Pokud uvěříte článkům v prestižních tiskovinách, jako jsou New York Times nebo Guardian, patří poslední dva roky v hip hopu novému revolučnímu žánru, kterému se říká queer rap. Hudební novináři mají tendenci všechno škatulkovat, a když objevili několik rapperů, kteří se otevřeně prezentují jako gayové, lesbičky nebo transgender osoby, museli je strčit do jedné kategorie. Jenže používat sexuální orientaci interpretů jako pomůcku k žánrové taxonomii je přinejmenším problematické a rappeři a rapperky, které novináři v textech jmenují, by s výše zmíněnou nálepkou nejspíše nesouhlasili. Dvě nejvýraznější postavy tohoto „proudu“ – newyorští MCs Mykki Blanco a Le1f – patří mezi hlavní taháky českého festivalu Creepy Teepee, který tento víkend proběhne v Kutné hoře.
Jsme především umělci
Když se Khalif Diouf alias Le1f objevil letos v březnu v televizní talk show Davida Lettermana na stanici CBS a předvedl zde svůj hit Wut, bylo to nejspíše vůbec poprvé, co se na televizní obrazovce hojně sledovaného pořadu objevil černošský rapper, který vybočuje ze stereotypu maskulinního nadsamce spojovaného s afroamerickým mužstvím (a tudíž hip hopem jako celkem). Že je Le1f gay, většině diváků sledujících pořad nejspíše došlo, David Letterman nicméně neměl potřebu to při uvádění svého hosta nijak rozmazávat a Le1f mu za to na Twitteru druhý den poděkoval: „Dík moc Lettermanovi, že mě pozval na pódium jako muzikanta, a ne jako spektákl. To je velký posun.“
Hudební průmysl stojí o každé ložisko autentické kultury, které by mohl vytěžit a prodat. Proč by nejnovějším objevem nemohli být právě homosexuální rappeři?
Jeho kolega performer Michael Quattlebaum Jr. vystupující jako rapperka Mikky Blanco má na nálepku „queer rap“ podobný náhled: „Kéž by hudební novináři psali o tom, co jsem dokázala, předtím, než se mě rozhodnou škatulkovat podle svých vlastních měřítek,“ tweetoval po jakémsi „objevném“ článku v některém ze zmiňovaných médií. Nejde o to, že by se Le1f, Blanco nebo třeba rapperka Angel Haze za svoji orientaci styděli, jen nechtějí, aby sexualita definovala jejich tvorbu. „Chci být přednostně rapperka, než se ze mě stane bisexuální rapperka,“ říká poslední jmenovaná, která letos vydala svůj debut Dirty Gold.
Homofobie doprovází hip hop od samotných počátků. Od okamžiku, kdy byl žánr ve velkém přijat bílými posluchači, bylo potřeba živit stereotyp rapperů jako sebevědomých gangsterů s nezkrotným sexuálním apetitem a dívky v bikinách se staly nepostradatelnou proprietou hiphopových klipů na MTV. Hudební žánr, který se zrodil jako tlampač rasově utlačované minority, se s pomocí hudebního průmyslu sám stal monokulturou, jež začala umlčovat všechny odlišné hlasy v rámci afroamerické kultury – ať už to byly ženy či homosexuálové. Slovo „faggot“ se stalo oblíbenou nadávkou v rapovém slovníku a i v diskografii takových hvězd, jako jsou Ice Cube či Eminem, najdete vyloženě homofobní texty.
Rapový coming out
Jsou ale všichni rappeři tak drsní, když se vysvléknou ze své image? V polovině devadesátých let se ve světě hip hopu začaly šířit zaručené zprávy, že mezi hvězdami první ligy je hned několik gayů či přinejmenším bisexuálů, kteří se ale bojí udělat coming out a drží se své striktní macho pózy. Ještě na začátku roku 2012 se veterán Eric Sermon z EMPD nechal slyšet, že kdyby se kdokoliv z nich přiznal k odlišné orientaci „n—ři ho okamžitě oddělají“. Časy se ale mění a interpreti jako Kanye West, Lil Wayne nebo Drake přinesli v posledních letech do mainstreamového hip hopu poněkud komplikovanější pojetí maskulinity, která si nepotřebuje dokazovat svoji heterosexualitu verbálními útoky na gaye.
