Na konci června se ve sněmovně projednával nový návrh zákona o regulaci prostituce. Poprvé se stalo, že prvním čtením prošel návrh legalizace dobrovolného poskytování sexuálních služeb za úplatu. Vzbudilo to ale oprávněný odpor ženských neziskových organizací, včetně těch, které pomáhají ženám pracujícím v sex byznysu. Z formulace návrhu totiž vyplývá, že motivací jeho předkladatelů není vytvořit pravidla pro bezpečný prodej sexu, ale především odklidit nepříjemný sociální jev z center obcí a měst, a přitom ho nijak dále neřešit.
Legalizací do ilegality
Návrh zákona o regulaci prostituce předložil Magistrát hlavního města Prahy, kterému se stejně jako radnicím mnoha dalších měst a obcí nelíbí, že se v centru objevuje pouliční prostituce a funguje zde rovněž řada podniků nabízejících sexuální služby. V návrhu se uvádí, že „pouze na území městské části Praha 1 je provozováno několik desítek nočních erotických klubů, kabaretů a obdobně označených zařízení erotického charakteru“. Na tuto situaci tedy magistrát reaguje navržením legalizace poskytování sexuálních služeb. Jak by to podle něj mělo vypadat? Sexuální pracovníci a pracovnice by se měli registrovat, aby získali oprávnění své služby nabízet. Získání a udržení oprávnění je podmíněno mimo jiné pravidelnými lékařskými prohlídkami. Registr osob poskytujících sexuální služby by navíc vložené údaje evidoval po dobu deseti let – snadno si lze tudíž představit, že informace z registru by se mohly stát zdrojem diskriminace a stigmatizace lidí, kteří chtějí sex byznys opustit a najít si jinou práci. „Vše navíc rámují velmi vysoké pokuty za porušení pravidel. Ve výsledku by přijetí zákona pravděpodobně znamenalo přesun velké části sexuálních pracovnic a pracovníků do ilegální sféry, kde jsou více ohroženi, a pro terénní služby bude obtížnější tyto osoby kontaktovat a poskytnout jim adekvátní pomoc,“ říká ředitelka organizace Rozkoš bez rizika Lucie Šídová.
Aktuální návrh zákona se k bezpečnosti a právům sexuálně pracujících vyjadřuje velmi vágně a jeho podstatná část spočívá v ukázňování a znepříjemňování života sexuálních pracovníků, aniž by se zabýval ekonomickým, sociálním a genderovým kontextem prostituce.
Kromě popisu registrace je zmíněný návrh zákona poměrně detailní ve vymezení zákazu poskytování sexuálních služeb na veřejných prostranstvích, přičemž taková služba či podnik nesmějí být z veřejného prostranství ani viditelné. Návrh třeba specifikuje, že zařízení, kde se sexuální služby za úplatu provozují, nesmí být do vzdálenosti 150 metrů od řady institucí: škol, dětských hřišť, úřadů, krematoria nebo třeba zařízení sociálních služeb (tedy i těch, které pomáhají lidem pracujícím v sex byznysu). Výčet těchto institucí je tak široký, že zřizovatelé nočních klubů při hledání míst pro svůj podnik zažijí asi pernou chvilku.
Spíše než ochranu veřejného zdraví nebo úsilí o bezpečnost sexuálně pracujících sledujeme snahu vytlačit je z veřejného prostoru. Je to stejná logika jako u zákona o přestupcích z roku 2012. Ten navíc aktuální návrh na regulaci prostituce doplňuje tak, že v součinnosti s ním umožňuje neposlušné sexuálně pracující z obcí zcela vykázat.
Co na to sexuální pracovnice
Organizace Rozkoš bez rizika před třemi lety provedla mezi svými klientkami z celého Česka výzkum, v němž se ptala na jejich názor na tehdejší návrh zákona o regulaci prostituce (i ten byl z pera pražského magistrátu a byl velmi podobný tomu současnému). Z výzkumu vyplývá, že tato varianta legalizace prostituce není pro sexuální pracovnice přijatelná. Nechápou především nutnost každoročně obnovovat oprávnění k provozování služeb, znamená pro ně zbytečnou byrokracii, která jim má pouze znepříjemnit život. Nesouhlasí také s kontrolami ze strany policie a zejména s výší pokut za nedodržení zákona. Poskytování sexuálních služeb rozhodně není pro ženy při hledání obživy první volbou, obracejí se k ní většinou až v tíživé ekonomické situaci. Proto pokuty chápou jako potlačování své snahy se z této situace vymanit. Podle Šídové penalizace navíc ještě zesílí tlak na sexuální pracovnice: nebudou už vydělávat jen na své manažery, ale také na vysoké pokuty.
