Foto Petr Zewlakk Vrabec
Nenávist je hluboký a upřímný cit. Od nenávisti toho stejně jako od lásky chceme hodně. Měla by být vášnivá, naplňující a nekompromisní. Vybrat si důstojný objekt nenávisti proto není jenom tak. Objekt nenávisti nesmí být příliš ubohý a slabý, aby nevypadali uboze a slabě ti, kteří chtějí důstojně nenávidět, ani příliš silný, aby z něj nešel moc velký strach a mohli ho nenávidět i ti, kteří nechtějí mít problémy. Skrze svou nenávist ukazujeme, k čemu se hlásíme. Jak psal Sartre, nemít rád ústřice je zkrátka něco jiného než nemít rád Židy. Islám je v tomto ohledu vynikající volbou: splňuje všechny zmíněné požadavky. Je dostatečně velký, aby byl důstojným soupeřem a zároveň dostatečně vzdálený, aby se do nenávisti vůči němu vešlo cokoli.
Sebevzdělání v nenávisti
Nenávist edukuje. Díky anticiganismu už nejen internetoví diskutéři ví, že nenávidět Romy „není žádný rasismus, protože Romové nejsou žádná rasa“. Jak jinak by se lidé dozvěděli něco z antropologie 19. století, kterou už moderní biologie dávno opustila, nebýt angažovaného internetového anticiganismu?
Ještě mnohem víc než anticigánská nenávist vzdělává ta protiislámská. Z několika videí na Youtube se člověk o víc než jeden a půl tisíce let starém náboženství s více než miliardou vyznavačů dozví vše podstatné. Stačí trochu zagooglovat nebo si koupit čas od času Reflex a máte celou plejádu antropologických, sociologických nebo teologických důvodů, proč je islám nejkrvelačnější, muslimské ženy nejvíce ponižované a vůbec, proč se jedná tak nějak o nejhorší náboženství na světě. S tím se pak můžete pochlubit v diskuzi na Novinkách a šířit moudro k dalším po nenávisti a vzdělání lačným lidem.
V tomhle spočívá hlavní trik české nenávisti k muslimům: v Česku skoro žádní muslimové nejsou, a nikdo je tím pádem nezná. Do muslimů tak může každý projektovat všechno zlo světa, aniž by se musel vůbec zabývat konkrétními lidmi, respektive zabývat se vůbec něčím.
Pokud se k hrdým potomkům husitství náhodou dostane informace o nevraživosti mezi šíity a sunnity s celou komplikovanou škálou vzájemných sympatií a nepřátelství, která dokazuje, že se skutečně nejedná o jednu partu, dokážou se ještě více zatvrdit: „Vidíte, co je to za zvěř? Ať se klidně navzájem vybijou.“ I různost může být pro někoho důkazem stejnosti.
Součást Západu
Existuje sice řada konceptuálních haterů, kteří odmítají islámský světonázor jako celek a srovnávají jej z nejlepším z možných náboženství, tedy křesťanstvím, většina se však k poctivé nenávisti propracovala trochu jinou cestou. Ve vybranější společnosti totiž dostal anticiganismus cejch buranství, a boj s islámem tak přišel lehce vzdělaným jedincům vhod. Kromě toho jakožto poloperiferní země nemáme příliš možností cítit se jako opravdová součást Západu, tedy jako příslušníci civilizace, která si je plně vědoma své báječnosti. Jenom díky Arabům teď může lesník z Klatov vyjádřit svou účast vinaři z Bordeaux, a stvrdit tak nadřazenost evropské kultury. Za tisíciletou tradici je třeba bojovat a díky tomu, že Izrael, který má jednu z nejlépe vyzbrojených armád světa, bojuje proti „krvelačným teroristům“, dostává i vytváření internetových memů proti islámskému fanatismu punc boje za svobodu a oprávněnou nadřazenost západu.
Navíc i ten nejzatvrzelejší odpůrce feminismu skrze svou nenávist k islámu v sobě objevuje starost o práva žen a odpovědně lajkuje stránku „Islám v ČR nechceme“. A i když je proti „buzerantům“, upřímně se dojímá nad brutalitou extrémního islamismu, který upírá práva sexuálním menšinám a hanebně ponižuje ženy. Co na tom, že takový islamofobní bojovník za práva žen ventiluje své emancipační snahy s dobře vychlazeným lahváčem v ruce, a přitom řve na svou ženu, kdy už bude ten oběd. Pokud jde o záchranu židovsko-křesťanské civilizace není potřeba dbát na detaily.
Islamofobie v někom probudí i sklony k vyprávění pohádek. Tomuto vábení podlehla členka rady Městské části Praha 8 Vladimíra Ludková, která nedávno popustila uzdu své nostalgie: „Tentokrát nám na jednání přistál jeho záměr pronajmout pozemek v Libni Muslimské obci. Ptáte se k čemu? Muslimská obec tam chce vybudovat neveřejné pohřebiště pro své členy. Byla jsem proti. A pokud se mne zeptáte proč, tak zřejmě proto, že znám pohádku, ve které vystupují Jezinky a říkají Smolíčkovi: ‚Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku. Jen tři prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme.‘“ Pohádky totiž skrývají obecné lidské pravdy, s jejichž aplikací není proč šetřit. Stejně jako není třeba šetřit odkazy na „křesťansko-židovskou civilizaci“ – už proto, že si na ni v Česku dlouhá léta nikdo ani nevzpomněl.
Nikde nikdo v hidžábu
Země jako Francie, Německo nebo Holandsko čeká dlouhý a asi i bolestivý proces sžívání se s muslimy a islámem. A bude určitě obtížné udržet správnou míru „netolerance k netoleranci“. Přesto stojí za to už dnes bít na poplach, protože pokud se Evropa bude dál ubírat nastoupeným multikulturním kurzem, za dvacet let překročí počet muslimů v Evropské unii hrozivých osm procent. Co se bude dít pak, Alláh suď. Možná se za dalších dvacet let dostaneme i přes hrozivých deset procent a je jasné, že pak už nebude cesta zpět.
V tomhle spočívá hlavní trik české nenávisti k muslimům: v Česku skoro žádní muslimové nejsou, a nikdo je tím pádem nezná. Do muslimů tak může každý projektovat všechno zlo světa, aniž by se musel vůbec zabývat konkrétními lidmi, respektive zabývat se vůbec něčím. Halal kebab ještě strávíme, český národní tým by také snesl trochu arabské krve, ale jinak prr, kamenovat svoje děti jen kvůli tomu, že se líbají na ulici, si nenecháme.
Nenávidět islám z nás prostě dělá lepší lidi. Zjišťujeme, že každý druhý majitel reklamní agentury je zapřisáhlým intelektuálním potomkem Ignáce z Loyoly nebo Tomáše Akvinského. Ti nejzdatnější borci se dokonce pouštějí do scholastických rozepří s Ibn Rušdem, jenom aby dokázali, že arabská kultura znamená Zlo. A nenávidět Zlo je chvályhodné, dělá to z nás lepší lidi. Nechť pravda a láska Evropy znovu zvítězí nad lží a nenávistí arabské kultury.
Autoři nevědí mnoho o islámu, ale vědí hodně o Češích.