Sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec vytáhl do války proti drogám. Novou orientaci v protidrogové politice ministr ohlásil na konci letošního dubna při setkání se svým bavorským protějškem. Na konci června pak Chovanec na tiskovce s policejním prezidentem přišel jak s konkrétními výsledky, tak s patetickými prohlášeními. Ačkoliv je politika „war on drugs“ na ústupu v celé řadě zemí světa včetně USA, v Česku zažívá nepravděpodobný revival.
Strážníci na vesnických tancovačkách
Zesílená opatření proti obchodování s drogami dle ministra vnitra vedla ke kontrole dvou a půl tisíc osob a k obvinění 429 domnělých pašeráků drog. Co se týče zadrženého množství psychotropních látek, čísla jsou nicméně o poznání střídmější: policie zabavila šestnáct kilogramů metamfetaminu a 43 kilogramů marihuany, v šedesáti odhalených pěstírnách policie odhalila na patnáct tisíc rostlin konopí. Policejní orgány se tedy evidentně zaměřily na menší dealery a na trh s marihuanou. Jak ukazují policejní statistiky, skoro polovinu lidí nyní stíhaných za trestné činy spojené s výrobou a distribucí drog tvoří recidivisté, což by mělo vést k zamyšlení nad efektivitou vězeňských a probačních služeb i nad stereotypními vyšetřovacími postupy policie.
Prohibiční politiky nevedou k omezení spotřeby či produkce drog, ale spíše k inovacím a produkci nových typů psychoaktivních látek, k prolínání nelegálního trhů s legálním trhem s léčivy a stimulanty či k rozvoji nových forem distribuce za použití moderních technologií.
Chovanec se neubránil patetickému tónu. „Pro nás není normální, aby na každé venkovské diskotéce byly dětem k dispozici drogy, proto jsme zakročili. Bude to dlouhý a drahý boj, ale rozhodli jsme se ho vyhrát,“ prohlásil novodobý český Nixon. Jen den před jeho projevem však Úřad pro boj s drogami a zločinem při OSN vydal svůj každoroční World Drug Report, který ukazuje krach prohibičních politik. V posledních šesti letech se počet spotřebitelů zakázaných látek celosvětově zvýšil o pětinu, obrat nelegálního trhu s omamnými látkami dosáhl tří set miliard amerických dolarů ročně a jen v letech 2012 a 2013 se počet nových druhů nelegálních psychoaktivních látek zvýšil o čtyřicet procent. Prohibiční politiky, které dle nevládní Světové drogové komise (Global Commission on Drugs) každoročně stojí státy zhruba sto miliard dolarů, nevedou k omezení spotřeby či produkce drog, ale spíše k inovacím a produkci nových typů psychoaktivních látek, k prolínání nelegálního trhů s legálním trhem s léčivy a stimulanty či k rozvoji nových forem distribuce za použití moderních technologií. Představa, že spotřebu drog lze vymýtit přítomností strážníků na vesnických tancovačkách, je zcela nereálná, anachronistická a ve své podstatě škodlivá.
Chovancova slova o nutnosti chránit děti před drogami jsou však docela výmluvná. Diskotéky, snad i ty vesnické, nenavštěvují děti, které by bylo nutné chránit před zlými distributory otrávených jablek, ale dospívající a dospělé osoby, kterým je nutné poskytnout veškeré informace, aby se svobodně rozhodly, zda a jak chtějí určitou látku požít. Současný prohibiční přístup zanedbává fakt, že většina osob používá drogy rekreačně, aniž by se u nich rozvinula závislost. Dle zmíněné zprávy World Drug Report z celkových 240 milionů osob, které v roce 2012 okusily zakázané omamné látky, vykazuje jen zhruba 27 milionů známky závislosti. Jak poukazuje britský psychiatr Adam Winstock, většina uživatelů si bere drogu s úmyslem dosáhnout nového druhu potěšení. V tomto ohledu je zásadní rozšířit kulturu uvědomělého a zodpovědného užívání omamných látek. Mnohé „drogové problémy“ totiž nevyplývají přímo z konzumace drog, ale z jejich nevhodného míchání s dalšími psychoaktivními látkami či z rizikových praktik, které mohou být s konzumací spojené. Politiky uvědomělého způsobu užívání vedou mimo jiné k výraznému snížení doprovodných rizik (například výskytu HIV či žloutenky). Naopak prohibiční kriminalizace a stigmatizace uživatelů vede k budoucím problémům.
Legalizace marihuany nestačí
Snahy upřesnit definici „menšího než malého množství“, současné policejní tažení, ale paradoxně i legalizace marihuany pro lékařské účely ukazují, že končí doba, kdy bylo držení (hlavně takzvaných měkkých) drog tolerováno. Změna přístupu policejních orgánů znovu ukazuje na aktuálnost a naléhavost antiprohibičního hnutí, jehož nejviditelnější a nejmasovějším projevem je každoroční Million Marihuana March požadující úplnou legalizaci marihuany. V tomto ohledu může být inspirativní přístup Uruguaye, kde byl zaveden státní monopol na produkci a distribuci konopí, včetně omezeného samopěstitelství pro osobní účely.
Legalizace marihuany však dnes již nestačí. Potřebujeme vytvořit legální způsoby produkce i distribuce celé řady dalších druhů omamných látek, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Především v posledních letech dochází neřízenému bujení nových psychoaktivních látek, o jejichž existenci konečný uživatel často nemá ani potuchy, a je tedy nutné, aby státní orgány získaly možnost kontrolovat kvalitu a složení distribuovaných látek, podobně jako u léčiv. Hlavním cílem antiprohibiční politiky by mělo být vytvoření bezpečného trhu s omamnými látkami. Bylo by pak jen na uživateli, zda se chce řídit zásadami uvědomělého používání těchto látek, či nikoliv.
Dosud se členské státy OSN dokázaly shodnout jen na prohibičních politikách. V posledních letech však čím dál více států žádá revizi tohoto postupu. Nejdůležitější hlasy se ozývají z Jižní a Střední Ameriky, kde aktivita drogových kartelů narušuje fungování demokratických institucí. Aktivity narkokartelů ve Střední Americe dovedly některé země (Kolumbii a Mexiko v první řadě) do stavu latentní občanské války. Ačkoliv jsou kolumbijské guerillové síly FARC-EP v mnoha ohledech neobhajitelné, jejich požadavky shrnují jednu z mála cest, kterou se na globální úrovni lze dostat ze začarovaného kruhu války proti drogám. Povstalci žádají začlenění výroby kokainu, setého máku a marihuany do struktur sociální a solidární ekonomiky země, ale také vytvoření legálních a solidárních struktur směny omamných látek na mezinárodní úrovni.
S ohledem na Chovancovu politickou minulost není na místě ministra podezírat, že by jeho boj proti drogám byl odůvodněn nějakým hlubokým přesvědčením. Současný ministr vnitra se spíše snaží získat oblibu za pomoci politických evergreenů „ochrany dětí před zlem“ a „tažení proti narkomanům“. Tím však ministr vnitra staví sebe i svou stranu do role ochránce naprosto anarchistického trhu, který by byl noční můrou i kdejakého liberála. Na černém trhu s drogami vládne naprostá informační asymetrie mezi výrobcem, distributorem a spotřebitelem a veškeré zisky jdou do kapes výrobců a distributorů, zatímco společnosti připadají jen samé negativní externality v podobě výdajů na zdravotní péči, korupce a organizovaného zločinu. Prohibiční politika totiž černý trh podněcuje, nikoliv potírá.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.