Squatujeme mediální prostor od roku 2013

O hlouposti a válce

Izrael se umí rychle poučit ze svých chyb. Vzal si ale k srdci to nejdůležitější?  

Izrael se umí rychle poučit ze svých chyb. Vzal si ale k srdci to nejdůležitější?

 

Válka ještě neskončila, ale kritika izraelského vojenského dobrodružství v Gaze už sílí, zatímco islamistické hnutí Hamás pro „útočníky“ skrývá stále nějaká překvapení. V médiích obviňují přední a snad i vážení komentátoři předsedu vlády Benjamina Netanjahua z uspěchanosti, izraelskou tajnou službu Šabak z neinformovanosti a armádu z neschopnosti. Izrael se možná pyšní technologickou převahou a taktickým vítězstvím, ale – jak to shrnul jeden z expertů – z hlediska strategie byl poražen.

Je samozřejmě mnoho způsobů, jak posoudit probíhající válku. Po třech vojenských eskapádách za posledních šest let zůstává Hamás v Palestině stále důležitou silou. Navzdory svým vojenským schopnostem a technologické sofistikovanosti Izrael nemá čím se pochlubit – leda katastrofální devastací celého Pásma Gazy, kde žije v bídě 1,8 milionu Palestinců v jednom z nejdéle existujících uprchlických táborů na světě.

Nikdy žádná velmoc s vojenskou převahou nezvítězila nad slabší, méně organizovanou a neprofesionální silou, jež stála v opozici vůči okupaci.

Předseda vlády Netanjahu se již několikrát pochlubil morální převahou Izraele a odsoudil Hamás za to, že cílí na civilisty. V posledních dnech to byla ale izraelská armáda, kdo utrpěl velké ztráty, včetně dvaceti devíti zabitých vojáků. Na palestinské straně za sebou izraelské bombardování zanechalo tisíce zraněných civilistů. Je tak trochu chucpe se s takovým děsivým výsledkem vytahovat.

Ať tak či onak, neomezí-li Izrael své útoky na obyvatele Gazy, je pravděpodobné, že bude muset čelit dalšímu povstání na Západním břehu, kde Palestinci otevřou další frontu proti svým okupantům. A podle logiky dosavadních událostí se zdá, že krev poteče proudem a násilí bude eskalovat.

Pilný student Izrael

Učit se z vlastních chyb je chytré. Dokázat se poučit z chyb jiných je přímo moudré. Co si vzal k srdci Netanjahu a poučil se vůbec? Nikdo nepochybuje o tom, že Izrael se učí rychle. Hodně si toho vzal z vlastních bojových a strategických chyb, kterých se dopustil v minulosti, a rovněž z válečných zkušeností ostatních národů.

Minulé století bylo svědkem obrovského počtu válek, včetně těch občanských, zástupných (v nichž zúčastněné strany nepřímo používaly jiných stran, místo aby se střetly v přímém konfliktu), nacionalistických, tažení poháněných rasismem a chamtivostí a dvou ničivých válek světových.

Izrael má na těchto konfliktech svůj podíl – za posledních šedesát let se zúčastnil čtrnácti. Oblast Blízkého východu, jež zahrnuje pět procent světové populace, má na svědomí dvacet procent veškerých válečných střetů a toto číslo pravděpodobně v posledních letech ještě prudce narostlo. Jejich odůvodnění se různí, ale nejčastější výmluvou pro útok bývá nutnost sebeobrany. Izrael se už dlouho ohání poučkou o preventivních opatření – když se potřebuje bránit, uhodí první. Svědčí to o nedostatečně promyšlené strategii.

Co se týče válečného know-how, spoléhal se Izrael na Spojené státy. V posledních letech se i Spojené státy něco přiučily od samotného Izraele a jeho zkušeností v Libanonu a Palestině a využily to během svého válčení v Iráku. Proto byli Izraelci tak šokovaní slovy bývalé ministryně zahraničí Madeleine Albright, která kritizovala Izrael za „nepřiměřenou“ vojenskou reakci v Gaze, ačkoli dříve obhajovala americkou blokádu Iráku, která měla na svědomí smrt půl milionu dětí.

Izrael samozřejmě není první, kdo označuje své útoky za nutnou sebeobranu (válka v Libanonu by mohla posloužit jako nejlepší příklad) a zabíjení civilistů obhajuje ve jménu ochrany civilistů vlastních. Svou roli oběti ale zvládl asi nejlépe ze všech. „Neodpustíme vám, že jste nás donutili vás zabíjet“ – to je postoj, který je nejvíc chucpe.

