O víkendu se v Iráku odehrálo několik událostí, které dobře ilustrují současnou situaci v regionu. Zatímco se v Bagdádu jednalo o podobě nové vlády, která by po skandálním vládnutí Núrího Málikího smířila irácké menšiny pod vedením šíitského kandidáta na předsedu vlády Hajdara Abádího, několik desítek kilometrů severně zaútočily radikální šíitské milice na sunnitskou mešitu a zavraždily přes sedmdesát věřících. Na protest proti tomuto barbarskému činu opustili sunnitští poslanci jednání a oddálili společný postup proti islamistickým radikálům na východě země. V rychlém sledu následovala řada sebevražedných útoků radikálních sunnitských organizací po celém Iráku. Jedním z cílů se stala i budova irácké bezpečnostní služby v Bagdádu, ale k atentátům došlo i v dosud relativně klidném Arbílu, hlavním městě kurdské autonomní oblasti. Ukazuje se tak, že sunnitsko-šíitská nevraživost je pro současnou situaci zcela určující.
Po americké invazi
Když se ptáme, co otevřelo staré arabské rány, musíme se vrátit až k počátku americké invaze do Iráku. Tehdy na iráckém území začala operovat teroristická organizace Al-Káida v Iráku nechvalně proslulého Abú Músy Zarkávího. Nové na ní bylo především to, že si za své cíle kromě příslušníků amerických okupačních vojsk vybírala také šíitské muslimy. Ostatním nacionalistickým a baasistickým (stoupenci Saddáma Husajna) sunnitským organizacím bojujícím proti Spojeným státům se nelíbilo, že Zarkávího ovečky zabíjejí civilisty, ale také, že většina z nich nepochází z Iráku. Pod nálepkou Synové Iráku se proto rozhodly v tažení proti irácké Al-Káidě spojit a výraznou měrou přispěly k následnému zklidnění situace. Přestože jim měl za účast v boji proti radikálům nový – a nutno dodat že šíitský – předseda irácké vlády Núrí Málikí vyplatit zaslouženou odměnu, rozhodl se jít jinou cestou a sunnitské bojovníky začal potírat. Iráckou policii a armádu obsadil převážně šíitskými muslimy, z nichž se mnozí rekrutovali z řad partyzánů proslulých nevybíravými útoky na sunnitskou menšinu.
Jak upozorňuje celá řada komentátorů, svatou válku – džihád – nelze vybombardovat. I kdyby se ustavený chalífát podařilo rozprášit, jeho myšlenku žádná intervence nevymýtí.
To vše pomohlo Al-Káidě v Iráku vstát z popela. V roce 2011 se k jednotkám vedeným Abú Bakrem al-Bagdádím přidali rozhořčení Synové Iráku, mezi nimiž byla celá řada elitních vojáků někdejší Husajnovy armády. Obnovená džihádistická organizace nadále operovala pod názvem Islámský stát v Iráku. Jakmile čítala tisíce dobře vyzbrojených a výborně vycvičených mužů, nic Bagdádího vojsku nebránilo zapojit se do syrské občanské války. Také zde mohl těžit z nevraživosti mezi sunnity a šíity.
Od arabského jara k náboženské nenávisti
Vzpoura syrského lidu proti autoritářskému režimu se po třech letech změnila v boj většinových sunnitů proti vládnoucí alávitské (zvláštní větev šíitského islámu) elitě v čele s Bašárem Asadem. To, co původně začalo jako jeden z nenásilných výhonků arabského jara, se postupem času přeměnilo v nesmírně krutou občanskou válku. Dřímající náboženské rozpory probudil prezident Asad brutálními zásahy proti demonstrantům a bezprecedentními útoky na civilní obyvatelstvo, včetně užívání chemických zbraní. Stovky tisíc mrtvých a miliony uprchlíků, které má syrská armáda na svědomí, stojí za tím, že v nejsekulárnější arabské zemi, v níž náboženské menšiny žily v relativním míru, začal být sunnitský radikalismus na vzestupu. Dnes zde proti Asadovu režimu kromě Kurdů operujících na severovýchodě země bojují vesměs sunnitské guerilly, z nichž právě radikálně islamistická Fronta an-Nusrá a Islámský stát (ISIL) hrají momentálně prim.
