Vadí vám, že někdo vydělá za den, co vy za deset let? Ovládá vás závist.
Argument, který se v devadesátých letech používal i proti kritikům Koženého a divoké privatizace, žije dodnes. Kdykoli je potřeba obhájit příjmovou nerovnost, jakýkoli odpor je kvalifikován jako závist a tím je kritika nemorálního systému nadržujícího bohatým vyřízena. Málokterá psychologizace nějakého obecného problému má takový účinek jako právě argumentace závistí – nerovnost je zcela depolitizována.
Myšlenková zkratka vedoucí od kritiky k závisti je v české společnosti velmi oblíbená. Jejím základem je nevědět pokud možno vůbec nic o fungování sociální reprodukce nebo si to alespoň nepřipouštět. Tento typ myšlení vystihuje třeba věta, že „zelení jsou ještě horší než socani, protože závidí lidem i auta“. (Mimochodem, vyslovil ji člověk, který má dvě vysoké školy, a nemyslel to jako vtip ani jako nadsázku.)
Programová nezávist
Protože většina lidí spíš „nemá“ než „má“ a přesvědčení o závistných chudácích je hluboce zakořeněné, vyvinula se ve společnosti zvláštní schopnost programové „nezávisti“. Nikdo nechce být za „lůzra“ nebo „komouše“, a tak raději všem úspěšným přeje všechno dobré, a to i tehdy, má-li to negativní dopad na jeho život. Symbolické přijetí mezi úspěšné (či alespoň možnost se s nimi vnitřně identifikovat) probíhá i pomocí „nezávidění“ úspěchu.
Vyslovovat politické požadavky ve svém zájmu (například vyšší zdanění bohatých) by mohlo vést k nepříjemné sebeidentifikaci se světem chudých. Dokázat přát úspěch jiným za každou cenu se pod vlivem útočné antilevicové propagandy mění až v sebemrskačskou ctnost. Heslo „Chceme vše, chceme ještě víc!“ by se mohlo pro současné potřeby modifikovat na „Nechceme nic, chceme ještě míň!“.
Na často omílanou českou závistivost se dá dobře naroubovat i příběh o setrvávání v postkomunistickém myšlení, které neodpouští cizí úspěch.
Kauza Kvitová dobře ilustruje, jak levice tahá v české veřejné debatě za kratší konec. Okamžitě se vyrojilo na sítích množství textů a komentářů o závistivých komouších, kteří zase hodlají okrádat bohaté. Přitom tu nejde o žádné radikální politické požadavky, ale jen o povzdech nad evidentní nespravedlností daňových rájů. I levicoví publicisté (natožpak politické programy) se dnes ve většině případů omezují na debatu o progresivním zdanění, které nakonec asi i u sociálních demokratů zůstane jen na papíře. A o něčem odvážnějším, například o zespolečenštění, se radši ani veřejně nemluví – znělo by to totiž jako hlas z jiného světa…
Na často omílanou českou závistivost se dá dobře naroubovat i příběh o setrvávání v postkomunistickém myšlení, které – pod vlivem falešného rovnostářství minulého režimu – neodpouští cizí úspěch. Na to pak plynule navazuje argumentace proti progresivnímu zdanění, jež „trestá úspěšné“. To, že podfinancovaný sociální stát, tedy školství, zdravotnictví a neexistující sociální bydlení především ničí šance chudých už od samého dětství, je potom vedlejší, protože se nemluví o systému, ale o závisti, k níž se uchylují jeho oběti. „Hrůzostrašné“ trestání úspěchu prostřednictvím progresivního zdanění je zatím v nedohlednu, místo toho se naopak trestá neúspěch, jak ukazuje například novela zákona o přestupcích, která od začátku roku 2013 umožňuje kriminalizaci bezdomovectví.
Závidíme chudým
V souladu s tím, jak jsou nezaměstnanost, chudoba či neúspěch ztotožňovány s neužitečností pro společnost, úspěšné vydělávání peněz automaticky znamená společenský užitek. Neziskovou práci, do níž spadá třeba starost o nemocné nebo umírající, by měly vykonávat jeptišky zadarmo a pro oblasti, jako je vzdělávání, se vždy najdou nějací blázniví altruisté, ochotní pracovat za babku, případně ulejváci, kteří se mohou ve školách snadno a příjemně zašít.
Zploštění debat o nerovnosti na závist vůči úspěšným spoluvytváří morální paniku ústící až v otevřenou nenávist, jejíž obětí jsou všichni „neužiteční“, tedy chudí, nezaměstnaní, bezdomovci, lidé závislí na sociálních dávkách, organizace čerpající z grantů a podobně. Ona tolik diskutovaná závist se tak v konečném důsledku v české společnosti obrací spíše vůči „nepřizpůsobivým“ a jejich údajnému rozmařilému životu, který bůhvíproč vyvolává několikanásobně větší vášně než boháčská zpovykanost. Že by národ závistivců nakonec paradoxně záviděl těm nejchudším?
Autor je redaktor A2larmu.