Náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák se ohradil proti naší porevoluční zahraniční politice.
Sotva utichla hysterie po návštěvě Noama Chomského, který si dovolil kritizovat Václava Havla-prezidenta a navíc připomenout, že utrpení Havla-disidenta nebylo jediné utrpení na světě, už se našel další terč útoků českých novinářských jestřábů. Náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák jde – soudě podle psaní českých novinářů – v Chomského šlépějích, neboť se prý rozhodl revidovat naši porevoluční zahraniční politiku a zpochybnit doktrínu „lidskoprávního atlantismu“. I to je vnímáno jako útok na odkaz Václava Havla (rozuměj celého českého disentu) a sametové revoluce. Asi bychom si měli pomalu zvykat, že každý takový krok znamená přímé napadení demokracie. Svobodu vnucovat naši představu o svobodě lidem po celém světě si prostě nenecháme od nikoho vzít. Stejně jako poznání, že právě naši představu si zaslouží každý člověk na zeměkouli, ať se mu to líbí či nikoli. I kdyby ho to mělo stát třeba život.
Součástí havlovského kýče svého času bylo i velké vyprávění o návratu intelektuála nebo dokonce filosofa na Hrad. Dnes se ovšem před intelektuály spíše varuje.
Drulák přitom neříká nic nového a připomíná, že dvacet let po konci studené války je nejvyšší čas opustit hegemonické uvažování nad mapou světa a vydat se pokud možno cestou širších konsenzů, které zahrnují i jiné civilizace než jen euroamerickou. Představa, že Česko se stane vlajkovou lodí Spojených států v Evropě, byla směšná již v devadesátých letech a po trpkých zkušenostech s Afghánistánem, fiasku mise v Iráku a neslavném konci arabského jara to platí dvojnásob. Nejde přitom jen o otázku „vývozu demokracie“, po ekonomické krizi se naplno ukázal i drancující dopad washingtonského konsenzu. Jsme tak ostatně současně svědky jak diskreditace Klausovy ekonomické idealizace volného trhu, kterému jsou nějaká lidská práva zcela ukradená, ale i havlovského přesvědčení o tom, že dějiny daly jednou provždy za pravdu konečnému vítězství (neo)liberální demokracie pod vedením jednoho světového hegemona a ve jménu lidských práv.
Strach z (levicového) intelektuála
Náměstek ministra Zaorálka oproti tomu vrací do hry univerzalistické pojetí lidských práv a varuje před povýšeným postojem samozvaného morálního arbitra. Potíž je zřejmě v tom, že už není ředitelem Institutu mezinárodních vztahů, jehož slova mají dopad v první řadě na akademický prostor, zatímco politiku mohou ovlivňovat jen nepřímo. Je symbolické, že strach z Druláka je kromě jiného také strachem z intelektuála – navíc ještě zapáleného profesionála v oboru – v roli vysokého státního úředníka. Součástí havlovského kýče přitom svého času bylo i velké vyprávění o návratu intelektuála nebo dokonce filosofa na Hrad. Dnes se ovšem před intelektuály spíše varuje, protože se ukázalo, že existují i intelektuálové levicoví, což nakonec odpovídá původnímu významu toho slova, jak ho známe z Dreyfusovy aféry.
V debatě o Chomského vystoupení v České republice se Petr Uhl v deníku Právo pokusil výstižně připomenout, že dědictví disentu nelze zužovat na jeden jeho názorový proud, který představuje třeba Alexandr Vondra. Ani pozdní personifikace étosu Charty 77 v porevolučním politickém angažmá Václava Havla nemůže jednoduše obstát. Na to byla Charta nejen příliš různorodá, ale především příliš univerzalistická v obhajobě lidských práv (kdekoliv na světě) i v otevřeně proklamovaném promírovém snažení. Drulák má v mnoha ohledech i přes svou oprávněnou postmoderní nedůvěru k roli etiky v politice k disentu blíž, než by se zdálo, což nakonec znamená i to, že má blíž k Havlovi-disidentovi než k Havloviprezidentovi. Byl to nakonec právě Václav Havel, jenž krátce po revoluci otevřeně mluvil nejen o konci bipolárního rozvržení světa a rozpuštění vojenských paktů, ale i o možnosti světa otevřeného, v němž se nebude potřeba spoléhat na vojenské souručenství euroamerické civilizace (třeba prostřednictvím NATO) proti zbytku světa. Na nic tak převratného přitom dnes Drulák nepomýšlí, spíše poctivě demaskuje uhlířskou víru v to, že po roce 1989 jsme na světě my ti nejkrásnější, prostě proto, že to o sobě tvrdíme.
Jak končí „vývoz demokracie“
V souvislosti s bořením mýtu o jediné možné zahraničněpolitické orientaci, která před více než dvaceti lety nahradila jinou jedinou možnou orientaci, se většinou zmiňuje hlavně válka v Iráku, jejíž důsledky sledujeme právě nyní, kdy namísto implementace demokracie v přímém přenosu vidíme vzestup teroristické organizace ISIL. Podobně bychom ale mohli po třinácti letech hodnotit i operaci Trvalá svoboda v Afghánistánu, která čím dál více připomíná spíše trvalou občanskou válku mezi stále sílícími tálibánci, afghánskými generály a centrem moci v Kábulu. Můžeme se jistě právem pohoršovat nad tím, když se někdo od klávesnice vysmívá tragédii, jež připravila o život čtyři české vojáky na misi v Afghánistánu. Zároveň by nám to ale rozhodně nemělo bránit položit si otázky, kolik lidských životů z řad afghánských civilistů si přítomnost mezinárodního kontingentu za české účasti vyžádala a k čemu to vlastně bylo.
Jedna věc je docela jistá: Petr Drulák to ještě bude mít těžké. Oporou mu přitom nebudou ani zasloužilí úředníci ministerstva, kteří by z podstaty věci nejraději neměnili nic, ale ani údajně levicový prezident na Hradě, jenž s českými jestřáby už roky žije v paradoxním spojenectví a jenž je ve své obhajobě euroamerické civilizace v mnoha ohledech otevřeně etnocentrický až rasistický.
Autor je redaktor A2larmu.
Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 15/2014.