Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Letní filmová škola omylů

Čtyřicátý ročník filmové přehlídky v Uherském Hradišti je plný lapsů. S diváky však počítá jako s jistotou.

Ve videospotu, který se na právě probíhající Letní filmové škole v Uherském Hradišti první víkend promítal před každou projekcí, říká hlavní dramaturg festivalu Jan Jílek, že lidé se naučili jejich programu věřit natolik, že se nerozhodují podle toho, jaké konkrétní filmy na akci zrovna běží, ale prostě přijedou, ať už se promítá cokoli. To je dost ošemetný názor, který tak trochu naznačuje, že tvůrcům festivalu vlastně na programu příliš nesejde, protože své mají jisté už díky setrvačnosti akce, jež letos slaví čtyřicátý ročník. Na samotném výběru filmů do programu přitom člověk, který se zajímá o filmovou historii, může těžko něco kritizovat. Možnost vidět na plátně rané filmy Roberta Bressona, screwballové komedie třicátých a čtyřicátých let nebo raritní polské sci-fi z osmdesátých let je samozřejmě vítaná. Ovšem jen za předpokladu, že zážitek z kina bude lepší, než když si film pustím doma z DVD. A právě v tomto ohledu, aspoň podle mé zkušenosti, měla letošní „Filmovka“ hodně co dohánět.

Levné knihy uvádějí

Na první festivalový víkend jsem se vypravil s představou, že uvidím naživo svého oblíbeného režiséra Todda Solondze a podívám se na nějaké filmy. Projekcí jsem stihnul pět. Z toho však jen jediná – vynikající britské realistické drama Sobecký obr – proběhla v solidní obrazové kvalitě a bez přerušování. Projekce screwballové komedie Příběh z Filadelfie se asi třikrát přerušila a po krátké přestávce zase spustila. Štěstí od Solondze běželo z nepříliš kvalitního DVD s obrazem, který vypadal jako lepší VHS. Zapomenutá španělská obskurita Španělské běsnění běžela nejspíš rovnou z VHS (v tomto případě ale lze sníženou kvalitu tolerovat s tím, že film asi bylo obtížné sehnat na jiném médiu). Vrcholem však byla projekce dalšího skvělého britského realistického dramatu Fish Tank, které se promítalo z DVD od Levných knih (film uvedl titulek „Levné knihy uvádějí“) a navíc ještě ve špatném poměru stran. Film byl totiž natočen v „televizním“ formátu 4:3, což bylo zdůrazněno i v lektorském úvodu před projekcí. Promítač ale obraz roztáhl na širokoúhlý formát 16:9, takže se původní obraz celkem podstatně deformoval. Tento přístup k projekci zvláštnější, že kvalitní kopii filmu koupila do distribuce společnost AČFK, která také Filmovou školu pořádá.

Kina zkrátka musí nabízet nějakou přidanou hodnotu oproti sledování filmů doma na obrazovce. Lepší kvalita obrazu a zvuku je přitom ten minimální bonus.

Samozřejmě chybička se může vloudit, ale nemělo by se to dít ve čtyřech případech z pěti. A samozřejmě bych rád věřil, že jsem měl prostě smůlu. Každopádně ale kvalita projekce je něco, na co si festivaly i kina budou muset dávat čím dál větší pozor, mají-li obstát před konkurencí DVD a VOD. Obzvlášť v situaci, kdy řada odborníků na filmy (včetně Petera Greenawaye, který o tom v Uherském Hradišti dokonce přednášel) věští konec kinematografie a stěhování audiovize na internet. Americký filmový historik David Bordwell na své nedávné pražské přednášce o digitalizaci kin zmínil jako jednu z možností, jak kina zachránit, navázání na tradici vaudevillových představení, během nichž se promítaly první rané filmy společně s živým zábavným programem. Kina zkrátka musí nabízet nějakou přidanou hodnotu oproti sledování filmů doma na obrazovce. Lepší kvalita obrazu a zvuku je přitom ten minimální bonus. U filmů jako Štěstí, které se už několikrát vysílaly v televizi, je pak skoro nutnost, aby se promítaly v lepší kvalitě, než je DVD s vyblitými barvami.

Festivalová pohodička

Aby toho nebylo málo, letos byl výjimečně velký počet zrušených hostů a programů. Kromě francouzského režiséra Michela Gondryho, jehož nepřítomnost byla ohlášena už předem, nepřijel ani zmiňovaný Solondz. Dočetl jsem se o tom přitom jen z krátké zprávy v prvním čísle festivalového deníku, které vyšlo v zahajovací den přehlídky. Konat se nakonec nebude ani projekce cyklu Cinema Royal (mimochodem Cinema Royal je právě ten typ kina s přidanou hodnotou, jaký má Bordwell na mysli).

Samozřejmě všechny námitky, které tu vznáším, lze svést na vliv okolností, za něž organizátoři tak úplně nemohou. Dohromady však o jisté laxnosti nejspíš přeci jen svědčí. Můžeme namítat, že festival měl s technickým zázemím a organizací obecně trochu problémy vždycky. Dokonce je možné poukázat na to, že řada návštěvníků na festival jezdí spíš kvůli atmosféře a setkávání s kamarády než kvůli filmům. To je samozřejmě do určité míry pravda, ale těžko to omluví nedostatky, které se týkají samotné podstaty filmové přehlídky. Odvolávání se na „neformálnost“ může totiž nakonec vést k tomu, že se z Letní filmové školy stane filmová obdoba velkých hudebních festivalů, jak o nich psal Karel Veselý. Atmosféra totiž rok od roku podobné akce stále více připomíná. Okolí kina Hvězda se pořád výrazněji plní pochybnými stany a stánky s instantní hudební produkcí, vodními dýmkami, kadeřnickým salonem, rozjívenou obsluhou a image, která je buď zcela sterilní, nebo se sice odvolává na hippies a podobné subkultury, ale až příliš z ní kouká snaha vydělat na alternativním životním stylu. Nesnažím se tu zrazovat návštěvníky od toho, aby na festival jeli a akci si užili – a rozhodně je pořád co si užívat. Jen je snad vhodné pozastavit se nad situací, kdy nám jako divákům dávají organizátoři najevo, že naší přítomnost považují za samozřejmost, a zároveň je samotný průběh festivalu plný lapsů.

 

Autor je filmový publicista a redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image