Ano, Izrael se toho hodně naučil a své znalosti využil při zakládání nových institucí či vydělávání peněz na výcviku vojenských a bezpečnostních sil jiných národů. Prodej armádní výzbroje vyskočil v roce 2012 na 7,5 miliard dolarů a, jak se Izrael holedbá, jedná se o zbraně v praxi vyzkoušené. Mnohem důležitější otázka ale zní: vzal si Izrael ze svých zkušeností s tímto typem asymetrických a koloniálních válek k srdci to nejdůležitější?

hamas_2_02
Podle logiky dosavadních událostí se zdá, že krev poteče proudem a násilí bude eskalovat

Předvídatelná válka

Těmi nejlegitimnějšími válkami, jež také trvaly nejdéle, nebyly konflikty běžné, nýbrž boje osvobozeneckých hnutí proti koloniální nadvládě. Uprostřed takového konfliktu se ocitl Izrael, který se staví proti lidovému boji za svobodu a nezávislost a používá podobnou rétoriku, jakou v minulosti používaly koloniální velmoci. Jenže ani jedna cizí velmoc, ať už velká, nebo malá, nebyla schopná během celého 20. století vyhrát válku proti lidu, který se vzepřel kolonialismu.

Závěr je jasný a zároveň paradoxní. Nikdy žádná velmoc s vojenskou převahou nezvítězila nad slabší, méně organizovanou a neprofesionální silou, jež stála v opozici vůči okupaci. To je to nejdůležitější poučení, které z toho všeho plyne, byť mu nikdo nevěnuje pozornost.

Nezvítězili ani Francouzi, Angličané, Belgičané, Holanďané, Španělé, Portugalci, Italové, Sověti, Číňané, Afrikánci. Nikdo! Nakonec vždycky prohráli. A pokud neprohráli, pak dotyčný konflikt ještě neskončil. V každém z těchto případů byli domorodí obyvatelé označováni za teroristy, fanatiky, extremisty, ničitele, osoby bez skrupulí, a to obzvlášť, když se postavili svým okupantům. Podobná, ne-li stejná slova nyní slyšíme od Izraelců. Navzdory své vojenské převaze, sofistikovaným politickým postupům a vědomí morální nadřazenosti Izraelci nakonec prohrají a budou nuceni odejít – poraženi a poníženi.

I když existují i výjimky, například Indie, cena takové války je příliš vysoká – ať už se jedná o počty mrtvých, nebo destrukci. Platí ji samozřejmě především oběti útoků. A nespoléhejte se na to, že ti, kteří si o tom mohou vést evidenci, své oběti přesně spočítají. Během alžírské války za nezávislost, jež trvala deset let, zahynulo téměř třicet tisíc Francouzů a údajně mezi půl milionem a milionem Alžířanů – tedy plus minus několik stovek tisíc mrtvých.

Podobně jako současný Izrael i tyto koloniální mocnosti ospravedlňovaly své války tím, že se podle nich jednalo o poslední řešení. Velké ztráty na životech vysvětlovaly prohlášeními typu „válka je zlo“, „pro svou ochranu musíme udělat vše, co je v našich silách“, „teroristé se ukrývají mezi civilisty“ a „využívají je jako lidské štíty“ a podobně.

Vír válečné vřavy a propagandy smazává hranice mezi tím, co je správné a špatné, mezi okupovanými a okupanty, obranou a útokem. Jenže až se prach konečně usadí, bude Izrael v situaci, v níž už byl dříve, před tímto i svými minulými dobrodružstvími, jen bude vojensky slabší, nebude už tak důvěryhodný a jeho nepřátelé budou ještě nesmiřitelnější. Asi bude dál ospravedlňovat své vojenské eskapády tím, že přece musí bojovat proti teroristům, ničit odpalovací zařízení raket a tunely. Ale ať už jsou jeho deklarované důvody jakékoliv, jedná se o důsledky jeho koloniálních a válečných postojů.

Pokud se Izrael nezačne balit a opouštět okupovaná teritoria, sami Izraelci je začnou opouštět, protože podmínky k životu se stanou neudržitelnými. Lepší pozdě než nikdy – to by si měli Izraelci vzít v této válce k srdci. Je to nakonec okupace, vy hloupí.

 

Autor je hlavním politickým analytikem arabské televizní stanice Al-Džazíra.

 

Z anglického originálu On Stupidity and War, publikovaného na serveru Al-Džazíra, přeložila Tereza Stejskalová.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image