Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Závistiví levičáci a přejícní pravičáci

Vadí vám, že někdo vydělá za den, co vy za deset let? Ovládá vás závist.

Vadí vám, že někdo vydělá za den, co vy za deset let? Ovládá vás závist.

Argument, který se v devadesátých letech používal i proti kritikům Koženého a divoké privatizace, žije dodnes. Kdykoli je potřeba obhájit příjmovou nerovnost, jakýkoli odpor je kvalifikován jako závist a tím je kritika nemorálního systému nadržujícího bohatým vyřízena. Málokterá psychologizace nějakého obecného problému má takový účinek jako právě argumentace závistí – nerovnost je zcela depolitizována.

Myšlenková zkratka vedoucí od kritiky k závisti je v české společnosti velmi oblíbená. Jejím základem je nevědět pokud možno vůbec nic o fungování sociální reprodukce nebo si to alespoň nepřipouštět. Tento typ myšlení vystihuje třeba věta, že „zelení jsou ještě horší než socani, protože závidí lidem i auta“. (Mimochodem, vyslovil ji člověk, který má dvě vysoké školy, a nemyslel to jako vtip ani jako nadsázku.)

Programová nezávist

Protože většina lidí spíš „nemá“ než „má“ a přesvědčení o závistných chudácích je hluboce zakořeněné, vyvinula se ve společnosti zvláštní schopnost programové „nezávisti“.  Nikdo nechce být za „lůzra“ nebo „komouše“, a tak raději všem úspěšným přeje všechno dobré, a to i tehdy, má-li to negativní dopad na jeho život. Symbolické přijetí mezi úspěšné (či alespoň možnost se s nimi vnitřně identifikovat) probíhá i pomocí „nezávidění“ úspěchu.

Vyslovovat politické požadavky ve svém zájmu (například vyšší zdanění bohatých) by mohlo vést k nepříjemné sebeidentifikaci se světem chudých. Dokázat přát úspěch jiným za každou cenu se pod vlivem útočné antilevicové propagandy mění až v sebemrskačskou ctnost. Heslo „Chceme vše, chceme ještě víc!“ by se mohlo pro současné potřeby modifikovat na „Nechceme nic, chceme ještě míň!“.

Na často omílanou českou závistivost se dá dobře naroubovat i příběh o setrvávání v postkomunistickém myšlení, které neodpouští cizí úspěch.

Kauza Kvitová dobře ilustruje, jak levice tahá v české veřejné debatě za kratší konec. Okamžitě se vyrojilo na sítích množství textů a komentářů o závistivých komouších, kteří zase hodlají okrádat bohaté. Přitom tu nejde o žádné radikální politické požadavky, ale jen o povzdech nad evidentní nespravedlností daňových rájů. I levicoví publicisté (natožpak politické programy) se dnes ve většině případů omezují na debatu o progresivním zdanění, které nakonec asi i u sociálních demokratů zůstane jen na papíře. A o něčem odvážnějším, například o zespolečenštění, se radši ani veřejně nemluví – znělo by to totiž jako hlas z jiného světa…

Na často omílanou českou závistivost se dá dobře naroubovat i příběh o setrvávání v postkomunistickém myšlení, které – pod vlivem falešného rovnostářství minulého režimu – neodpouští cizí úspěch. Na to pak plynule navazuje argumentace proti progresivnímu zdanění, jež „trestá úspěšné“. To, že podfinancovaný sociální stát, tedy školství, zdravotnictví a neexistující sociální bydlení především ničí šance chudých už od samého dětství, je potom vedlejší, protože se nemluví o systému, ale o závisti, k níž se uchylují jeho oběti. „Hrůzostrašné“ trestání úspěchu prostřednictvím progresivního zdanění je zatím v nedohlednu, místo toho se naopak trestá neúspěch, jak ukazuje například novela zákona o přestupcích, která od začátku roku 2013 umožňuje kriminalizaci bezdomovectví.

Závidíme chudým

V souladu s tím, jak jsou nezaměstnanost, chudoba či neúspěch ztotožňovány s neužitečností pro společnost, úspěšné vydělávání peněz automaticky znamená společenský užitek. Neziskovou práci, do níž spadá třeba starost o nemocné nebo umírající, by měly vykonávat jeptišky zadarmo a pro oblasti, jako je vzdělávání, se vždy najdou nějací blázniví altruisté, ochotní pracovat za babku, případně ulejváci, kteří se mohou ve školách snadno a příjemně zašít.

Zploštění debat o nerovnosti na závist vůči úspěšným spoluvytváří morální paniku ústící až v otevřenou nenávist, jejíž obětí jsou všichni „neužiteční“, tedy chudí, nezaměstnaní, bezdomovci, lidé závislí na sociálních dávkách, organizace čerpající z grantů a podobně. Ona tolik diskutovaná závist se tak v konečném důsledku v české společnosti obrací spíše vůči „nepřizpůsobivým“ a jejich údajnému rozmařilému životu, který bůhvíproč vyvolává několikanásobně větší vášně než boháčská zpovykanost. Že by národ závistivců nakonec paradoxně záviděl těm nejchudším?

 

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image