Kvitová, Monako a komunismus pro bohaté

,

Případ tenistky Petry Kvitové ukazuje, jak se ničí demokracie v přímém přenosu.

Spravedlivé rozhořčení našich politiků a médií nebralo v minulých dnech konce. Tenistka Petra Kvitová je údajně důkazem trestání úspěšných, jimž zlý stát sebere většinu peněz na daních. Máme je prý tak vysoké, že Kvitová i mnozí jiní odmítají žít v Česku a raději odcházejí za lepším do zemí, kde nemusí platit žádné daně. Naším vzorem by od nynějška mělo být Monako. Jenže jedna věc zůstává záhadou. Jak zařídit, aby Česko konkurovalo daňovým rájům a úspěšní z něj neodcházeli? Je to složitější, než se zdá: museli bychom totiž v první řadě vyhnat nebo zlikvidovat většinu obyvatel, zrušit veřejné služby a stát se luxusním ostrůvkem pro úzkou skupinku vyvolených. Zní to absurdně? Abychom si udělali lepší obrázek, bude dobré podívat se na to, jak to v Monaku vlastně chodí.

Jak se (ne)platí daně v Monaku.

„To, že má trvalé bydliště v Monaku, vůbec neznamená, že by neplatila daně,“ prohlásil o Kvitové tiskový mluvčí českých tenistů. Možná měl na mysli to, že se prémie tenisových turnajů často daní v zemi jejich konání. To je ale jen půlka pravdy. Ta druhá zní, že v Monaku skutečně jako fyzická osoba platíte nulové daně z příjmů, což je neuvěřitelně výhodné – například tenisté nemusí danit mnohamilionové příjmy z reklamy, které často tvoří hlavní část jejich výdělku.

Nepotřebují k tomu nic tak složitého a otravného, jako je změna občanství. V Monaku je snadné získat takzvaný daňový domicil, tedy přihlásit se zde k trvalému pobytu a pak už danit jen v této štědré zemičce. Abyste se kvalifikovali do privilegované kasty lidí s nulovou daní, potřebujete v zásadě jediné: opravdu velký balík peněz. Konkrétně musíte složit u některé z monackých bank pár stovek tisíc eur a ještě větší částku si připravit na předražený trh s místními nemovitostmi. Po daňově výhodném bydlení je totiž poptávka –ta v maličkém knížectví šponuje ceny bytů i pronájmy do astronomických výšin. Se vším všudy si tak musíte připravit zhruba půl milionu eur. A pokud si chcete apartmán nejen pronajmout, nýbrž i koupit, vyjde to zhruba na milion. Za to získáte nepříliš luxusní bydlení v některém ze zastrčenějších monackých věžáků, ale hlavně privilegium neplatit daně.

Politici nemají odvahu říct: jsme rádi, že Kvitová vyhrála, ale bylo by fajn, kdyby tu taky platila daně. Kam zmizela kdysi tolik ctěná zásada o rovnosti občanů před zákonem?

Teoreticky musíte splnit ještě jednu podmínku: pobývat v Monaku aspoň tři měsíce v roce. Místní úřady ale mají jen malou možnost, jak to uhlídat. Maličké knížectví je v schengenském prostoru a hranice mezi ním a Francií tvoří pouze čára na silnici. Mnozí privilegovaní, jako třeba česká modelka Tereza Maxová, tak žijí v pohodlných vilkách na francouzské Riviéře a monacký apartmán čas od času navštěvují při cestě na party nebo do restaurace. Před úřady se většinou stačí vykázat účty za elektřinu, což se dá snadno vyřešit tím, že si najmete někoho, kdo vám občas rozsvítí a zapne klimatizaci. A i kdybyste to s bydlením v Monaku mysleli vážně, knížectví proslulé svou bezpečností a opulentním životním stylem není zase tak špatným místem k žití, když si to můžete dovolit.

