Když jsem odporoval dělníkům na stavbě, že komunismus neznamenal jen byty v panelácích zdarma, levné zájezdy ROH k moři do Bulharska a odměny na ruku za podepsání víceleté smlouvy s fabrikou, ale také zavírání lidí, kteří s režimem nesouhlasili, nebo cenzuru, většinou mě rychle uzemnili. Prý o té době vůbec nic nevím. Chybí mi to, čeho oni měli dostatek – osobní zkušenost a paměť. Získám takovou „paměť“ normalizačního života dělníků z kampaně o justičních vraždách v padesátých letech? Nebo jim mám prostě věřit, že se tehdy měli lépe? Když poslouchám pána, který nenávidí levici a zároveň vykládá, že za komunistů bylo ve špitálech lepší jídlo a servis, mám mu nevěřit? Je jeho paměť chatrná? Nebo zrovna tato paměť není důležitá a není pamětí hodnou zapamatování?
Totalita je totalita
Nechat s cedulemi „Proti ztrátě paměti“ nebo „Komunismus bolí dodnes“ pochodovat mladé lidi, kteří si časy před rokem 1989 určitě nepamatují, je samo o sobě dobrý vtip. Staří lidé by na oplátku mohli někam napochodovat například s cedulemi „Neničte nám budoucnost“. Na druhou stranu jedná se o kolektivní paměť i kolektivní vyhlídky, tak proč ne. V jedné povídce Raye Bradburyho z doby po jaderné válce vypráví dědeček historky ze světa „před tím“. Vypráví o všedních banalitách světa před atomovou katastrofou, a přestože ho za jeho vzpomínky někteří lidé nenávidí, má stále více a více posluchačů. Síla jeho vyprávění je v paměti, kterou neztratil.
Argumenty snášené proti údajné relativizaci totality, které se údajně dopouští levice, jsou tak hloupé, že spoustě lidem ani nestojí za reakci.
„Nezáleží na tom, v jakém marasmu žijete, důležité je neztratit paměť,“ takto se dá shrnout poselství kampaně Člověka v tísni nazvané Proti ztrátě paměti, a něco podobného říká i Bradburyho postkatastrofická povídka. Dokud máme paměť, nikdo nás nemůže ohledně minulosti obelhávat. Paměť sama o sobě je tedy nepochybnou hodnotou a samozřejmě má i politickou sílu. A opravdu, kampaň Proti ztrátě paměti v pojetí Člověka v tísni je politická zcela přiznaně – bojuje totiž s údajnou relativizací minulého režimu, což, čteno mezi řádky, znamená, že se staví proti možnému nárůstu vlivu politické levice.
Argumenty snášené proti údajné relativizaci totality, které se údajně dopouští levice, jsou ovšem tak hloupé, že spoustě lidem ani nestojí za reakci. Pokud nám totiž někdo tvrdí, že československá normalizace byla stejná jako třeba nacismus, protože „totalita je totalita“ a basta, je otázka, jestli by kampaň proti relativizaci dějin neměla zahájit spíš KSČM. Přesto se argument proti relativizaci nedá odbýt mávnutím ruky. Individuální zkušenost má totiž přeci jen svoje mouchy. „Za Hitlera nebylo špatně, práce byla, co jíst taky bylo,“ říkával ve vinárně starší pán, který po válce vstoupil k policii a komunistický režim prožil spokojeně jako člen Sboru národní bezpečnosti. Za první republiky prý jeho rodiče neměli ani na boty pro svoje děti. Představuje takováto historická paměť (anebo součást komunistické kampaně „proti ztrátě paměti“ o předválečném kapitalismu?) něco jiného než doklad osobní omezenosti?
Kdo se má lépe a proč
Kampaň Člověka v tísni chce oprávněně mluvit o těch největších nespravedlnostech, které se děly. To je pochopitelné, vytvářet paměť o nacistickém Německu z příběhů německých sedláků by nebylo dostatečné. To ale neznamená, že právě tyto příběhy nemohou o režimu vypovídat nejlépe. Není na normalizaci zajímavá právě ta hladkost, s jakou byla přijata „obyčejnými“ lidmi, kteří se nakonec měli vlastně docela dobře? V manifestu kampaně se ale tvrdí, že pozitivním aspektům doby by se prostor dávat neměl. Pro komunismem utlačovaného Boha proč?
Odpověď je až příliš nasnadě. Pokud přijmeme logiku, podle níž o režimu nejlépe vypovídají ti, na které nejvíce dopadá jeho nespravedlnost, jsou jimi dnes bezdomovci, oběti rasového násilí nebo lidé, kterým sociální pracovníci říkají „předlužení“. Za tím, že se někdo stane bezdomovcem, opravdu nemusí být příliš morálky nebo osobní statečnosti, ale jen soubor různých životních kiksů, které rozhodně nejsou tak sympatické jako osudy normalizačního disidenta. Nesouhlas s kapitalismem nemá tak jednoznačné kontury, jako měl boj proti režimu, který stál na invazi „spřátelených vojsk“. Kritika tohoto systému je o to složitější, jsou však proto chyby uspořádání, ve kterém žijeme, méně závažné?
Stále ještě žiji v přesvědčení, že tento režim je v něčem podstatně lepší než ten, kterému moji rodiče s úlevou „odzvonili“ a který jsem nezažil. Jistě však není lepší proto, že by se lidé měli lépe (jistě, někteří ano). Lepší je tento režim právě v tom, že můžu například napsat: „Organizátoři kampaně Proti ztrátě paměti jsou snadno čitelní manipulátoři“, což bych pravděpodobně za minulého režimu o kampani proti kapitalismu tak snadno napsat nemohl. Za tuto moji svobodu by měli lidé z Člověka v tísni být stejně rádi, jako jsem za ní rád já.
Autor je sociolog.