Squatujeme mediální prostor od roku 2013

„Nový antisemitismus“ ve starém obalu

O čem svědčí současný vzestup antisemitismu ve Francii? Opravdu za něj může levicová politika, která je přespříliš benevolentní vůči migrantům?

České sdělovací prostředky věnovaly nemalou pozornost antisemitským incidentům při propalestinských demonstracích ve Francii. Tuzemští žurnalisté totiž rádi nacházejí jejich interpretaci v krachu multikulturalismu, jímž je řada z nich v posledních patnácti letech takřka posedlá. Jak ale vypadá debata o těchto protižidovských postojích právě v současné Francii?

Nuda letního velkoměsta

Izraelská ofenzíva v Gaze rozděluje českou společnost podobně jako konflikt na Ukrajině. Emotivně laděné komentáře předních tvůrců veřejného mínění v masových médiích i lidových komentátorů na sociálních sítích ovšem často ukazují jen ideologickou zaslepenost a neschopnost jakékoli reflexe argumentů protistrany. Ve Francii je diskuze o současném izraelsko-palestinském konfliktu o to palčivější, že obě strany sporu mají v zemi své početné stoupence a jak tamní židovská, tak i arabská komunita patří v Evropě k nejpočetnějším. Nedávné protižidovské incidenty, které se odehrály na okrajích propalestinských demonstrací v severní Paříži, Sarcelles a na dalších místech a při nichž došlo k aktům vandalismu na židovských podnicích a synagoze, posloužily i k obnovení debaty o francouzských předměstích, s nimiž bývá „nový antisemitismus“ spojován nejčastěji.

Mezietnické vášně mají značně kapalný charakter a jednotlivé aliance nebo averze vznikají v zásadě ad hoc. Tradiční ultrapravicový antisemitismus je naproti tomu ve Francii v zásadě na ústupu.

V případě současných aktů francouzského antisemitismu je v zásadě lhostejné, kdo a čím si začal. Podstatnější než vysledování kauzality je bezesporu strukturní chápání konfliktu. Přesto připomeňme, že zákaz propalestinských demonstrací následoval po incidentu vyprovokovaném ultrapravicovým seskupením Židovská liga obrany poblíž pařížské synagogy v ulici La Roquette v neděli 13. července. Propalestinské horké hlavy tam padly do léčky obdobně naladěným židovským mladíkům, vzduchem létaly židle a scény pouličního násilí připomínaly běžné výjevy z chuligánských blogů a dalších platforem oslavujících estetiku šťavnatého pouličního násilí, pro niž se vžil název „riot porn“. Následující zákazy propalestinských demonstrací pak jen přilily oleje do ohně. Když se některé z nich přes zákazy konaly, docházelo tam k obdobným jevům – násilí kumulované nudou letního velkoměsta bylo politizováno a kanalizováno do zmíněného ničení židovských podniků.

Levicová kultura omluvy

Akty antisemitismu jsou od konce devadesátých let ve Francii na vzestupu. Smutný primát v nich hraje vedle tří největších francouzských metropolí právě šedesátitisícové město Sarcelles na severním okraji pařížské aglomerace, v němž žije jak významná židovská, tak i arabská menšina (v obou případech pocházející zejména ze severní Afriky). S velkou rezervou je ale třeba brát některá prohlášení související především s konzervativně-autoritativní rétorikou, která ze současného antisemitismu na francouzských předměstích obviňuje jednak laxní politiku tamního levicového magistrátu a jednak ochranitelský a příliš empatický přístup levice vůči migrantům a jejich potomkům. Tento postoj se pak prý zhmotňuje v nedostatečně přísném přístupu učitelů. V těchto mantinelech uvažuje o „novém antisemitismu“ třeba filosof Alain Finkielkraut, který vyzdvihuje nejen protižidovské, ale také protifrancouzské postoje mladých obyvatel francouzských předměstí vycházejících především z muslimské tradice.