Jak si ale takový daňový systém může dovolit Monako? Základem je nenáročná správa malého a vysoce zalidněného území, kde rozhodně nežijí žádní nešťastníci, o které by se bylo třeba postarat. Monako se totiž vyznačuje nejen tím, že má nejvyšší poměr HDP na hlavu na světě, ale i tím, že tu nejsou prakticky žádní chudí. Ti si totiž nemůžou dovolit horentní ceny nemovitostí ani se nenají v luxusních kavárnách (Monako je například známé absencí řetězců rychlého občerstvení). Chudí tu jsou proto jen turisté nebo gastarbeitři z řad Francouzů a Italů, kteří sem každodenně dojíždí vykonávat špinavější práce. Žebráky a bezdomovce pak místní policie bez milosti okamžitě vypakuje. Na vydržování státu při vysokém obratu zboží pro bohaté stačí DPH, které se opírá o tři hlavní tahouny – správu výnosných nemovitostí, bankovnictví a turistický ruch. Ostatně jen šestnáct procent z pětatřiceti tisíc obyvatel jsou opravdu rodilí Monačané. Zbytek sem přilákaly právě nulové daně.

Celý dobře promazaný systém zkrátka úspěšně parazituje na ostatních státech. Výrazně mu to ulehčuje existence Evropské unie a jejích institucí, jako jsou schengenský prostor nebo jednotné sociální a zdravotní pojištění. Zatímco nulové daně z příjmů existují v knížectví už od 19. století, teprve v dnešní globalizované době je možné si jich opravdu užít. Tunelování daňových odvodů skrze Monako se přitom dokázalo vzepřít jen několik států, k nimž patří hlavně sousední Francie. Ta si poměrně tvrdým diplomatickým tlakem vynutila přijetí zákona, podle něhož se její občané monackými rezidenty stát nemůžou. Česko naopak patří mezi státy, které daňové úniky „svých” monackých rezidentů neřeší.

Kolik lékařů připadne na jednu Kvitovou?

V některých kruzích je popsaný způsob „zdanění“ extrémně populární. V Monaku podával daňové přiznání kdekdo z naší tenisové elity včetně vysloužilých matadorů, jako je třeba Helena Suková. Kromě nich patří mezi naše monacké celebrity i zmíněná Tereza Maxová nebo populární lobbista Ivo Rittig. Je to patrně ale jen špička ledovce. Ve stínu slavných totiž zřejmě stojí řada dalších, jejichž jména nikdy neuslyšíte. Proč tito lidé vlastně utíkají? Má náš stát opravdu tak vysoké daně? Ve srovnání se státy západní Evropy máme individuální daně celkem nízké. Daň z příjmů je zakotvená na patnácti procentech, aniž by podléhala daňové progresi (sliby sociálních demokratů o progresivním zdanění nechme být, ostatně pokud si s ním dovolí vystoupit, demokratický tisk je po zásluze rozcupuje coby bandu egoistických komoušů). Řada boháčů z Anglie, Německa, Francie nebo jiných zemí Západu, kde daňová progrese stoupá vysoko nad třicet procent, by si nakonec u nás mohla pískat. Jenže proč platit nízké daně, když nemusíte platit nic?

Zkuste se do situace úspěšného sportovce, lobbisty či modelky na chvíli vžít. Představme si, že politici v ČR to dokázali a snížili daň z příjmu na deset procent jako ve vstřícném a podle zákonů liberální ekonomie všestranně rozvinutém Bulharsku. Řekněme, že se vám tento rok náramně dařilo a vydělali jste 250 milionů korun (nebudeme kádrovat, zda jste něco vyhráli, nebo se vám podařilo jen vytunelovat státní kasu). Teď přemýšlíte, jak to zdanit. Můžete odvést „Babišovi“ 25 milionů korun nebo si pořídit hezkých padesát metrů čtverečních uprostřed Monte Carla za pět tisíc eur měsíčně (zkuste třeba něco odtud) a složit na svůj monacký účet půl milionu eur, aby měly knížecí úřady záruku, že tu neuděláte žádnou ostudu. Asi jste si mezitím spočítali, kolik ušetříte, a tak si představte, co byste si za ty peníze mohli koupit… Kdo z nás by si neušetřil škrtnutím pera pár milionů?

