Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hypermarket – svět každodenních ústrků

Přestože zisky obchodních řetězců jsou vysoké, jejich řadoví zaměstnanci patří k nejchudším pracujícím.

„Obchod je děsivě osvětlený a prosycený duši umrtvujícím korporátním popem a celkem vzato jde o poslední místo na zemi, kde byste teď chtěli být, ale nemůžete se zkrátka rychle dostat dovnitř a ven, musíte se trmácet záludnými uličkami za zbožím, které potřebujete, manévrovat s nákupním vozíkem mezi všemi ostatními znavenými, pospíchajícími lidmi s vozíky, a když konečně získáte v boji všechny suroviny na večeři, ukáže se, že je otevřená jediná pokladna, ačkoli je největší frmol. Takže se tu utvořila neskutečně dlouhá fronta, zbytečná a iritující. Ani si nemůžete vybít zlost na ženě za pultem, která je přepracovaná ze zaměstnání, jehož nesmyslnost a každodenní úmornost se nachází daleko za hranicí představivosti nás všech z prestižních univerzit,“ popisuje setkání s prodavačkou v nákupním centru americký spisovatel David Foster Wallace ve své eseji Tohle je voda. Není potřeba být zrovna z prestižní univerzity, aby bylo každodenní trápení prodavaček daleko za hranicemi naší představivosti. Pro většinu lidí končí setkání s „ženami za pultem“ právě jen u krátkého, nepříliš vřelého pozdravu při placení v hypermarketu.

Práce v hypermarketech je jednou z těch, které mají i v naší době blízko k práci otrocké. I když zaměstnanci mají pracovní smlouvu, která jim teoreticky zajišťuje jistou ochranu, ocitáme se v pracovním prostředí, kde se s lidmi běžně zachází jako se snadno zaměnitelnou položkou a jejich nadřízení jim to dávají patřičně najevo. Existuje samozřejmě ještě hodně horších prací, ve kterých si „zaměstnanci“ o nějaké smlouvě můžou nechat jenom zdát. V nonstop barech, hernách, call centrech a na spoustě dalších míst pracují lidé za ještě horších podmínek. S žádným z těchto povolání se ovšem nesetkáváme tak často jako v případě prodavaček, doplňovačů zboží a řidičů z hypermarketů.

Stálí zaměstnanci jsou nahrazováni agenturními pracovníky, plné pracovní úvazky se mění na částečné a ti, kteří úvazek mají, jsou záměrně stresováni tím, že by o něj mohli přijít.

Korporace jako Tesco, Ahold nebo Globus patří k největším zaměstnavatelům v České republice. Vzhledem ke své velikosti a potřebě udržovat pozitivní obraz na veřejnosti si sice nemůžou dovolit zaměstnávat lidi na černo, přesto se ke svým zaměstnancům dokáží chovat způsobem, jako by žádné zákony na ochranu práce neexistovaly. Za tento přístup je zodpovědný především střední management.

Situace ve všech řetězcích a na všech prodejnách není stejná. Většina korporací projevuje alespoň formální snahu komunikovat s řadovými zaměstnanci a jejich problémy řešit – například prostřednictvím sociálního dialogu organizovaného zaměstnaneckými odbory, při kterém se řadoví zaměstnanci setkávají s vedením. Ke světu pololegální práce, porušování zákonů, šikany a zneužívání zaměstnanců ale nemají nadnárodní firmy vůbec daleko. Jsou to firmy, na jejichž reklamy se díváme v televizi a jejichž logům se ve městě není možné vyhnout. Hypermarkety jsou všudypřítomné. Vykořisťování zaměstnanců je tedy něčím, co vstupuje do každodennosti nás všech a ovlivňuje celý trh práce.

Peníze shora dolů v hypermarketech neprokapávají

Nízké platy nejsou zdaleka jedinou věcí, která lidi pracující v hypermarketech trápí. Neregulovaná práce a snaha vytěžit ze zaměstnanců maximum vytváří řadu problémů, které činí jejich životy takřka nesnesitelnými. „Před Vánocemi mělo vedení pocit, že bychom měli prodávat do jedenácti do večera. To znamenalo být v práci do dvanácti. To už ale nejezdí autobusy. Nikoho to nezajímalo – řekli, že to je náš problém,“ uvádí paní Burešová z otrokovického Makra na Zlínsku, do nějž většina prodavaček dojíždí z okolních vesnic vzdálených i několik kilometrů. Jedná se o jeden z příkladů nezájmu vedení o potřeby zaměstnanců, s nimiž se můžeme setkat. Dojíždění za prací je pro většinu zaměstnanců podstatnou součástí pracovního dne. Na ranní směnu často vstávají okolo třetí ráno. „Nejhorší je změna času, když najednou místo ve tři vstáváte ve dvě. Letní čas je pro nás za trest,“ říká Burešová.