Ale také syrská armáda Bašára Asada je silně nábožensky profilovaná. Mocně ji podporují íránské revoluční gardy, šíitské irácké milice a libanonský Hizballáh. Výjimku z pravidla tak tvoří pouze ruská armáda, jejíž pomocí si Ruská federace snaží udržet vliv v regionu. Nebýt všudypřítomného náboženského pozadí, nesetkaly by se zřejmě aktivity Islámského státu s takovou podporou místního obyvatelstva. V tomto ohledu je velmi důležitá i paralela mezi Husajnovým a Asadovým režimem. Přestože Husajnovu elitu tvořili sunnité a Asadovu šíité, oba vůdci byli reprezentanty baasistických stran, tedy arabských socialistických partají, které kladou důraz na sekularismus. Jakmile byl ve většinově šíitském Iráku svržen sunnitský Husajn, očekávali po vypuknutí revoluce také Syřané, že jim mezinárodní síly napomůžou ke svržení šíitského Asada ve většinově sunnitské Sýrii. K tomu však i díky lobbingu ruského ministra zahraničí Lavrova nakonec nedošlo, což Syřané vnímají jako zradu západních sil.
Už zase zabíjejí muslimy
Dnešní úvahy Spojených států o další totální změně strategie, mohou být pro syrský lid poslední kapkou, po které zpřetrhají zbylé vazby na západní svět. Po předchozí nekritické podpoře opozice (po sociálních sítích koluje fotografie senátora Johna McCaina z loňského května, na níž pózuje s významným představitelem dnešního Islámského státu) totiž Američané tentokrát zvažují spojenectví s Asadovým režimem. Navíc chtějí bombardovat jednotky Islámského státu na syrském území, čímž se automaticky v očích syrských obyvatel stanou spojencem syrské armády kontrolující vzdušný prostor. Takový postup ovšem může jedině přihrát další příznivce Islámskému státu. Znamenalo by to také, že strategie Islámského státu vyprovokovat Spojené státy popravou amerického novináře Jamese Foleyho k válečné intervenci v Sýrii byla úspěšná. Bagdádí a jeho muži spoléhají na dosavadní aroganci amerických bezpečnostních služeb, které nedostatečně analyzují situaci v místech, v nichž se chystají zasáhnout. Moc dobře vědí, že Američané pozemní operaci nezahájí a letecké útoky nemohou probíhat bez krytí syrskou armádou. Bagdádí by tak mohl americké tažení lehce obrátit ve svůj prospěch a spokojeně kázat: „Vidíte! Říkal jsem vám to, Američané už zase zabíjejí muslimy.“
Potíž je v nekonzistentní zahraniční politice USA, kterou ovládají reakce na bezprostřední impulzy, aniž by sledovala jakýkoli dlouhodobý směr. Velkou roli v tom hrají také americká média lačnící v honbě za sledovaností po každém novém tématu. Vyvolávají tak v americké veřejnosti očekávání okamžitého řešení nejnovější kauzy. Pod takovým tlakem a za takových podmínek se však žádná dlouhodobá koncepce zahraniční politiky realizovat nedá. I kdyby se totiž podařilo vojáky Islámského státu v Sýrii porazit, nelze očekávat, že by mezinárodní síly měly nějakou odpověď na otázku, co by se v zemi mělo dít poté. Bez ní se však v regionu koloběh teroru dříve nebo později rozjede nanovo.
Jak upozorňuje celá řada komentátorů, svatou válku – džihád – nelze vybombardovat. I kdyby se ustavený chalífát podařilo rozprášit, jeho myšlenku žádná intervence nevymýtí. Samotné ustanovení chalífátu významně rezonuje světovou sunnitskou komunitou. Přestože se drtivá většina muslimů od Islámského státu distancuje, pro některé – třeba pro islámského aktivistu Abu Rumaysaha – má chalífát svou přitažlivost. Bagdádí dnes vyzývá sunnitskou inteligenci, aby přijela do Sýrie, a jeho jednotky se nyní pro tyto účely snaží zpřístupnit hranice s Tureckem na severozápadě země. Islámský stát už nemůžeme chápat jen jako teroristickou organizaci, která chce šířit hrůzu po Blízkém východě, ale jako sílu s většími ambicemi. Její představitelé dělají vše pro to, aby na syrsko-iráckém území vznikl nový státní útvar a sunnité po celém světě se s jeho existencí musí vypořádat. Zatím z velké části kroky Islámského státu odsuzují. Současné antiislamistické nálady ve většině zemí Evropské unie však k nespokojenosti a radikalizaci „západních muslimů“ spíše přispívají.
Autor je redaktor A2larmu a A2.