Například médii propíraný daňový „odklon“ (ne, opravdu není nutné používat pokrytecký termín „daňová optimalizace“) Petry Kvitové za poslední dva roky činí odhadem zhruba 20–25 milionů korun (při odhadovaném příjmu mezi 100–130 miliony), což je asi třetina ročních daňových příjmů městečka Fulneku, odkud pochází. Můžeme jej ale přepočítat i jinak: je to roční odvod na daních z příjmů zhruba 5 400 uklízeček, 960 zdravotních sester nebo 215 dobře vydělávajících lékařů-specialistů. To možná působí poněkud neférově, ale je to tak. Tím, že v pyramidě plátců daní chybí nejvyšší příjmové skupiny, musí jejich absenci jednoduše zaplatit ti, kteří se z daňového systému tak snadno vyvázat nemůžou. A právě tolik jich je potřeba, aby nahradili jednoho úspěšného „Monačana“.

monaco-night1

V Monaku podával daňové přiznání kdekdo z naší tenisové elity

Nenápadný půvab aristokracie

Bilanci státního rozpočtu nakonec zachraňuje to, že v Monaku přece jen daní málokdo. Můžeme naštěstí předpokládat, že Čechů tu bude přihlášených maximálně několik stovek, což může znamenat ztrátu menší než miliardu ročně. Daňové úniky jednotlivců prostřednictvím monackého domicilu jsou tak oproti daňovým „optimalizacím” korporací opravdu jen pomyslnou třešničkou na dortu. Nepřispívají ale ke snižování daní (jak se nám snaží namluvit někteří rozumbradové, například Petr Kamberský z Lidovek) jako spíše ke ztrátě iluzí o státu, který zajistí vyběr daní jen od těch, které dokáže snadno skřípnout.

Když Miroslav Kalousek tvrdí, že Petra Kvitová „neporušuje ani zákon, ani zásady slušnosti“ a komentátoři z LN nebo Reflexu se můžou přetrhnout ve vychvalování daňových rájů a zaklínají se svobodou, vzkazují ostatním: daně platí jen neschopní lůzři. Skoro nikdo z vrcholných politiků si dnes nedovolí slavnou tenistku kritizovat. Mnozí jistě nehájí daňové ráje z přesvědčení, ale bojí se, že by je jinak sejmula média a nezvolili ti, pro které jsou úspěšní sportovci nedotknutelní. Politici nemají odvahu říct: jsme rádi, že Kvitová vyhrála, ale bylo by fajn, kdyby tu taky platila daně. Místo toho můžeme poslední dny pozorovat nenápadné ničení demokracie v přímém přenosu. Kam zmizela kdysi tolik ctěná zásada o rovnosti občanů před zákonem? Nevracíme se spíše do dob feudalismu, kdy se zákony vztahovaly jen na některé a bylo to pokládáno za zcela přirozenou věc?

Jako by se před našima očima zhmotňovala skutečnost z amerického sci-fi filmu Elysium. Ve snímku má vrstva nejbohatších své „Monako“, luxusní vesmírnou loď s překrásnou přírodou a veškerým vybavením, kdežto zbytek populace dře v mizerných podmínkách na Zemi. Je to svět, v němž platí, že bohatí žijí v jakémsi komunismu, kde si dělají, co chtějí, zatímco ostatní živoří v kapitalismu, kde dělají, co musí.

 

Jan Dienstbier je historik umění.
Jaroslav Fiala je politolog a šéfredaktor A2larmu.

 

A2LARM