Politika Západu na Blízkém východě přispěla především k jeho rozvratu. Prospěch z toho dnes mají hlavně teroristé.
Ať už si George W. Bush sliboval od invaze do Iráku v roce 2003 cokoli, vznik džihádistického státu to určitě nebyl. Jenže právě takhle dnes vypadá výsledek války s terorem, kterou jsme sami podporovali. Kdekdo je nyní v šoku z hnutí ISIS, které by rádo vyhlásilo chalífát na třetině území Sýrie a čtvrtině Iráku – oblasti, která je odhadem třikrát větší než Česko a kde žije zhruba šest milionů lidí. Mediální pokrytí těchto událostí přitom vyvolává dojem, že náboženští extremisté se vynořili zčistajasna odněkud z písečných dun a budou zase zahnáni zpět. Jenže příčiny vzestupu džihádistů jsou mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá.
Vítejte v novém Iráku
Na Blízkém východě se radikálně přepisuje politická mapa – bigotní hnutí ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii) obsazuje nová území a zbavuje se všech, kdo nevyhovují jeho fanatickým náboženským představám. Přitom ještě před pár lety by něco takového znělo jako špatný vtip.
Politici a novináři nevěřícně kroutí hlavami. Rychlost, s jakou ISIS postupuje, a krutost, jíž staví na odiv popravami a ukřižováním „nevěřících“, prý čekal málokdo. Jenže překvapení není tak úplně na místě. Zajímavé je, že uznávaný blízkovýchodní dopisovatel listu The Independent Patrick Cockburn už o vzestupu ISIS stačil vydat celou knihu. Jmenuje se Návrat džihádistů. ISIS a nové povstání sunnitů. Zatímco britský novinář měl dost času na to, aby detailně popsal rozmach fundamentalistů, politici většinou strkali hlavy do písku a nedělali nic.
Pro Čechy jsou země jako Irák nebo Sýrie na první pohled vzdálené a cizí. Jenže spojuje nás s nimi nejistá minulost i budoucnost. A také jsme v regionu zanechali svoji stopu v podobě podpory války v Iráku.
Cesta náboženských fanatiků z ISIS k moci má přitom několik celkem pochopitelných příčin. Tou první je válka v Iráku, která přispěla k rozvratu zdejší společnosti. Ať už cestu do pekel iráckého násilí dláždily jakékoli úmysly, svržení Saddáma Husajna a následující pokus o reformu země skončily fiaskem. Před nedávnem musel dokonce přistoupit na rezignaci Amerikou a Íránem podporovaný irácký premiér Núrí Málikí, jehož vláda proslula sektářstvím, obrovskou korupcí a tvrdou rukou. K jejím běžným metodám patřily mučení, popravy a další drakonické tresty skutečných i domnělých odpůrců. Nakonec se tak příliš nelišila od Saddámovy diktatury.
Irák se po roce 2003 postupně rozpadal na kurdskou, šíitskou a sunnitskou část. Málikího vláda zvýhodňovala hlavně šíity a odcizila si sunnity, kteří se stali nejčastějším terčem jejích represí. Příjmy iráckého státu z ropy se pohybují okolo sta miliard dolarů ročně, jenže až příliš těchto peněz končilo v kapsách Málikího příznivců. Těžko se pak divit, že hnutí ISIS, které tvoří extrémní sunnitští povstalci, dnes na mnoha místech Iráku vítají jejich frustrovaní muslimští souvěrci. ISIS jim totiž nabízí práci – když se nechají naverbovat do svaté války, můžou se pomstít a ještě dostat pár set dolarů na ruku. ISIS zároveň ukořistil část americké obrněné techniky, kterou po sobě zanechali mizerně placení Málikího vojáci.
USA se nakonec rozhodly neponechat nic náhodě a zahájily proti ISIS nálety. Generalita ale vyjadřuje nad výsledky útoků skepsi. Zástupce Pentagonu, generál William Mayville, to nedávno shrnul na tiskové konferenci: „Nechci v žádném případě tvrdit, že jsme účinně zadrželi nebo nějak zmírnili velikost hrozby, kterou představuje ISIS.“ Jelikož armáda obvykle vyzdvihuje svoje úspěchy, nezní to dvakrát povzbudivě. Jenže generál dobře ví, proč to říká.
