Kauza Rostislav Koryčánek aneb Průšvih jako Brno


Fraška kolem volby děkana Fakulty architektury VUT Brno získává nečekané rozměry.

V souvislosti s volbou děkana Fakulty architektury brněnského Vysokého učení technického vyplouvají na povrch osobní spory, mocenské boje a politické tlaky, které zrály už delší dobu a teprve nyní se naplno projevují. O co přesně jde? Dne 22. května 2014 byl senátem Fakulty architektury zvolen do funkce děkana teoretik architektury Rostislav Koryčánek, kandidát oslovený studentskými senátory fakulty. Proti této demokratické volbě se však zvedl odpor části docentů a profesorů fakulty, což rektora Petra Štěpánka, který měl Koryčánka do funkce jmenovat, postavilo do složité situace. Nejprve prohlásil, že bude respektovat demokratickou volbu senátu, nátlak profesorů, kteří nyní hrozí odchodem, ho však zcela paralyzoval. Fakulta by totiž po jejich odchodu ztratila akreditaci. Štěpánek ve snaze řešit situaci otevřenou debatou pozval docenty a profesory fakulty na společné setkání, které proběhlo 3. července. Po diskuzi, na níž žádná zásadní stanoviska ani závěry nezazněly, se většina přítomných shodla na dopisu rektorovi, v němž vysvětlují svá stanoviska a varují před rozhodnutím jmenovat zvoleného děkana. (Výzva byla původně určená jen jemu, až později unikla na veřejnost.)

Strach ze ztráty výjimečnosti

Již v prvním odstavci výzvy se autoři (celkem třináct docentů a profesorů) odvolávají na zákon o vysokých školách a citují z něj, že vysoké školy „jsou vrcholnými centry vzdělanosti a umožňují získání odpovídající profesní kvalifikace“. To ovšem podle autorů jednoznačně znamená, že děkan má mít praxi vykonávanou přímo v oboru, má být významnou osobností a uznávaným akademickým pracovníkem. A tím podle nich Koryčánek rozhodně není. Pomineme-li skutečnost, že Michal Sedláček, protikandidát navržený na funkci děkana pedagogy, je pouze praktikujícím architektem bez jakýchkoli akademických titulů, zaráží neznalost či ignorování Koryčánkovy vědecké a teoretické práce a jeho odborné činnosti, kterou vykonával jako ředitel Domu umění města Brna, a také pomíjení jeho současného pedagogického působení na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického.

Hluboce zakořeněná hrůza některých brněnských architektů před jistým druhem vzdělanosti a interdisciplinarity zřejmě nevychází z ničeho jiného než ze strachu ze ztráty stavovské výjimečnosti a zajištěného mocenského postavení.

Hlavním argumentem autorů dopisu je tedy fakt, že Koryčánek není praktikující architekt, ale „pouhý“ historik umění a sociolog a navíc bez požadovaných akademických titulů. Hluboce zakořeněná hrůza některých brněnských architektů před jistým druhem vzdělanosti a interdisciplinarity však zřejmě nevychází z ničeho jiného než ze strachu ze ztráty stavovské výjimečnosti a zajištěného mocenského postavení v rámci uzavřené skupiny a rovněž z obavy před odlišnými přístupy a názorovými konfrontacemi. Dalším argumentem signatářů je údajná podjatost členů senátu při volbě děkana. Tady jen připomeňme fakt, že volba by se nemusela opakovat, pokud by předseda senátu architekt Petr Pelčák a další tři členové senátu nesložili během první volby své funkce – nevěděli totiž, co jiného podniknout, aby volbě Koryčánka, který měl jasnou většinu hlasů, zabránili. Senát následně musel být doplněn o nové členy, aby se volba vůbec mohla uskutečnit. Co přesně je tedy myšleno „podjatostí“, není zcela jasné. Patrně jde především o to, kdo koho volil.

