Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Na cestě k Fergusonu

Černošské hnutí black power bylo v minulosti pro USA vnitřním nepřítelem číslo jedna. Jeho rozprášení může dnes vyústit v opětovnou radikalizaci Afroameričanů.

Evergreenem americké konzervativní pravice, který ale příležitostně pronikne i do českých médií, je obvinění, že se Afroameričané staví do pozice věčných obětí. Prý při každé trochu vhodné příležitosti roztáčejí kolovrátek stížností na něco, co ve skutečnosti už dávno srovnaly změny vyvolané hnutím za občanská práva. Do jisté míry se tato výtka může zdát oprávněná. Nakonec, být obětí znamená od poloviny 20. století zaujímat výlučné postavení. Jednohlasé uznání šoa přinejmenším usnadnilo vznik státu Izrael a stalo se i vděčným instrumentem jeho zahraniční politiky. Židé se stali obětí par excellence a jejich vyhlazování bylo často až nechutným objektem srovnávání a handlování, ale také paradigmatem, které otevřelo prostor pro zkoumání otázek viny a vyrovnání se s ní. A to i v oblastech, které do té doby mnohdy platily za heroickou součást národních identit. Dobývání Ameriky, kolonizace, otroctví, genocidy, které se odehrály dávno před rokem 1944, kdy slovo „genocida“ vytvořil polsko-židovský právník Raphael Lemkin. Z tohoto pohledu se Afroameričané zkrátka jen přidávají k hledání a obviňování původců různých minulých křivd.

Usekněte hlavu, tělo odumře

Jinou věcí je, jakou cestou se k tomuto diskursu oběti a viníka ubírali. Nespravedlnost, krutost a zhovadilost otroctví a zodpovědnost bílé společnosti za ně hrály bezpochyby významnou roli i pro ty nejradikálnější bojovníky za práva černých obyvatel Spojených států. Od Marcuse Garveyho, přes Nation of Islam až k Malcolmovi X platí, že tato historická vina hrála podstatnou roli. Ale nejen ona. Vedle ní stál pozitivní program. Garvey chtěl přestěhovat černé Američany zpět do Afriky, Nation of Islam žádal po Spojených státech odevzdání části území a subvencování rozvoje vlastního státu, Malcolm X před svým zavražděním směřoval k socialismu. Ač byly tyto cíle v mnoha směrech světskou eschatologií, jejíž naplnění bylo nereálné, jejich utopičnost byla pozitivní. Pozitivně byly vymezeny i myšlenky následující generace bojovníků, jako byli Stokely Carmichael, Angela Davis nebo Strana černých panterů: panafrikanismus, černý nacionalismus nebo „černý“ maoismus.

Afroameričané jsou sportovními, filmovými i hudební hvězdami. Jsou ministry a jeden z nich se stal i prezidentem. Dnes už se dá zmizet z ghetta. Tím ale ghetta sama nezmizí.

Jmenované aktivisty a hnutí považovala americká moc za svého největšího vnitřního nepřítele, slovy šéfa FBI J. Edgara Hoovera, „za největší hrozbu vnitřní bezpečnosti“. Dá se říct, že do jisté míry vcelku oprávněně. Byly to totiž právě černí obyvatelé USA, kdo se jen velmi problematicky mohl cítit součástí nejen amerického snu, ale i „demokracie v Americe“. Ostatně už Alexis de Tocqueville ve třicátých letech 19. století správně prorokoval, že zásadní slabina amerického systému a možný zdroj revolučního vření se skrývá právě v postavení černé populace. Když se toto proroctví začalo naplňovat, revoltující Afroameričané si vcelku logicky, jako skuteční psanci americké země, vybrali za svou zástavu socialismus. Americký represivní aparát následně v panickém strachu před rudým nebezpečím příliš neváhal nasadit všechny legální i nelegální prostředky ve snaze tuto hrozbu zlomit. To se mu nakonec podařilo. Ovšem podobně jako u nejednoho amerického vítězství v posledním více než půlstoletí, i zde jsou výsledky poněkud rozpačité.

To lze dobře ilustrovat na jednom z nejponuřejších vítězství celého tažení. Byla jím policejní vražda jedenadvacetiletého chicagského černého pantera Freda Hamptona, který byl nadrogován policejním informátorem a rozstřílen, když spal vedle své těhotné přítelkyně. Čím se provinil? Hamptonovi se podařilo spojit Černé pantery a nejsilnější místní pouliční gangy do „duhové koalice“, která překračovala etnické rozdíly. Na místě znesvářených gangů tak stála politická síla pokoušející se postupovat jednotně z pozic třídního vědomí. Tedy přesně to, co děsilo lidi jako Hoover. Podle známého pravidla  „usekněte hlavu a tělo odumře“, musel Hampton zemřít, čímž byla nejen rozbita duhová koalice v Chicagu, ale také zažehnáno nebezpečí, že by tento příklad následovala další americká města.

Rozděl a panuj

Vraždy, vykonstruovaná obvinění, dezinformační kampaně, infiltrace agentů, to všechno bylo nasazeno na eliminaci černých radikálů jako politické síly. A úspěšně. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let většina těchto organizací upadla a zanikla, nebo se změnila na pouhé gangy, pro které násilí nebylo nástrojem politického boje, ale vlastního obohacení nebo životním stylem. Ať už jsou teorie, podle nichž americké tajné služby podporovaly příliv drog do černých čtvrtí ve snaze je pacifikovat, pravdivé, nebo ne, samotné tažení proti politické aktivizaci těchto „neighbourhoods“ z nich pomohlo vytvořit „hoods“.Někdejší bílí studentští radikálové z univerzit „břečťanové ligy“ se po období mladické revolty mohli stát blahobytnými byznysmany, zatímco stále marginalizované Afroameričany čekalo ještě těsnější uzavření do ghetta.

Místo, aby radikální černá hnutí dostala příležitost stát se postupem času umírněnější politickou silou, která by se podílela na pokračování emancipace černé populace, státní moc je potlačila a jejich členové skončili částečně ve věznicích a částečně v některém z gangů. Ve výsledku tak represe udělala z chudých černých čtvrtí daleko nebezpečnější místo pro život. Proces emancipace se zastavil na individuální rovině. Afroameričané jsou sportovními, filmovými i hudební hvězdami. Jsou ministry a jeden z nich se stal i prezidentem. Dnes už se dá zmizet z ghetta. Tím ale ghetta sama nezmizí.

Výsledky silové a represivní reakce Spojených států na radikalizaci černých komunit šedesátých a sedmdesátých se v lecčem podobají výsledkům americké zahraniční politiky. Zásada „rozděl a panuj“, zničení organizované opozice a vytvoření depolitizovaných ghett sice eliminovalo černo-rudou hrozbu, nevyřešilo ale problémy, které ji vyvolaly. Naopak je spíše konzervovalo a umožnilo jim dál se rozvíjet. Události posledních týdnů v missourijském Fergusonu jsou jen dalším z řady dokladů, že Tocquevillovo proroctví zůstává platné. Tvrdit, že hledání viníků jejich utrpení je ze strany Afroameričanů jen omíláním starého příběhu, je v tomto kontextu nejen politicky nekorektní, ale přímo podlé. Pokud jedinou reakcí Spojených států na stávající situaci bude i dál takováto politická podlost, může se stát, že nakonec i doma sklidí takové plody své zaslepenosti, jaké v současné době dozrávají na Středním východě.

 

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image