Dobrovolně bezdětné ženy bývají považovány za sobecké. Také se má za to, že jde o nový jev. Je tomu opravdu tak?
Při hře „kdo se jen veze“ občas někdo zamíří ukazovák na ženy, které se neodětily. V naší společnosti jde o oblíbenou kratochvíli. Jste sobecké nešťastnice, vzkazuje ženám, které se rozhodnou nemít děti, sociolog Ivo Možný, a na stáří budete samy. Článek na Novinkách.cz zase cituje psycholožku Lauru Janáčkovou, která toto rozhodnutí zdůvodňuje například sebestředností nebo požitkářstvím.
Nechme stranou ženy, které děti navzdory své touze mít nemohou (jen nezapomínejme, jak nechutné je obviňovat ty, které se už beztak svou situací nemálo trápí). Co tedy ty z nás, které se vědomě rozhodly, že výlety do porodnice podnikat nebudou?
Mýtus číslo 1: Bezdětné ženy jsou sobecké
Pokud je sobecké děti nemít, jak může být nesobecké děti mít s tím, že se o mě na stará kolena postarají? Copak jsou děti pojišťovna? Nehledě na to, že jedna nikdy neví, co se stane a kam život děti zavane, je pochybné pořizovat si lidi do života kvůli tomu, aby mě jednou zaopatřili. A zcela jistě to není nesobecké.
Jelikož většina z nás, co děti nemáme, nejsme rentiérky, patří do našeho života práce. Pro některé v podobě kariéry, pro jiné práce, která je baví, a další pracují, protože peníze prostě k životu potřebují. Některé mají to štěstí, že kombinují alespoň dvě z těchto charakteristik. V každém případě děláme spoustu práce, kterou někdo další potřebuje, a odvádíme daně, které stát přerozděluje ostatním, třeba právě rodinám s dětmi. Čímže je naše rozhodnutí nemít děti a bez přerušení pracovat sobecké?
Ve srovnání s rokem 1950 jsme na pouhém polovičním podílu žen, které zůstávají bez dětí.
Žijeme ve společnosti výkonu, hlásá se tu od listopadu 89 bez ustání. Pokud se rozhodnete zaměřit na pracovní výkon a shodou okolností máte rodidla, buďte připravena, že vám budou připomínat, že byste měla rodit. Ve hře jsou dva diskurzy – výkonu a přirozenosti –, argumentovat jen jedním nestačí. Zabezpečí se tak, že všechny ženy jaksi nedostačují. Buď, ubožačky, mají díru v životopise, protože pečují o své malé děti (kde je jejich pracovní výkon? – no, s takovou se nemůžou divit, že nebudou postupovat v pracovních a příjmových hierarchiích!), nebo, ubožačky, mají díru v životě, protože si nepořídily děti (kdo to kdy viděl, žena bez dětí?!).
Mýtus číslo 2: Bezdětné ženy jsou fenomén dnešní doby
Jedna poznámka se v případě hovorů o bezdětných ženách opakuje často: Nikdy to tak nebylo, to až tahle hédonistická doba… Opravdu?
To, co jsme byli zvyklí vídat kolem sebe a co je v historické paměti, je skutečně 96 procent žen, které měly aspoň jedno, ale častěji dvě děti. Mezi padesátiletými ženami, tj. těmi, jež velmi pravděpodobně žádné další děti mít nebudou, byl při sčítání v roce 2001 podíl bezdětných mizivých 4,3 procenta. Uvádí se, že v populaci je kolem tří až čtyř procent neplodných párů – plodnost žen, které svůj reprodukční věk prožily za normalizace, byla tedy na maximu. Všechny měly děti, neunikla žádná. V roce 1950 bylo totéž číslo – podíl bezdětných padesátnic – 20,3 procenta. Každá pátá žena byla celoživotně bezdětná. Komunistický režim od počátku vedl silnou propopulační politiku. Zprvu explicitně proto, aby bylo víc dělníků a vojáků, později kvůli tomu, že kdo má děti, spíš drží lajnu a drží se doma. Prorodinná politika akcelerovala po Pražském jaru, které rozprášily bratrské armády Varšavské smlouvy. Bylo totiž třeba, aby občanstvo už nevyráželo do ulic a nekladlo režimu požadavky. Za normalizace se tedy rodilo ostošest (mateřství neunikla žádná). Právě z poloviny sedmdesátých let pochází ony pověstné Husákovy děti, nejsilnější populační ročníky 1973–76, kdy se tu narodilo bezmála dvě stě tisíc mimin každý rok.
Ironií osudu se právě Husákovy dcerky ukázaly jako troublemakeři. Začaly tím, že v devadesátých letech, kdy jim bylo kolem dvaceti, odmítly zopakovat biografie svých matek a odrodit krátce po dvacátých narozeninách. Místo toho užívaly svobody a studovaly, cestovaly, přemýšlely, co podniknou se svým životem. Rodit začaly o 5,5 roku později než předchozí generace a – ačkoli jim ještě není padesát a jejich plodnost ještě nelze podtrhnout, sečíst a považovat za ukončenou – vypadá to, že neporodí průměrných 1,9 dítěte jako jejich mateře. Při posledním sčítání v roce 2011 bylo jedenáct procent z nich, kterým bylo v té době 35 až 39 let, bezdětných.
Ukazuje se tedy, že ve srovnání s rokem 1950 jsme na pouhém polovičním podílu žen, které zůstávají bez dětí. Až vám zase někdo bude říkat, že „todlecto, to tady ještě nebylo!“, řekněte mu, že bylo. A svět se nezbořil. Mezitím si užívejte, tvořte, pracujte… blahu lidstva (a blahu svému) lze přece přispívat různými způsoby.
Autorka je socioložka. Učí genderová studia a sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.