Doživotní místo a klid

V souvislosti s argumentem o nedostatečné akademické kvalifikaci zvoleného kandidáta je snad namístě zmínit se o vědecké profilaci některých docentů a profesorů fakulty. Při pohledu na témata habilitačních přednášek některých z nich je totiž jasné, že o zevrubném teoretickém bádání nemůže být řeč. To samé nás napadne při procházení výsledků publikační činnosti docentů a profesorů. Výjimkou nejsou články v mainstreamových časopisech, obrázkové přehledy vlastních staveb, editorské posty bez většího přispění do publikace nebo pouze poskytnutý rozhovor. To se nepochybně projevuje i na výsledcích bodování impaktovaných výstupů v RIVu celé fakulty.

Vraťme se však k citovanému dopisu. Jeho autoři vyjadřují obavu z toho, že Koryčánkem deklarovaná snaha o otevřená výběrová řízení na posty vedoucích ateliérů ohrožuje stabilitu fakulty. Jinými slovy, stávající pedagogové by si rádi svá místa bez větší námahy udrželi i nadále. Obecně přijímaný trend ve světě jde však přesně opačným směrem a místa na mnohých univerzitách jsou pravidelně obměňována ve výběrových řízeních. To samé platí o studentech v ateliérech, kteří tak mají možnost během svého studia poznat několik různorodých přístupů. Externí konzultanti jsou pak zváni i na závěrečné kritiky a prezentace projektů, aby diskuze kolem studentských prací a odborných přístupů byla co nejživější a nejotevřenější.

Třešničkou na dortu protestního dopisu je však odstavec číslo sedm jeho přílohy: „Mgr. Rostislav Koryčánek se v prostředí akademického pracoviště FA VUT v Brně obklopil osobami, pro které je prosperita školy okrajovou záležitostí, nýbrž jdou cestou osobního prospěchu. Totéž také platí o osobách, které se doposud nacházejí mimo rámec FA VUT. Jeho podporovateli jsou rovněž zástupci občanských iniciativ a nositelé alternativních názorů, kteří v případě jmenování Mgr. Rostislava Koryčánka by našli spřízněného představitele instituce, která jejich jednání může zaštítit. V tomto kontextu by FA VUT ztratila svou po léta budovanou nezávislost a nestrannost.“

Pokud si ovšem signatáři dopisu pod nezávislostí a nestranností představují setrvání ve svých funkcích na doživotí, vyloučení alternativních názorů a jakékoliv občanské iniciativy z procesu vyučování a architektonické tvorby, je brněnské architektonické školství evidentně v krizi, a to nejlepší, co by je mohlo potkat, je odchod těchto jeho představitelů, jímž ostatně také sami hrozí.

strip1
strip

Stávající pedagogové by si rádi svá místa bez větší námahy udrželi i nadále

Brněnská normalizace

Citovaná slova se navíc nápadně podobají rétorice představitelů brněnského magistrátu, tvořeného nyní velkou koalicí občanských a sociálních demokratů. Také brněnský magistrát se totiž vyznačuje antipatií nejen k opoziční kritice, ale i k občanským iniciativám a téměř jakékoli snaze o dialog. Podobná slova koneckonců zaznívala i při argumentaci ukončení Koryčánkova mandátu ve funkci ředitele Domu umění. Do jaké míry je tedy akademická půda Fakulty architektury skutečně svobodná a do jaké míry je současný spor akademiků ovlivňován politickými tlaky? Jakou roli v něm hraje správní rada Vysokého učení technického, z části tvořená zástupci velké koalice? Nebo třeba fakt, že řada protestujících pedagogů získává od magistrátu zakázky? Právě tak lze totiž chápat strach autorů dopisu z toho, že by kvůli Koryčánkovi mohly „nastat nezanedbatelné podmínky, které se mohou stát překážkou ke spolupráci FA VUT v Brně s městem Brnem a jeho městskými částmi“.

Nelze se divit, že odborné otázky a diskuze týkající se schvalovaného kontroverzního územního plánu a především přesunu brněnského nádraží neprobíhají na půdě fakulty. Doufejme, že si studenti architektury, kteří již připravují řadu protestních akcí a zorganizovali petici, toto zjevné a manipulativní nabourávání akademických svobod nenechají líbit a že ke jmenování děkana zvoleného v demokratické volbě nakonec přeci jen dojde – navzdory současným brněnským poměrům.

 

Autorka je historička umění a kurátorka.

 

A2LARM