První náznak změny přišel v červenci 2012, kdy se k románku s mužem v bookletu svého alba Channel ORANGE přiznal Frank Ocean. Jeho hudba žánrově spadá do R&B, ale zároveň je členem hiphopové party Odd Future Wolf Gang Kill Them All, a tak měl jeho coming out dopad i na rapovou scénu. Ocean takříkajíc oddělil zrno od plev. Na sociálních sítích sice schytal pár slovních homofobních útoků (třeba T-Pain prohlásil, že s ním kvůli jeho sexualitě nebudou chtít ostatní rappeři spolupracovat), jinak ale většina scény Oceanovi aplaudovala za odvahu. Mimochodem, jednou z důležitých postav Odd Future je lesbická zvukařka a producentka Syd tha Kid, členka projektu The Internet.
Velké rapové objevy roku 2012, jako jsou Le1f, Zebra Katz nebo Mykki Blanco, které články o queer rapu nejčastěji zmiňují, by patrně zazářily i bez publicity kolem Franka Oceana. Všichni debutovali internetovými mixtapy, spojuje je výstřední vizualita klipů i inovativní hudební styly kombinující rap se současnou undergroundovou elektronikou. Tak třeba za klubovými hymnami Haze.Boogie.Life nebo Wavvy od Mykki Blanco stojí kluboví producenti Sinden, Matrixxman nebo Brenmar. Jedním dechem je ale potřeba dodat, že bez Mykkiho maniakálního rapu by nebyly nic. Zatímco devadesátkové hnutí takzvaného homo hopu, jež rekapituluje třeba pozoruhodný dokument Pick Up the Mic z roku 2006, mělo blíže k uvědomělému rapu, současná podoba queer rapu čerpá inspiraci spíše z klubové scény. Nakonec taneční žánry jako house či disko jsou do velké míry produktem gay a lesbických komunit. Odkaz neworleanského bounce ožívá v tvorbě Cakes Da Killa a minimalistický beat hitu Ima Read od Zebra Katze navazuje na newyorskou ballroom scénu, z níž si inspiraci vypůjčovala už na začátku devadesátých let Madonna se svým hitem Vogue.
Buzna umí rapovat
Když už jsme u přivlastňování, nakažlivý cukavý beat skladby Wut od Le1f si celkem bez skrupulí ukradlo duo Macklemore & Ryan Lewis a postavilo na něm svůj globální hit Thrift Shop. Aby toho nebylo málo, běloch Macklemore v hitparádách bodoval se skladbou Same Love zabývající se tématem homosexuální lásky. Když ji pak při únorovém ceremoniálu Grammy doprovodil inscenovanou svatbou několika desítek párů stejného pohlaví, které osobně oddala Madonna, rozplývala se nad tím celá liberální Amerika. Le1f byl celkem pochopitelně nadšený o něco méně: „Nejdřív mi Macklemore ukradne track a teď ze sebe dělá bojovníka za práva gayů. Zajímalo by mě, kolik peněz vydělaných ze Same Love šlo na účely LGBT komunity,“ postěžoval si na Twitteru.
„Ach, ta buzna umí rapovat? Jo, prej jo, říkají a naslouchají,“ rapuje Mykki Blanco v Haze.Boogie.Life a pěkně tak shrnuje, co se stalo v roce 2012. Tehdy výstřední a pestrobarevná invaze queer stylu do machistického světa hip hopu slibovala nevídané zážitky. „Když se tolika dívkám a ženám můžou líbit písničky, které je přemlouvají, aby se staly sexuálními otrokyněmi chlápků s drahými auty, a tolik neškodných bílých dětí poslouchá gangsta rap, pak nevidím důvod, proč by heterosexuálové nemohli milovat moji hudbu,“ prohlašoval Le1f, když podepsal smlouvu s hipsterským labelem Terrible Records. Poněkud vlažné přijetí jeho debutového EP ale naznačilo, že cesta ke slávě bude pro vycházející queer hvězdu ještě dlouhá.
Šance tu nicméně je. Hudební průmysl stojí o každé ložisko autentické kultury, které by mohl vytěžit a prodat. Proč by nejnovějším objevem nemohli být právě homosexuální rappeři? „Od roku 2000 nenajdete v médiích nic, co by reprezentovalo alternativní černošskou kulturu. Máte černé pankáče, černé hipíky, černé freaky a rap se posunul z ghetta do jupíckých vilek a dozvíte se v něm maximálně, kolik kdo vydělává. A většině černé Ameriky je tohle u prdele a nic jim to neříká. Já jsem asi moc divnej na to, abych se stal vzorem pro mladé, ale chci, aby lidé pochopili, že na tomhle světě jsou i jiní černoši, než ti, co vidíte v klipech,“ říká Mykki Blanco, který na letos chystá dlouhohrající debut. Dokáže s ním prolomit brány hiphopového establišmentu?
Autor je hudební publicista.