Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Referendum ČSSD: Příliš pozdě, ale přece

ČSSD dohání své selhávající západoevropské kolegy. Zatím můžeme být rádi alespoň za to.  

ČSSD dohání své selhávající západoevropské kolegy. Zatím můžeme být rádi alespoň za to.

 

Není tajemstvím, že referendum ČSSD je výsledkem snahy užšího vedení ČSSD o modernizaci strany, jakkoliv bylo vyhlášeno na základě rozhodnutí Ústředního výkonného výboru. Nejen z toho se dá usuzovat, jak pevnou pozici má současný předseda vlády poté, co skončil fiaskem nedávný pokus o vnitrostranický převrat.

Stejně tak není tajemstvím, že lídři zmiňovaného vnitrostranického „puče“ jsou víceméně oportunističtí betonáři dobytých politických pozic. S úspěchem vnitrostranického referenda přichází patrně nová éra sociálních demokratů. Sestavování kandidátek „zezdola“ ruku v ruce s podmínkou čtyřicetiprocentního zastoupení žen znesnadní zákulisní práci natolik, že omezení kumulace politických funkcí už může být jen třešničkou na dortu.

Mluví-li se o modernizaci strany skrze vnitrostranické referendum, pak je při bližším pohledu jasné, proti komu a jakým praktikám je namířeno. Modernizace zde znamená posílení vnitřních demokratických mechanismů a otevření politických postů novým tvářím, kterým zatím bránilo v postupu nemálo žab usazených na prameni. Nakonec – snad i trochu překvapivě – se otevřou dveře ženám, což znamená, že česká sociální demokracie už dosáhla dalšího bodu ve spletité cestě za uvědoměním si zdánlivě banálního faktu, totiž že je sociální demokracií.

Faktem zůstává, že ČSSD je politickou silou, která je schopná změnit situaci mnoha lidí k lepšímu – a teď k tomu má možná víc předpokladů než kdy jindy. Je to současně důvod k radosti i skeptické bdělosti.

Úspěch referenda je v první řadě vítězstvím progresivních tendencí uvnitř ČSSD a zároveň oslabením struktur, které se starají především o vlastní kariérní profil spíše o demokratická pravidla společenské hry a pokroku v sociální emancipaci.

Nástupem vnitřní reformy ČSSD, která bude zahájena příští rok, se sociální demokracie stává atraktivní pro tu část progresivní levicové veřejnosti, která doposud váhá, zda je ČSSD projektem, do nějž se má smysl aktivně zapojovat. Výsledek referenda je tak nejenom revitalizací nejstaršího českého stranického projektu, ale zároveň tichou a symbolickou pozvánkou pro bezprostřední okolí. Ostatně může se stát, že bez něho nebude ČSSD dlouhodobě schopna nastavený kurz udržet.

Rýsuje se tu před námi strana, která je o krok blíže k integraci do rodiny západních sociálních demokracií, jakkoliv je na místě připomínka, že situace evropské sociální demokracie je tristní. Abychom ale vůbec mohli řešit selhávání sociáldemokratismu jako takového, je nezbytné přiblížit se alespoň té úrovni krize, jaké čelí levice na Západě. Zatímco západoevropská levice se momentálně brodí bažinou své vlastní ideologické a politické bezradnosti, česká sociální demokracie si povahu svého myšlenkového zázemí ještě ani nestačila uvědomit. Aktuálně má totiž plné ruce práce s tím, aby se vůbec stala stranou, která se bude schopná do politického kontextu na evropské a globální úrovni vůbec zařadit.

Budoucnost je dlouhá

Bylo by příliš snadné a pozérské vymezovat se vůči všemu, co není ukováno z ryzího zlata posledních trendů levicové teorie (nebo naopak z ryzího zlata trendů nejstarších). Faktem zůstává, že ČSSD je politickou silou, která je schopná změnit situaci mnoha lidí k lepšímu – a teď k tomu má možná víc předpokladů než kdy jindy. Je to současně důvod k radosti i skeptické bdělosti. Nic lepšího totiž – alespoň v krátkodobém horizontu – na české scéně není.

Především jsou ale dnes sociálně demokratické strany těmi nejsilnějšími politickými entitami na levém křídle politického spektra. Má-li program sociálního smíru uvnitř kapitalismu selhat, pak teprve tehdy, až bude dokonale zralý (sic!). Levicový prostor je dnes rámován právě tímto paradigmatem a radikální levice lavíruje mezi efemérností sociálních hnutí a stabilitou jalových sporů o to, jestli je Foucault ještě in a Žižek už out.

Nakonec lze celou věc uzavřít jednoduchou myšlenkou: Pokud je radikální projekt, ať už v jakékoli podobě, doposud jen věcí imaginárna, proč se uprostřed pouště aspoň na chvíli neradovat z malé oázy, i kdyby se měla ukázat jen jako další fata morgána.

 

Autor je student FF MU.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image