nejlepší chování. Jinými slovy jsem cenu získala za své zdvořilé způsoby. Můj bratr byl pro změnu považován za třídního komedianta. Společnost k nám obvykle přistupovala jako k „malé slečně“ a „klukovi, který je prostě klukem“. Výuka slušného chování se na celém světě různí podle genderové příslušnosti. Na rozdíl od chlapců vedeme dívky k tomu, aby myslely na ostatní, pozorněji naslouchaly, neklely a neskákaly lidem do řeči. Jinak řečeno, dívky učíme podřízenému chování a chlapce nadřazenosti.

To není karikatura

Většinou se pohybuji v prostředí, kde se vyskytují jak ženy, tak muži, a stává se mi, že mi muži skáčou do řeči. Začala jsem to pozorovat jen tak ze zvědavosti a překvapilo mě, jak často se to děje. Obzvláště tehdy, když jsou u toho další muži. Už to je samo o sobě nepříjemné, navíc ale existují i muži, kteří se vám nedívají ani do očí. Například číšník, který komunikuje a táže se pouze mužů u stolu, nebo muž z minulého týdne, který zkrátka předstíral, že tam nejsem (byla jsem jedinou ženou v pětičlenné skupině). Nikdy předtím jsme se nepotkali a nepromluvili jsme spolu ani deset slov, takže to nemohlo být kvůli mým ne úplně konformním názorům.

Těmito způsoby se vyjadřuje převaha v konverzaci, která je obvykle v rukou mužů. Ještě se ale vyskytuje jiný případ: žena, která mluví jasně a hlasitě, může říct něco, co zdánlivě nikdo neslyší, aby to o něco později zopakoval nějaký muž a vyvolal odezvu nebo skupinovou diskusi.

Jako posluchači jsme v zajetí předsudků, a tak se domníváme, že ženy zabírají více prostoru, a přitom jsou to muži, kteří mají vše pod kontrolou.

Nedávno jsem napsala článek o propasti mezi mírou sebedůvěry u mužů a u žen. Sepsala jsem deset pravidel, která by to mohla napravit, a to, které zarezonovalo nejvíce, se týkalo nadřazenosti mužské promluvy. Nějaký člověk na Twitteru mi v reakci na to poslal karikaturu zobrazující jednu ženu a pět mužů okolo konferenčního stolu. Bylo tam napsáno: „To je skvělý návrh, slečno Triggsová. Možná by s ním mohl přijít nějaký z přítomných mužů.“ Nevěřím, že existuje žena, které se toto ještě nestalo.

Karikatura je jistě vtipná, ale když si uvědomíte, jak často se to opravdu děje, smích vás přejde. Následky jsou v některých případech dalekosáhlé. To je případ Elizabeth Warrenové, progresivní demokratické senátorce a profesorce práva z Harvardu, které republikáni zabránili, aby se stala hlavou Úřadu na ochranu finančních zájmů spotřebitelů – s odkazem na její údajně příliš „agresivní“ vystupování. Podobně právnička a politička Brooksley Bornová varovala na konci devadesátých let před ekonomickou krizí způsobenou finančním sektorem, jen ji nikdo z vlivných mužů neposlouchal.

Mansplaining

Ptáte se, co měla slečna Triggsová na sobě? Co pila nebo co vlastně řekla, že vyprovokovala takovou reakci? Jenže podobné potlačování ženského hlasu je především ukázkou sexismu. Skákání do řeči nebo překřikování jistě rovněž souvisí s rozdílem ve společenském postavení, ale důležitější je gender. Doktoři mají například ve zvyku přerušovat především pacientky. Jiné je to zpravidla jen tehdy, pokud se jedná o doktorku. V takovém případě skáče ostatním do řeči mnohem méně. Totéž platí o lidech ve vedoucích pozicích. Mužské šéfy zřídkakdy někdo z podřízených překřikuje nebo přerušuje, zvlášť když se jedná o ženy, a naopak ženy ve vyšších funkcích jsou běžně přerušovány svými mužskými podřízenými.

