Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dlouhá cesta ke slávě

Tuzemská hudba je mino hranice České republiky obecně takřka neznámá. Na tomto smutném faktu se výrazným způsobem podepisuje špatná kulturní politika.  

Tuzemská hudba je mino hranice České republiky obecně takřka neznámá. Na tomto smutném faktu se výrazným způsobem podepisuje špatná kulturní politika.

 

Na konci července proběhla českými hudebními weby zpráva, že svoji činnost ukončilo pražské rockové trio A Banquet. Marně jsem při čtení „nekrologu“ kapely lovil z hlavy nějakou jejich písničku, zato jsem si ale zcela přesně pamatoval mediální kampaň k jejich poslední desce Breath. Byla postavená na tom, že ji A Banquet natáčeli v Chicagu pod dohledem Stevea Albiniho. Spolupráce s producentem Nirvany nebo Pixies (a stovek dalších kapel, které si ho stejně jako kluci z Prahy prostě jen najali) měla být první zastávkou na jejich cestě k rockové slávě. „Naším snem je být velkou evropskou kapelou,“ prohlašovali A Banquet ještě vloni v říjnu v rozhovoru pro Novinky.cz . Nakonec ale jejich snaha stačila jen na pár koncertů v Anglii a Itálii a vrcholem jejich domácího „fejmu“ bylo turné s poprockovým boybandem Mandrage, předskakování Support Lesbiens a jako poslední vzdech jejich kariérní mrtvoly ještě letošní turné s kapelou Lake Malawi. Na jednom pódiu se tak při něm potkávali s bývalým zpěvákem Charlie Straight, tedy další domácí kapely, která halasně vytrubovala své ambice bořit hitparády za hranicemi. A také skončila poněkud neslavně rozchodem.

České kultuře na mezinárodní sféře pomalu ujíždí vlak a svádět to na neoriginální nebo netalentované muzikanty je poněkud krátkozraké.

Těžko dvacetiletým hezounkům s kytarou kolem krku rozmlouvat fantazii, v níž je zástupy vřeštících fanynek vítají na letišti, kterou nejspíše viděli ve filmu Perný den. Chvíli ze svých snů žít můžete, ale realita vás stejně dožene. Kapely z postkomunistické Evropy prostě mají ke slávě na Západě asi tak daleko jako venkovský voříšek k vítězství v soutěži psí krásy. Můžete mít sebevětší ambice, ale krutá pravda je, že na západ od Aše česká populární hudba nikoho nezajímá.

Malá odbočka: nemám samozřejmě na mysli desítky kapel menšinových žánrů, které kašlou na rádio i velké festivaly a místo toho navázaly styky s lokálními mikroscénami v okolních i vzdálenějších zemích a pilně cestují po malých klubech. Třeba taková plzeňská postblackmetalová kapela █████ (čti „nic“) odjela letos víc koncertů v zahraniční než Charlie Straight a A Banquet dohromady za celou svoji existenci. Bavíme se o kapelách s ambicemi hrát na festivalech, jako jsou Coachella a Primavera nebo mít desku v obchodě Rough Trade.

DVA na konci tunelu

Ze zvědavosti jsem si prošel velké hudební weby a zkusil najít, jaké ponětí má západ o české hudební scéně. Když pomineme proces se zpěvákem metalové kapely Lamb of God v Praze, dostanete tak maximálně reportáž z továrny GZ Vinyl v Loděnicích nebo příležitostné zmínky o Czech FILMharmonic Orchestra, s nímž často nahrávají americké indie hvězdy. A české kapely? V přeplněném rybníku pro ně není místo.

Občas těžíme z minulosti – bible experimentální hudby Wire či Rolling Stone sem tam napíšou o Plastic People of the Universe, webový magazín Quietus zavzpomíná na divoké devadesátky s Ecstasy of Saint Theresa  a Brunem Ferrarim a metalová média občas zaznamenají dění kolem kultovních Master’s Hammer. Jinak ale ze současných interpretů prochází filtrem snad jen Markéta Irglová těžící ze své oscarové spolupráce s Glenem Hansardem a aktuálně vydávající další sólovou desku na americké značce ANTI. Dokonce i eklekticky se tvářící hipsterský „tastemaker“ Pitchfork si z české indie scény zatím všiml jen projektu Mon Insomnie, jenže od té doby si už jeho protagonista Tomáš Kopáček dvakrát změnil jméno (Black Tar Jesus a aktuálně Latviri).

Alespoň máme DVA, kteří září jako světlo na konci tunelu. Svoji poslední desku Nipomo vydali na americkém indie labelu Northern Spy Records a mají tak blíže k místním médiím – psali o ni PopMatters, chválí je nerd z YouTube The Needle Drop i Tiny Mixtapes. DVA mají absolutně originální zvuk, kterým vyčuhují ze zástupu obvyklých domácích kopírek západních kapel, bodují se soundtracky k počítačovým hrám a pilně koncertují po světě – na podzim je čeká další zámořské turné.

