Squatujeme mediální prostor od roku 2013

USA ve znamení resegregace a fašizace

Případ Afroameričana zavražděného policistou ve městě Ferguson v Missouri je dalším důkazem zrychlující se fašizace Spojených států.  

Případ Afroameričana zavražděného policistou ve městě Ferguson v Missouri je dalším důkazem zrychlující se fašizace Spojených států.

 

Většina Evropanů považuje bitvu Afroameričanů, „latinos“, domorodých Američanů a dalších menšin za rovnoprávnost v USA za dávno ukončený boj. Fakt, že se člověk s tmavší barvou pleti mohl stát prezidentem Spojených států mnohé lidi v Evropě, ale i americkou střední třídu utvrdil v tom, že staré časy překážek rasismu a eugenických exterminačních politik jsou na dobro za námi. Ale už Malcolm X říkával, že „černé obličeje na vysokých postech nic neznamenají“. Dnes řadě bývalých podporovatelů Obamova zvolení dochází, že prezident jim s tvrdou realitou institucionalizovaného rasismu opravdu nepomůže. Nicméně politický systém si Obamovým zvolením zařídil perfektní PR pro zákony a opatření, která jsou vše, jen ne rovnoprávné. Institucionalizovaný rasismus totiž nejen že omezuje lidská a občanská práva menšin, ale také vězní, popravuje, segreguje a stále sterilizuje.

Resegregace amerických škol

Masivní resegregace amerických škol je jedním z nejtypičtějších rysů institucionalizovaného rasismu, který měl být ukončen v první polovině padesátých let, kdy soud v případu Brown versus Rada pro vzdělání uznal, že státní financování amerických škol upřednostňuje ty, které mají větší zastoupení bílých studentů. V praxi to znamenalo, že tyto školy dostávaly například lepší učebnice i učitele. Zmíněné zásadní rozhodnutí alespoň oficiálně ukončilo segregační vzdělávací koncept „odděleně, ale rovnoprávně“. Jenže především v posledních desetiletích Nejvyšší soud v USA začal z cesty odstraňovat celou řadu antisegregačních zákonů. Proto se v Americe čím dál častěji hovoří o návratu k takzvaným Jim Crow laws, segregačním zákonům platným v letech 1876 až 1965.

Každých osmadvacet hodin je ve Spojených státech zabit muž, žena nebo dítě patřící k afroamerické menšině.

Jednou z posledních alarmujících studií dokumentujících resegregační tendence ve Spojených státech představila ve studii The Resegregation of America’s Schools (Resegregace amerických škol) Nikole Hannah-Jones, redaktorka webu ProPublica, prvního internetového zpravodajství, jehož investigativní reportáž v roce 2010 získala Pulitzerovu cenu. Autorka uvádí, že desegrace amerických škol nebyla nikdy dovršena a v posledních dekádách jsme v této oblasti byli spíše svědky zpětného chodu. Studie se zaměřila na tři generace jedné rodiny v Tuscaloose v Alabamě a došla k závěru, že „i když dnešní praktiky segregace mohou být odlišné od praktik před šedesáti lety, jsou neméně zhoubné: v Tuscaloose a jinde to v důsledku znamená odstraňování a izolování především chudých černých a latinoamerických studentů od všech ostatních. V Tuscaloose dnes skoro každý třetí černý student chodí do školy, která vypadá, jako kdyby k rozhodnutí v případu Brown versus Rada pro vzdělání nikdy nedošlo.“

Hannah-Jones popisuje, jak americký právní systém již dlouho prochází tímto zpětným procesem. V rozhovoru na serveru Democracynow! říká: „V devadesátých letech Nejvyšší soud začal v oblasti desegregace opravdu ustupovat, což školním distriktům velice usnadnilo vyvléknout se z desegregačních nařízení. Do té doby měl Nejvyšší soud velice vysoký standard, který školní distrikty vedl k eliminaci všech stop po segregaci. Ale v devadesátých letech začal říkat, že stačí, když se toho budou držet pouze do proveditelné míry. Jinými slovy, školy už nemusely eliminovat projevy segregace, stačilo, když prokázaly, že se o to upřímně pokusily a soud je osvobodil.“ Na resegregaci ve školství pak plynule navazuje další celostátní politika spojená s vězeňsko-průmyslovým komplexem, která především ze studentů menšin dělá kriminálníky.

Ze školy rovnou do vězení

Studie Centra pro národní vzdělávací politiku v roce 2011 zjistila, že politika takzvané nulové tolerance v disciplíně napříč Spojenými státy rapidně zvyšuje kriminalizaci dětí ve školách. například za nedostatečnou docházku, nošení nepovoleného oblečení, používání mobilního telefonu, čmárání na lavici a další absurdní přestupky. Termín „pipeline school to prison“ (v překladu „potrubí vedoucí ze školy do vězení“) používají organizace jako Americká unie občanských práv (American Civil Liberties Union), aby popsaly institucionální vzorec, podle něhož jsou studenti vytlačováni ze školského sytému rovnou do systému trestní justice.

O světově největším vězeňském průmyslovém komplexu, jehož komoditou jsou především příslušníci amerických etnických menšin neúnavně přednáší profesorka a známá představitelka boje za občanská práva menšin v šedesátých letech Angela Davis nebo třeba publicista a známý aktivista proti institucionalizovanému rasismu Tim Wise.

