Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Když je product placement autentičtější než postavy

Film Díra u Hanušovic patří k nejlepším českým komediím poslední doby. To ovšem není žádná velká pochvala.

Sejdou se dva Slováci a několik Pražáků v jedné díře u Hanušovic… Takhle by mohl začínat třeba i docela dobrý vtip. Bohužel je to ale především shrnutí celého jednoho filmu. Přesto by nebylo namístě začínat recenzi celovečerního debutu Miroslava Krobota nějakou přehnanou jízlivostí. Naopak, je potřeba předeslat, že Díra u Hanušovic stále patří v ranku současné české komedie na první místa pelotonu. Ale umění není závod, a i kdyby bylo, ani pak by vzhledem k úrovni soutěže prvenství nebylo žádným důvodem k radosti.

Hercům nevěříme

Úvodní věta nicméně dobře demonstruje první z několika problematických posunů, které z Krobotova filmu dělají přinejmenším rozpačité dílo. V souvislosti s Dírou u Hanušovic se hovořilo – tedy přinejmenším v PR textech – o podobnosti poetice Akiho Kaurismäkiho. K tomuto přirovnání by mohlo svádět využívání replik přednášených lakonicky a s nehybnou tváří. Jenže i kdybychom se omezili na tento jediný srovnatelný prvek, narazíme na kámen úrazu. Postavy v lehce umělém, výrazně stylizovaném světě hovořící zvukomalebnou, a také záměrně lehce umělou, finštinou jsou totiž na hony vzdáleny postavám obývajícím rádoby autentický prostor moravské vesnice a hovořícím jakousi pražskou (případně slovenskou) moravštinou.

Poněkud smutným prvenstvím snímku zůstane fakt, že s přehledem vyhrává v kategorii „nejautentičtější product placement v dějinách české kinematografie“.

Díra u Hanušovic nechce modelovat složitý Kaurismäkiho staromilský a zároveň pohádkový svět, má spíše ambici dotknout se nálad skutečné moravské vesnice a zařadit se někam mezi Muže v říji a snímky Bohdana Slámy. Každopádně na zvoleném terénu postavy, kterým nevěříte polovinu replik, nepůsobí zrovna přirozeně. Už z jiných filmových či televizních projektů spojených s Dejvickým divadlem, kde Krobot působí, bylo občas trochu cítit divadelní herectví, případně se nedařilo přenést určitou poetiku do nového formátu (například v jinak docela povedeném sitcomu Čtvrtá hvězda, který Krobot spolurežíroval, byla televizní komika ne vždy funkční). U Díry se k podobným problémům přidává ještě fakt, že hercům z Dejvického divadla prostě to jejich „Dobré den“ nevěříme. Poněkud smutným prvenstvím snímku tak asi zůstane fakt, že s přehledem vyhrává v kategorii „nejautentičtější product placement v dějinách české kinematografie“. Všudypřítomné „ryzí pivo z hor“ Holba tu totiž bohužel opravdu působí autentičtěji než většina postav.

Figurky v díře

Krobotovi se občas daří za sebe přirozeně skládat scény vyznívající do ztracena a ospalé tempo filmu mnohdy působí sympaticky. Potěší také střihová práce s kontrasty (po tmavé noční scéně přichází překvapivý jasný celek), a mimo to se Krobotovi spolu s kameramanem Janem Basetem Střítežským podařilo nasnímat krajinu ve statických, a přitom výmluvných záběrech, bez typického českého jeřábově-vrtulníkového kýče. Film se ale pohybuje v podivném bezčasí. Sice pár postav umře, přesto se však jedná především o epizodickou bezdějovou sondu do výseku života jedné české vesnice, kde čas plyne bez velkých vzruchů dál, i když někomu useknou hlavu. Vzhledem k tomu, že o postavy tu jde mnohem víc než o děj, je škoda, že jejich profilace končí u směsi špinavého realismu a figurkářské nadsázky, která funguje přinejlepším napůl. Je vlastně docela obtížné popsat, proč ve hrách Dejvického divadla, jako je například Ucpanej systém, podobná poetika funguje mnohem lépe. Také tam sledujeme směsku rázovitých a sprostých figurek a navíc jde o celkem svéráznou směsku skotského a českého buranova. Jenže na divadle jsme s postavami mnohem déle uvnitř jednoho prostoru, dialogy se odvíjejí delší dobu a suché, lakonické, případně vulgární promluvy zapadnou mnohem lépe.

Naopak v Díře u Hanušovic jsou scény většinou celkem krátké a leckdy se omezují na prostor jediného gagu. Díry tu zkrátka nejsou jenom ve střechách místních stavení, ale i v celém prostoru vesnice. Nejde sice o tak nedotažené a ve vzduchoprázdnu visící prostředí jako v Hřebejkově adaptaci Kolečkovy divadelní hry Zakázané uvolnění, přesto je prostor bezejmenné „díry“ u Hanušovic zabydlen dosti spoře, vlastně jen několika málo figurkami, kterým k plastičtější charakterizaci stále něco schází. Krobot totiž nechce točit ani vesnické drama ve stylu Bohdana Slámy, ani letní komedii typu Okresního přeboru. A tato nerozhodnost se přenáší do většiny filmu. Ve výsledku se však odlehčenější Přebor paradoxně dotýká mentality buranství, ale i obyčejných malých venkovských problémů, mnohem přesvědčivěji.

V Díře u Hanušovic občas zafunguje čistě situační vtip, málokdy i slovní humor, ale snaha o nějaký větší realismus či věrohodnější vykreslení života na vsi je podobně upocená jako náznaky filmových souloží, u kterých se hodně funí, nic se neukáže a nikomu to moc nejde. Vypadá to docela obyčejně, už jsme to všechno někde viděli, je to takový ten nenápadný gag ze života, ale co s tím?

 

Autor je filmový publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image