DVA ve vší své skromnosti přiznávají, že měli v začátku obrovské štěstí – jejich debut Fonók objevil respektovaný žurnalista Charlie Gillett z BBC, a když ho zařadil mezi nejlepší desky roku, odstartoval kolem nich šeptandu. (Brzy na to bohužel zemřel a DVA tak ztratili svého zastánce.) Anglo-američtí novináři, kteří by soustavně sledovali českou populární hudbu citelně chybí. Občas sem dohlédne snad jen v Berlíně žijící Angličan Wyndham Wallace. Americká publicistka Daphne Carr věnovala vývoji české alternativy mezi léty 1968 až 2011 svoji dizertaci a jeden semestr učila na Ústavu hudební vědy Karlovy univerzity, ale v současnosti se už zabývá hlavně politickým aktivismem a o hudbě skoro nepublikuje. Zájem, kterému se naše země těšila po revoluci, je dávno pryč a i pro hudební novináře už dávno existují jiné „žhavé“ země.

Ujíždí nám vlak

Čekat pasivně až vás někdo objeví ale samozřejmě nestačí. DVA před dvěma lety vyrazili na festival SXSW v texaském Austinu, který funguje jako obří přehlídka muzikantů z celého světa. Kapel jsou zde tisíce, hrají na stovkách míst po celém městě bez nároku na honorář a doufají, že si jich všimne někdo důležitý. (A Kratochvílovým se to nakonec podařilo.) Trochu to připomíná střílení naslepo, ve kterém jsou navíc kapely z malých zemí odkázány jen samy na sebe. Nikdo nezná ty pravé lidi, konexe se budují pomalu a muzikanti nakonec zjistí, že více času věnují vedlejším aktivitám než hudbě samotné.

Dnešní populární kultura se totiž už těžko dá vysvětlit romantickou představou génia, který se silou svého božského umění sám pozvedne nad okolní průměr. Sláva a úspěch spíše připomínají dokončené puzzle ze stovek titěrných detailů, k jejichž zvládnutí kapela často potřebuje pomoc. Na zvukaře a producenta si ještě může půjčit od rodičů, podpora vývozu kultury do zahraničí by ale měla být také náplní práce příslušných státních orgánů. A ten český v tomhle značně selhává. „Na SXSW má mnoho zemí svou vlastní stage nebo alespoň podpoří kapelu příspěvkem na dopravu a další náklady,“ říká Prokop Holoubek, promotér a manažer DVA, podle něhož chybí jakákoliv koncepce exportu české populární či alternativní hudby do světa.

Okolní země už pochopily, že podpora vývozu alternativní kultury do světa je investicí do vlastní image, v Česku se kulturní politika ještě pořád odehrává v intencích konzervativních hodnot. Jen se podívejte, jak letošní Rok české hudby představuje domácí hudební scénu jako muzeum voskových figurín, do kterého smí proniknout maximálně tak jazz ve fraku (Ondřej Havelka & Melody Makers) a pro obveselení krojovaný folklór. Zatímco polská vláda štědře financuje festivaly experimentální hudby jako jsou OFF nebo Unsound a výjezdy muzikantů do zahraničí, zůstává české ministerstvo kultury ještě pořád u Dvořáka, Smetany a Janáčka.

Podle Prokopa Holoubka je ale problém ještě hlubší: „Chybí tady odborníci na zahraniční trhy. A také výchova nových kulturních manažerů, kteří by se orientovali mezinárodně, protože je vlastně nemá kdo vychovávat.“ České kultuře tak na mezinárodní sféře pomalu ujíždí vlak a svádět to na neoriginální nebo netalentované muzikanty je poněkud krátkozraké.

Změna je za dveřmi?

Něco se ale možná mění. V polovině července těsně před festivalem Colours of Ostrava proběhla v Dolních Vítkovicích konference Czech Music Crossroads, kde se s finanční podporou ministerstva kultury představilo zahraničním hostům několik českých kapel vybraných organizátory i pozvanými publicisty. Vzhledem ke generačnímu složení organizátorů byl znovu těžištěm hlavně jazz a world music, nicméně na showcase zahráli i Kittchen, Nylon Jail nebo Vložte kočku. Činí se i veřejnoprávní instituce: Radio Wave vysílá české kapely na přehlídku Eurosonic do Švýcarska – letos tam Českou republiku reprezentovali Deaths. Zapomenout nemůžeme ani na aktivity jejich kolegů Ivy Jonášové a Stanislava Zimy z Čajovny na Vltavě, kteří vloni započali projekt nazvaný Přestřelka Speciál / Czeching a pomohli protlačit nahrávky Never Sol do vysílání evropských veřejnoprávních rádií sdružených v asociaci EBU. Třeba se i díky jejich práci podaří dostat českou alternativu znovu do celoevropského kontextu.

Nastupující generace alternativních kapel už nevnímá hranice zemí, má v malíčku dění na světové  scéně a přirozeně tak vidí svoje kariérní šance v globálním měřítku. Zároveň jsou ale potomky mediální ideologické masáže, která nás poslední čtvrtstoletí učí, že úspěch přijde když „po americku“ zatnete zuby a dřete od rána do večera bez ohledu na druhé. Prostě si žijete svůj kapitalistický sen, který se po splnění všech předpokladů musí naplnit. Jenže hudební průmysl je džungle, v níž ani maximální trpělivost, výdrž a štěstí nemusí nutně vést k úspěchu. Ten si lze samozřejmě koupit a velké nahrávací společnosti to umí moc dobře, ale naštěstí existují i jiné cesty. Muzikanti by měli vědět, že po nich nemusí jít nutně sami. A ti, kteří by jim mohli pomoci, by to měli dělat.

 

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image