Prodavač za kasou u sebe nesmí mít telefon ani jídlo. Směnný provoz a takzvaný nepřetržitý prodej znamená především práci o víkendech. Zaměstnanci tak nevidí rodinu často několik týdnů a ztrácí i kontakty s přáteli. Kombinace únavy z nevyspaní, neustálého stresu, hladu a práce s lidmi, při které by se měli prodavači a prodavačky podle formálních pravidel usmívat, je doplněna pohrdáním, jehož se zaměstnancům často dostává ze strany zákazníků.

Zisky maloobchodních řetězců pravidelně patří mezi tuzemskými společnostmi k nejvyšším. Jejich zaměstnanci ale z vysokých zisků ani trochu netěží. Naopak náleží k nejchudším pracujícím – jejich příjmy často nestačí ani na pokrytí životních nákladů. Teorie o prokapávání bohatství směrem dolů zde příkladně selhává.

Jediný, kdo by mohl v současnosti situaci změnit, jsou odbory, ty jsou ovšem příliš slabé na to, aby se pouštěly do větších akcí. Chudoba, strach o místo a občas i zadluženost zaměstnanců nevytváří pro vznik odborů právě výhodné podmínky a všechny trumfy jsou tak v rukou šéfů a vrcholného managementu. Odborářské požadavky na zvýšení mezd při vyjednávání kolektivní smlouvy se pohybují mezi jedním a dvěma procenty. „Když nemůžete hrozit stávkou, jiná částka nemá cenu,“ vysvětluje předseda základní odborové organizace v karlovarském Makru Petr Fábera.

pohled-do-hypermarketu
Práce v hypermarketech je jednou z těch, které mají i v naší době blízko k práci otrocké

Šéfové v první linii

Podle Pavla Pospíšila, bývalého místopředsedy Odborového svazu pracovníků obchodu (OSPO), se situace zaměstnanců v řetězcích případ od případu liší – rozdíly najdeme mezi korporacemi i mezi jednotlivými provozovnami. Záleží na fungování středního managementu, který selhává nejčastěji. Za nejhorší složku celého systému jej označují i odboráři z terénu, Petr Fábera a Marcela Burešová. O praktikách manažerských pěšáků podle Pospíšila často neví ani vedení společnosti. V západní Evropě se údajně chovají lidé v obdobných pozicích lépe a ani zaměstnanci si toho nenechají tolik líbit.

Střední management přímo „na baráku“ a vedoucí oddělení a směn vytváří na zaměstnance systematický nátlak. Podle Burešové jsou do těchto pozic záměrně vybíráni lidé, kteří jsou emocionálně chladní a neustálá šikana zaměstnanců jim nevadí. „Problémy lidí by jim neměly dělat starosti. Vyškrábou se na nějakou pozici o jeden stupínek výš a už po všech šlapou, mají speciální školení, jak se chovat k lidem,“ myslí si.

„Méně motivovaní zaměstnanci nebudou rozvracet tým, protože už mezi námi nebudou,“ říká jedna z pouček, kterými se řídí vedoucí směn a oddělení, tedy nejnižší pozice vedení. Boj proti odbojným typům mají přímo v popisu práce. Lidé, kteří si stěžují, jsou z obchodů záměrně vyštváváni. Nižší management se tak snaží vytvářet co nejposlušnější zaměstnance, kteří se neozvou, ani když se po nich bude chtít něco nad rámec jejich pracovních povinností, zatímco vyšší management rovnou mění strategii, aby nahradil stálé zaměstnance brigádníky.

I když odlišná kultura práce hraje svoji roli, za špatnými podmínkami zaměstnanců nestojí jen omezenost českých středních kádrů. Už tak minimální mzdové náklady se snaží korporace neustále snižovat přechodem na částečné úvazky a náborem agenturních pracovníků. Tento trend najdeme v České republice stejně jako v západních zemích. A snižování doby návratnosti investic a nastavení celkové úspory, jíž musí střední management dosáhnout, je v režii vedení společností.

Přestože odbory nemají sílu zasadit se o výraznější zvýšení platů, které by situaci zaměstnanců zásadním způsobem zlepšilo, zcela beze smyslu nejsou. Odboráři často musí bojovat i za to, na co mají ze zákona nárok, a tak využívají služeb profesionálních odborářských právníků. Větší dopad ale české odbory operující v obchodech nemají. Jejich obecně nevalné postavení oslabuje ještě vysoká fluktuace lidí, která je zároveň cílem zaměstnanecké politiky řetězců.

Prekarizace práce probíhá v hypermarketech učebnicově. Navzdory rozdílům mezi jednotlivými řetězci i prodejnami je trend zcela jasný. Pokud je definicí prekarizace znejisťování pozice pracujícího člověka, dá se bez nadsázky říct, že prekarizace je součástí personální politiky hypermarketů: stálí zaměstnanci jsou nahrazováni agenturními pracovníky, plné pracovní úvazky se mění na částečné a ti, kteří úvazek mají, jsou záměrně stresováni tím, že by o něj mohli přijít. Vedení logicky ani nemá zájem si zaměstnance déle udržovat – jejich životnost ve firmě je nejčastěji jen několik let. Poměrně běžná a rozhodně potřebná profese tak nedává podmínky k důstojnému životu.

Autor je sociolog.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image