O něco subtilnější ale stále obdobně laděnou pozici zastává specialista na komunitarismus, novou pravici a mezietnické vztahy Pierre-André Taguieff. Ten ukazuje na komplexní síť vztahů mezi kosmopolitní Francií urbánních elit, periferní lidovou Francií a postmigrantskou Francií předměstí. Ukazuje, že právě antisemitismus je schopen personifikovat jinak jen těžko uchopitelný a neosobní kapitál. Připomíná některá zažitá klišé, s nimiž současný antisemitismus pracuje, jako jsou konspirační teorie o židovské dominanci Západu, domnělý židovský rasismus, anebo monopolizace statutu oběti ze strany Židů. S ohledem na sémantickou nepřesnost Taguieff navrhuje pro antisemitismus používat termín judeofobie, přičemž ale obdobně jako Finkielkraut ukazuje na vinu „levicové kultury omluvy“ – v tomto případě omluvy delikventního chování sociální marginalizací.

Scény pouličního násilí připomínaly výjevy z chuligánských blogů oslavujících estetiku „riot porn“

Mířit na správné cíle

Patrick Simon, specialista na otázky diskriminace a imigrace ve francouzském demografickém institutu INED, naproti tomu ve vyjádření pro deník Les Échos vyvrací paušalizující tvrzení, podle nichž je francouzská muslimská komunita antisemitismem prošpikovaná. Připouští ale, že konflikt na Blízkém východě, jehož jednostranný obraz ve veřejných vyhlášeních podpory Izraele šíří například zastřešující orgán francouzských židovských organizací CRIF, může sloužit jako ventil sociálního vyloučení. Willy Le Devin a Dominique Albertini v deníku Libération připomínají, že současný francouzský antisemitismus zdaleka není výhradní záležitostí části propalestinských aktivistů, u nichž se hesla kritizující Izrael a podporující Palestince volně prolínají s těmi na podporu Hamásu a islámského džihádu. Konkrétně se jedná o dvě aktivní politické skupiny – Collektif cheikh Yassine a EuroPalestine. Vedle nich je současný francouzský antisemitismus typický pro několik marginálních panafrických skupin a „antisionisty“ Dieudonného a Sorala. Posledně jmenovaný ale neváhá udržovat kontakty s židovskými ultrapravicovými organizacemi, jejichž stoupenci v tričkách s nápisy Good Night Left Side nakonec připomínají nacifikované části českých fotbalových „táborů“. Mezietnické vášně mají značně kapalný charakter a jednotlivé aliance nebo averze vznikají v zásadě ad hoc. Tradiční ultrapravicový antisemitismus je naproti tomu ve Francii v zásadě na ústupu. Lidová fronta se snaží kapitalizovat spíše protiarabské sentimenty a neonacisté kamuflují obdobně jako Dieudonné svůj antisemitismus za „antisionismus“.

V záměně těchto dvou pojmů je ostatně zakopáno jádro pudla. Obdobně jako má proizraelská pozice tendenci sklouzávat k islamofobii a protiarabskému rasismu, má druhá strana téže mince potenciál k přechýlení do antisemitismu. Binární konflikty založené na etnicitě jsou ukotveny v zrcadlově obrácených fantasmatech vycházejících ze selektivního výběru historických událostí a jediným způsobem jejich překonání je vystoupit z jejich logiky. Mnoho přátel tím člověk nezíská – podpora Židovské lize obrany nebo EuroPalestine (případně Likudu nebo Hamasu, ale i Kyjevu nebo Donbasu atd.) zaručeně funguje jako lepší seznamka. Úkrok stranou nepředstavuje ani antiimperialistická pozice hájená některými levicovými proudy, a ani snaha hledat v maximální možné míře utrpení zárodek příštích revolucí.

V zásadě neexistuje jiná možnost než aktivní solidarita s těmi, kdo z těchto mezietnických konfliktů vedených „jejich jménem“ vystupují. To se ale části francouzské mládeže, pro kterou je pohodlnější setrvávat v těch či oněch ublíženeckých a mobilizačních schématech, příliš nedaří. Je ovšem těžké to po ní vůbec chtít. Nedaří se to ani žurnalistickému mainstreamu.

 

Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image