Velké labely předkládají krásný, nový svět streamování hudby. Na jejich vize však doplácejí nezávislí umělci.
Kdybych někdy potkal svoje já z doby před dvaceti pěti let a vyprávěl mu, že k poslouchání desek dnes stačí jednou kliknout myší u počítače, určitě by mi nevěřilo. Ten chudák musel nejdřív dlouhé týdny šetřit z peněz na svačiny, aby si koupil jeden vinyl v obchodě na náměstí a pak si ho přehrál na věži rodičů. Ale jen když nebyli doma – neměli totiž moc pochopení pro metal. A dnes? Klik klik a hudba hraje jako z nejbáječnějšího jukeboxu na světě, v němž nechybí žádná deska. A dokonce do něj ani nemusíte házet mince. Tedy za předpokladu, když přežijete otravné reklamy, které čas od času tok hudby přeruší. Streamování je zhmotněním snu o tom, že hudba bude jednou zadarmo, snu, který jsme snili, když jsme na vysokoškolských kolejích stahovali první MP3 z Napsteru. Tak piráti nakonec přece jen zvítězili! Byla to vleklá zákopová válka, ale hudební průmysl nakonec uznal, že když lidé chtějí hudbu zadarmo, musí jim ji zadarmo dát. Všichni jsou spokojení. Anebo snad ne?
Zatím žádné terno
V hudebním průmyslu panuje všeobecný konsensus, že streamování je model budoucnosti, který se pomalu stává přítomností. Služby jako Spotify, Deezer nebo Pandora posilují svoji pozici na trhu a do lukrativního byznysu už pronikají i velcí hráči jako Google nebo Apple, který nedávno koupil službu Beats Music. Čísla nelžou: oproti loňsku stoupl za první polovinu letošního roku objem streamované hudby o 42 procent, zatímco prodeje kompaktů klesly o 19,6 procenta a digitální downloady šly dolů o 11,6 procenta. Potvrzuje se tak staré pravidlo vývoje, že když se objeví technologie nabízející větší pohodlí, většina uživatelů se k ní rychle přesune. Nenaděláte nic, žijeme v éře, kdy je pro většinu z nás příliš namáhavé už i stahování souborů z digitálních obchodů.
Když z počítačů zmizí pevné disky a zcela neviditelné soubory budou putovat po internetu, nikoho ani nenapadne dělat s nimi cokoliv kreativního nebo podvratného.
Popularita streamu je dobrou zprávou jen pro někoho. Velké labely vsadily na Spotify, protože si slibovaly, že služba bude tak levná a jednoduchá, že lidé už nebudou potřebovat piráty. „Lepší něco než nic,“ řekly si. Jenomže ono „něco“ je vlastně pořád „skoro nic“. Platby pro majitele autorských práv ukousnou Spotify dvě třetiny zisků, ale jsou tak chabé, že například i Daft Punk dostali za 104 milionů přehrání loňského hitu Get Lucky pouhých 25 tisíc dolarů. Zisky ze Spotify jsou tak pro hudební průmysl zatím stále jen příslibem šťastné budoucnosti skryté kdesi za horizontem než žhavou realitou. Předplatné (cca 170 Kč měsíčně) totiž platí jen asi pětina uživatelů, zbytek se spokojí s verzí zdarma a s „reklamními přestávkami“ se nějak smíří. Vzhledem k tomu, že třeba na českém Spotify reklamní prostor zaplňují především upoutávky na prémiovou verzi, inzerce zřejmě společnosti pohádkové zisky také nepřináší.
Říkáte si, proč plakat pro hvězdy, které si můžou vydělat mnohem vyšší částky licencováním skladeb nebo koncertováním? A proč se znepokojovat tím, že klesají zisky nadnárodním vydavatelům, které muzikanty stejně okrádají už několik dekád? Jednoduše proto, že malým nezávislým značkám či samotným hudebníkům klesají příjmy ještě více. Když se vloni v létě ozval Thom Yorke z Radiohead, že streamování není za stávajících podmínek udržitelný model, znělo to trochu jako fňukání notorického mrzouta. Pak se k němu ale začali přidávat další muzikanti od Davida Byrna přes Becka a Amandu Palmer až po The Black Keys a i notorickým optimistům došlo, že něco je špatně.