Pro řadu žen v sex byznysu je navíc povinná registrace v rozporu s jejich potřebou anonymity. Prostituce je velmi stigmatizovaná práce a polovina dotazovaných vůbec nikomu ve svém okolí neřekla, čím se vlastně živí. Obavy z odsouzení v rodině i na veřejnosti, ale i problémy s úřady při výchově dětí, jsou pak hlavním důvodem, proč sexuální pracovnice vnímají legalizaci s nutnou registrací na úřadě jako velice problematickou. Současný návrh zákona ale nic z toho nebere v potaz. Jeho cílem je problém prostě odklidit.
Kriminalizovat, nebo legalizovat?
Ve světe existuje několik způsobů, jak zákonem ošetřit poskytování sexuálních služeb. Zatím se ani jeden z nich neukázal jako ideální. Některé jsou horší a jiné o něco lepší. Liší se především morálním postojem k prostituci. Několik evropských zemí, se Švédskem v čele, se vydalo cestou kriminalizace zákazníků. Vychází se z toho, že žádná sexuální služba za úplatu se nekoná dobrovolně, že jde vždy o obchod s lidmi a že tam, kde není poptávka, nebude ani nabídka. Podle Šídové to ale není bez háčků: „Služby pak probíhají skrytě a ženy si nemohou stanovit jasná pravidla jejich poskytování, naopak se otevírá prostor pro ilegální a skryté formy sex byznysu, kde je mnohem vyšší riziko násilí.“
Na opačném pólu je liberální legalizace (nebo dekriminalizace), která vnímá poskytováních sexuálních služeb jako práci a snaží se lidem, jež se jí věnují, zajistit bezpečné pracovní prostředí – bez násilí, bez vykořisťování, s vymahatelností práv a se státem podporovanými programy na vystoupení ze sex byznysu, pokud se k tomu sami rozhodnou. Nejprogresivnější je v tomto ohledu pravděpodobně legislativa na Novém Zélandu. Tam zákon vznikl ve spolupráci s organizacemi, které sexuálně pracujícím poskytují zdravotní a sociální služby, a je to na něm vidět. Je postaven tak, aby dával lidem poskytujícím sexuální služby pracovní práva a možnosti výkon služby odmítnout, a zároveň v jistém smyslu zamezuje obchodu s lidmi a vytváření omezujících pasáckých struktur.
Aktuální návrh zákona se ale k bezpečnosti a právům sexuálně pracujících vyjadřuje velmi vágně jen v jednom odstavci (§ 45) a jeho podstatná část spočívá v ukázňování a znepříjemňování života sexuálních pracovníků, aniž by se zabýval ekonomickým, sociálním a genderovým kontextem prostituce. A právě to vadí ženským organizacím, které se prostřednictvím České ženské lobby obrátily na poslance a poslankyně, aby pro aktuální návrh zákona dále nehlasovali. V jejich otevřeném dopise se například píše: „Systém prostituce je založen na naprosto zásadní nerovnosti těch, kdo sex nakupují či zprostředkují na straně jedné (tedy zákazníků a pasáků), a těch, kdo sex prodávají (tedy prostitutek či prostitutů). Cílem jakékoliv zákonné úpravy prostituce v Evropě je proto pomoc těm, kdo jsou v rámci systému nejvíce ohroženi. Návrh, který předložil Magistrát hlavního města Prahy, jde zcela proti tomuto trendu. Je psaný z pozice těch, kdo sex nakupují, kterým má zajistit bezpečný a státem regulovaný nákup sexuálních služeb. Způsobí tak ještě větší rizika pro osoby v prostituci, zatímco ještě více upevní mocenskou převahu klientů.“
Zahozená příležitost
Česká republika přitom už jeden návrh zákona, který by šel za pouhou technicistní regulaci prostituce a zabýval se právy lidí pracujících v sex byznysu, má. Je to návrh Zákona o toleranci poskytování sexuálních služeb. Projednával se loni a jeho předkladatelem byla skupina poslanců kolem Viktora Paggia. Do přípravy návrhu byly zapojeny organizace, které s lidmi v sex byznysu pracují, jako La Strada nebo Rozkoš bez rizika. Návrh zcela vynechává povinnou registraci, policejní prohlídky či lékařské prohlídky a pro sexuální služby nezavádí žádnou speciální, stigmatizující živnost. Přiznává však obcím právo vymezit místo, kde se sex bude prodávat, když mluví o jakési „zóně tolerance“.
Ačkoliv se zřejmě musíme smířit s tím, že žádná regulace prostituce nikdy nevymýtí všechny problémy s ní spojené, je liberální přístup k prostituci bezpečnější a efektivnější – poskytuje totiž bez zbytečné represe a „buzerace“ prostor pro vlastní rozhodování všem zúčastněným, provozovatelům erotických podniků, obcím i samotným sexuálním pracujícím.
Autorka je publicistka.