Americká politika nedává smysl
Na rostoucí moc ISIS má velký vliv občanská válka v Sýrii. Džihádisté se tu prosadili v rámci koalice rebelů proti prezidentu Bašáru Asadovi. Vyšli z ní jako nejsilnější především díky své pověstné krutosti. Dokázali zabrat většinu syrských ropných polí a na územích, kde vládnou, vybírají peníze od „nevěřících“, jež staví před volbu: buď vyhnanství, smrt, anebo výpalné.
Syrský vládce Asad vedl v posledních letech brutální válku proti vlastním lidem. Jenže právě jeho armáda dnes v Sýrii představuje jednu ze sil, která dokáže džihádistům vzdorovat. Umírněnější skupiny tu bohužel nemají příliš velký vliv. A právě v tom je kámen úrazu. Podle Patricka Cockburna přestala americká politika na Blízkém východě dávat smysl (pokud nějaký měla): zatímco USA v Iráku bombardují džihádisty, v Sýrii dělají pravý opak. Američané tu chtějí svrhnout Asada a podporují rebely – jenže mezi nimi se prosazuje právě ISIS.
Blízkovýchodní spletenec je tedy hodně zašmodrchaný. USA se prozatím snaží vytvořit nový slepenec iráckých sil, v němž by měli hrát stěžejní roli zdejší Kurdové, jejichž milice mají dobrou bojovou pověst. Brutalita a fanatismus hnutí ISIS by navíc mohly způsobit, že se od něho iráčtí sunnité, kteří dnes džihádisty leckde vítají, postupně odvrátí. Jenže i kdyby se v Iráku podařilo postup ISIS zastavit, v Sýrii to podle všeho bude mnohem těžší.
Konec křížových výprav
ISIS zřejmě dostávala sponzorské dary také ze Saúdské Arábie – věrného amerického spojence, který v regionu hraje dvojí hru: na jedné straně jde s Amerikou, ale zároveň podporuje sunnitské extremisty proti šíitskému Íránu. Na vzestupu džihádistů mají tedy lví podíl jak západní, tak blízkovýchodní státy, které zde už roky soupeří o moc. Jedním z prvních nadějných znamení nicméně je, že spolu tito dlouholetí nepřátelé začínají spolupracovat. Praktiky ISIS totiž představují silnou kávu jak pro USA, tak pro Írán, Saudy nebo Turecko.
Blízký východ se přesto změnil ve válečnou zónu, v níž je skoro třicet milionů lidí bez humanitární pomoci. Pravda je, že pro Čechy jsou země jako Irák nebo Sýrie na první pohled vzdálené a cizí. Jenže spojuje nás s nimi nejistá minulost i budoucnost. A také jsme v regionu zanechali svoji stopu v podobě podpory války v Iráku. Ta byla zdůvodněna jednak hrozbou zbraní hromadného ničení a jednak špatným svědomím nad režimem Saddáma Husajna. Václav Havel k tomu kdysi napsal: „Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany nebo je háže do bazénu s kyselinou, nelze věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci. Je proto dobře, že je konec Saddámova režimu.“
Havlův výrok odráží názor, že Saddám představoval zlo, které bylo třeba svrhnout ve jménu západního dobra. Jenže právě v tomto momentu jsme se ocitli na tenkém ledě. Ne že by morálka do politiky vůbec nepatřila, ale problém je, když se přežene a začnou se do ní halit agresivní mocenské zájmy. Výsledkem bylo křížové tažení, ze kterého nemá prospěch nikdo: Irák ani Západ.
Propříště by tedy neškodilo více se zajímat o země, kde se angažujeme v rámci „bratrské pomoci“. Jisté je, že invaze do Iráku v roce 2003 nevyústila v demokracii, nýbrž zanechala za sebou rozvrácený region plný válek, které budou dál plodit teroristy. Zatím se zdá, že Saddám byl proti nim učiněný beránek.
Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.