Podmínky šité na míru velkým labelům
Nejnovější bitva o budoucnost distribučního modelu se vede na poli YouTube. Přes populární klipové úložiště dnes nejčastěji poslouchají hudbu teenageři a portál (přesněji jeho vlastník Google) by rád tento trend ještě více zpeněžil spuštěním vlastní streamovací služby. Prvním krokem byla samozřejmě dohoda s hudebními vydavateli a tady lidé z YouTube narazili na odpor malých labelů, které podmínky označily za „ponižující“. I do titulků českých zpravodajských serverů pronikla informace, že Radiohead nebo Adele brzy zmizí z YouTube, neboť patří pod nezávislou značku XL Recordings patřící k rebelům. Panika, že si už přes web nepustíte Creep, byla trochu předčasná, přinejmenším ale upozornila na to, že podmínky plateb streamovacích služeb jsou šité na míru velkým labelům. Korporace se mezi sebou nějak dohodnou a malí troublemakeři, kteří se snaží chovat fér k muzikantům i fanouškům, ať pokorně hrají podle jejich pravidel. Anebo můžou jít pryč.
Pokud nejste Avicii nebo Lady Gaga, tak vám od Spotify přijde maximálně šek na několik desítek dolarů. Nebylo by to tak tragické, kdyby tím „malí“ muzikanti nepřicházeli o mnohem větší zisky, které mohli mít z prodejů fyzických nosičů či digitálních formátů, jež je dosud držely nad vodou. Pokud se streamování prosadí jako dominantní model a platby zůstanou pořád stejně nízké, ti, kteří dosud přežívali, už přežívat nebudou a s hudbou skončí. Dalším důležitým pravidlem technologického vývoje totiž je, že dominovat může jen jediný model a všechny ostatní jsou odsouzené k živoření. Jasně, prodeje vinylů rostou, ale proto, že je začaly vyrábět velké firmy, které si můžou dovolit vyrábět více kusů za množstevní slevu. Když chcete pět set kusů, jste v rámci byznysu považováni za otravný hmyz.
Lesklý jukebox věští smrt
„Pokud se ocitneme ve světě, v němž si většina muzikantů nemůže dovolit žít ze své práce, pak zůstanou jen tací, kteří pod příslibem slávy a bohatství dělají vše, co po nich chce veřejnost. Už se to stalo v televizi (talentové soutěže), ve filmu, a dokonce i v knižním trhu; jsme svědky pomalého, zničujícího umlčování alternativních perspektiv, které jsou pohřbívány pod bouří hlučného, otravného řvaní o ničem,“ nabídl před třemi lety apokalyptickou vizi kulturní budoucnosti publicista Wyndham Wallace z magazínu Quietus a jeho předpověď nabírá čím dál konkrétnějších obrysů. S klesajícími zisky jsou vydavatelé čím dál opatrnější a nutí muzikanty přizpůsobovat se potřebám svých fanoušků; pop je banálnější a alternativa bázlivější.
Vloni se k pesimistickým předpovědím přidal v Guardianu David Byrne: „Nevyhnutelný výsledek bude ten, že internet vysaje kreativní obsah z celého světa, až nezůstane vůbec nic.“ Je samozřejmě trochu ošidné aplikovat na technologie hodnotící znaménka plus a mínus a stream má navíc i nepopiratelné výhody – třeba tu, že v zákoutích božského Jukeboxu můžete objevit neuvěřitelné poklady, k nimž byste se normálně nedostali. (Jen na okraj: při psaní tohoto článku jsem na Spotify narazil na fantastický londýnský (post)techno label Oyabun Audio a naposlouchal celou diskografii.) Na druhou stranu uživatelská vstřícnost, s níž Spotify vítězí ve válce formátů, vyloženě svádí k tomu stát se jen pasivním konzumentem, který minimalizuje svoje volby. Tváří v tvář nekonečným možnostem patnácti milionů tracků nakonec stejně většina uživatelů stejně zvolí hity z mládí nebo známé fláky z rádia. A pokud jsme už teď líní proklikávat se archivy, nejspíše rádi přivítáme, když nám playlist na základě našeho vkusu sestaví nějaký sofistikovaný software a dá nám přesně to, co chceme. Samozřejmě že bude přehrávat tracky velkých labelů, které si za možnost ovlivnit posluchače rádi připlatí, stejně jako to tradičně dělaly s rádiem.
Že se internet nekonečných možností znovu promění v médium pasivní zábavy poslušných konzumentů je jedním z možných temných scénářů přicházející cloudové kultury. Když z počítačů zmizí pevné disky a zcela neviditelné soubory budou putovat po internetu, nikoho ani nenapadne dělat s nimi cokoliv kreativního nebo podvratného. Zkuste třeba ve Spotify písně remixovat, dělat z nich mashupy nebo je míchat dohromady jako DJ – tedy používat je tak, jak by se to majitelům autorských práv rozhodně nelíbilo a navíc v zóně, kterou můžou takřka neustále monitorovat a kontrolovat. Jenže právě to jsou pilíře hudební evoluce. Uvězníme-li hudbu v lesklých jukeboxech, hrozí, že se její vývoj zastaví.
Autor je hudební publicista.