Pokud automaticky předpokládáme, že to, co říkají muži, je závažnější, než to, co říkají ženy, jsme v zajetí fenoménu, jemuž se říká „mansplaining“ (novotvar složený ze slov man a explain). S tímto termínem přišla publicistka Rebecca Solnitová. Snažila se vysvětlit, že tendence některých mužů vnímat svoji vlastní promluvu jako důležitější než projev kompetentní ženy není univerzální mužskou vlastností. Mnohem spíše se jedná o „situaci, v níž se zasekl vývoj našeho genderově podmíněného chování – na jedné straně je tu přehnané sebevědomí, na druhé bezradnost“.

Solnitová v této souvislosti vypráví svůj vskutku pozoruhodný zážitek. Na jednom večírku se dala do řeči s mužem, který se jí ptal, čím se zabývá. Řekla, že píše knihy, a popsala tu poslední – její titul zněl Řeka stínů, Eadweard Muybridge, technologie a divoký Západ. Muž ji přerušil hned, jak vyslovila jméno Muybridge, a otázal se: „A slyšela jste o té zásadní knize, která letos vyšla?“ Začal o ní s velkou vervou hovořit, byť četl jenom recenzi, nikoliv knihu samotnou. Nakonec jedna z přítomných přítelkyň poznamenala: „Víte, ona ji napsala.“ Tvářil se, že to neslyšel, a až když to zopakovala asi potřetí, zbledl a šel pryč. Pokud nejste ženou, zeptejte se jakékoliv své známé, jaký je to pocit. Je to nepříjemné a děje se to každé z nás.

Před lety se debatovalo o kontroverzním výroku Larryho Summerse, rektora Harvardské univerzity, který prohlásil, že „ženy neumí matematiku“. V reakci na to napsal vědec Ben Barres o svých zkušenostech ženy a později muže. Když Barbara Barresová studovala na Massachusettském institutu technologií, sdělil jí jeden profesor poté, co vyřešila obtížný matematický úkol: „Váš přítel to musel vyřešit za vás.“ O několik let později, po jedné své velice úspěšné přednášce, už v identitě muže, zaslechl Ben Barres jednoho posluchače, jak říká: „Jeho práce je mnohem lepší než práce jeho sestry.“ Nejpozoruhodnější je, že Barres za jednu z největších výhod svého nabytého mužství označil skutečnost, že nyní mohl „dokončit větu, aniž by byl přerušen nějakým mužem“.

Proč jsou muži tak skvělí

Minulý týden jsem seděla v kavárně a jeden šedesátiletý muž se mě ptal, o čem píšu. Řekla jsem mu, že o genderu a médiích, a on na to: „Před pár lety jsem navštívil konferenci, kde o tom někdo mluvil. Přečetl jsem si o tom článek. Věděla jste, že výrobci automobilů využívají poněkud nevhodné obrázky žen, aby ta auta prodali? Moc rád bych vám pomohl.“ Poté, co jsem s širokým úsměvem na tváři naznačila, že ty obrázky byly více než nevhodné, urážely ženskou důstojnost, omezovaly jejich svobodu vyjadřování a kulturní rovnoprávnost, utekl pryč.

Není těžké vysvětlit, proč se tolik mužů domnívá, že jsou skvělí a to, co mají na srdci, je vždy nejdůležitější. Začíná to v dětství a nikdy to nekončí. Rodiče skáčou do řeči svým dcerám dvakrát častěji než synům a zároveň po nich vyžadují zdvořilejší chování. Učitelé častěji a intenzivněji zapojují do výuky chlapce, kteří správně tuší, že rušivý způsob komunikace je příznakem nadřazeného mužství. Když dospějí ženy, je jejich řeč považována za méně autoritativní a důvěryhodnou. Nejsme považovány za schopné kritičky nebo vtipné glosátorky. Ve smíšených skupinách (školních tříd, zasedacích místností, zákonodárných orgánů, publicistických debat a samozřejmě i náboženských institucí) mluví muži více, častěji a déle než ženy. Ve skupinách, které řeší nějaký problém a v nichž muži dominují (například ve výborech, komisích či legislativě), hovoří muži o 75 procent více než ženy, což negativně ovlivňuje konečná rozhodnutí. Jak říkají odborníci: „Mít své místo u stolu není to samé jako mít možnost se vyjádřit.“

Dokonce i ve filmech a televizi je řeč herců agresivnější a zabírá dvakrát tolik času než projevy hereček. To se netýká jen dob minulých nebo zastaralých médií, stejné vzorce se opakují v dnešní komunikaci na internetu. Lidé reagují více na témata uváděná muži a uživatelé Twitteru retweetují dvakrát častěji muže než ženy. Tyto jazykové vzorce mají své závažné následky nejen proto, že ústí například v nespravedlivý průběh soudních řízení, jež je ženám nepříznivý. Výpovědi žen jsou totiž kvůli maskulinním komunikačním normám přerušovány, brány na lehkou váhu nebo vnímány jako nedůvěryhodné. Soudní řízení také ukazují, jak míru důvěryhodnosti a společenský status (který je u žen nižší) dále ovlivňuje rasová příslušnost. Pokud černošská svědkyně u soudu promlouvá „jazykem bílé ženy“, považuje se za méně důvěryhodnou. Pokud je asertivnější, bílí soudci ji vnímají jako „drzou, nepřátelskou, bez sebekontroly, a tedy znovu méně důvěryhodnou“. Adekvátní reakcí na tuto nevyřešitelnou situaci je zůstat zticha, ale to vám při svědecké výpovědi moc nepomůže.

Bezmocný jazyk

Nejlepší na tom je, že společnost v nás vyvolává dojem, že ženy mluví více než muži. Jako posluchači jsme v zajetí předsudků, a tak se domníváme, že ženy zabírají více prostoru, a přitom jsou to muži, kteří mají vše pod kontrolou. Často se tvrdí, že muži a ženy pocházejí z jiné planety a mluví jiným jazykem. V podstatě jde ale o to, jak tvrdí jazykovědci, že si pleteme „ženský jazyk“ a „bezmocný jazyk“.

Jistě, existují samozřejmě výjimky, jež dosvědčují, že rozhoduje gender spíše než biologicky dané pohlaví. Mám velice vtipné dítě, které pořád něco říká, neustále někoho přerušuje a mluví páté přes deváté. Pokud byste četli přepis našeho typického rozhovoru, asi byste si mysleli, že se jedná o chlapce, právě proto, že způsoby mé dcery odpovídají chování, které vnímáme jako maskulinní. Na rozdíl od běžných dívek se nestydí být asertivní a sebevědomá. Je ale těžké odhadnout, zda taková zůstane, až ji naučím také zdvořilému chování. Přísnější měřítka zdvořilosti pro dívky, které mají jít chlapcům příkladem, je totiž v dospělosti fakticky ovlivňují. Pořád se nám říká, že chceme-li uspět (naučit se vyjednávat, požadovat vyšší mzdu a podobně), musíme překonat své dětské způsoby a naučit se mluvit jako muži.

Když jsem poprvé zveřejnila tyto úvahy, první reakce pocházela od uživatele Twitteru, muže, který se mě bez špetky sebereflexe zeptal (nedělám si legraci): „Co byste řekla na to, kdyby vám začal tohle všechno během konverzace vyčítat nějaký muž?“

Mužská nadvláda v komunikaci je závažným problémem, nejen ve školách, ale prakticky všude. Pokud o tom pochybujete, zkuste někdy zůstat potichu a jen pozorujte dynamiku řeči u vašeho stolu: na pracovišti, ve třídě, ve školním autobuse, na okraji sportovních hřišť, v náboženských svatostáncích. Je to důležité a má to své důsledky. Lidé se mě často ptají, co by se měly dívky naučit, nebo co by oni sami měli udělat proti sexismu, když si ho všimnou. „Co můžu udělat, když se setkám s projevy sexismu? Je těžké vůbec něco říct, zvláště ve škole.“ V zásadě se domnívám, že dívky by neměly nést zodpovědnost za to, jak se k nim okolní svět chová, ale říkám jim, aby si každý den procvičovaly tato slova:

„Neskákejte mi do řeči.“
„Teď jsem to řekla.“
„Nepotřebuju vysvětlení.“

Prospěje to jak chlapcům, tak dívkám. A také celé řadě dospělých.

 

Autorka je feministka a publicistka.

 

Z anglického originálu Ten Words Every Girl Should Learn publikovaného na serveru The Huffingon Post přeložila Tereza Stejskalová.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image