Výsledkem rasové profilace, jejíž praktiky zmínění autoři detailně popisují, je fakt, že i když Afroameričané a latinos tvoří třicet procent americké společnosti, představují více než šedesát procent vězeňské populace. Padesát čtyři procent amerických vězňů sedících v celách smrti jsou Afro- a Latinoameričané a minimálně každý dvacátý pátý popravený vězeň v USA je nevinný, což dokumentuje studie Národní akademie věd.

Nejvíce alarmujícím procesem, vypovídajícím o stavu právní beztíže americké justiční gilotiny posledních několika let, byl případ Troye Davise. Davis byl v devadesátých letech odsouzen za zabití policisty. Jenže s plynoucím časem klíčoví svědci obžaloby začali upouštět od svých dřívějších výpovědí. Podobně jako v případě politického vězně, novináře patřícího k revolučnímu hnutí Černých panterů, Mumii Abu-Džamala. I v jeho případě klíčová svědkyně obžaloby Veronika Jones po letech přiznala, že byla policií přinucena, aby lhala a svědčila proti němu. Navzdory těmto a dalším zjištěním, které vypovídají o vykonstruovanosti případu, Džamal již přes třicet let sedí ve vězeňské cele. Donedávna v cele smrti, dnes s pouhou vidinou zbytku života stráveného ve vězení. Davis tolik „štěstí“ neměl. I přes velkou mezinárodní kampaň, v níž se za něj mezi jinými postavil bývalý prezident Jimmy Carter, bývalý ředitel FBI William Sessions, bývalý soudce Nejvyššího soudu v Georgii Norman Fletcher, a dokonce i papež Benedikt XVI., byl Davis 21. září 2011 v Georgii popraven.

Troy Davis byl navzdory masovým protestům popraven

Mimosoudní popravy a sterilizace

V roce 2012 organizace Malcolm X Grassroots Movement uveřejnila každoroční zprávu, která dokumentuje mimosoudní popravy Afroameričanů lidmi placenými – případně chráněnými – vládou USA. Zpráva nazvaná Operation Ghetto Storm (Operace Bouře v ghettu) odhalila, že každých osmadvacet hodin je ve Spojených státech zabit muž, žena nebo dítě patřící k afroamerické menšině.

Jedním ze symbolů boje za občanská práva a svobodu byl a zůstává jamajský reggae zpěvák Bob Marley. V jedné ze svých písní zpívá „kill them before they grow“ (zabijte je, než vyrostou). Jde o myšlenku a praktiku blízkou americkému eugenickému hnutí. Hnutí, které obdivoval a čile s ním komunikoval Adolf Hitler, nebylo v USA ani v dalších zemích včetně Československa svého času považováno za extremistické.  Koncept eugeniky předpokládal, že může „zlepšit lidskou rasu“, udělat ji krásnější a silnější, inteligentnější, citlivější, a dokonce humánnější. Ovšem k tomu se chtěl dopracovat dosti nehumánním způsobem. Vycházel z kombinace principu selekce, přirozeného výběru a ovlivňování podmínek rozmnožování. Tento „vědecký“ cynismus a rasismus v USA uvítali s nadšením a koncept získal i vládní a legislativní podporu. Od dvacátých až do poloviny osmdesátých let se eugenici v USA těšili silnému vlivu. Již v roce 1927 v případu Buck verus Bell Nejvyšší soud v USA rozhodl, že sterilizace mentálně handicapovaných lidí je v souladu s Ústavou. Eugenici docílili sterilizaci lidí, kteří podle nich nebyli prospěšní pro společnost. Vedle mentálně postižených jedinců, lidí, co trpěli epilepsií, nebo vězňů, bylo důvodem pro sterilizaci i tvrzení, že daná osoba je „slabého rozumu“. Není třeba zdůrazňovat, na jaké skupiny se tyto rasisticky profilované odhady zaměřovaly.

Do poloviny osmdesátých let byly v USA ve velké míře sterilizovány dívky mladší deseti let. V mnoha případech ani jejich rodiče nevěděli, jaký zákrok jejich dítě vlastně podstoupilo. Naprostá většina (85 procent) všech afroamerických sterilizovaných dívek v Severní Karolíně byla mladší deseti let. Dospělým ženám bylo vyhrožováno, že jestli se nenechají sterilizovat, stát je připraví o sociální podporu či zdravotní péči.

Mezi podporovatele sociálního inženýrství patřili například americký prezident Woodrow Wilson, soudce Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes Jr. nebo Margaret Sanger, stojící u zrodu klinik plánovaného rodičovství, jež se dnes zaměřují na provádění potratů především v menšinových komunitách. Na pozadí vzniku těchto klinik, jejich provázanost s představiteli eugenického hnutí a vliv eugenické filosofie na zahraniční politiku USA se zaměřuje dokumentární film Maafa 21: Black Genocide in 21st Century America (Maafa 21: Černá genocida v Americe 21. století).

Odhady minimální hranice počtu obětí státních sterilizačních programů v USA se pohybují mezi šedesáti a devadesáti tisíci. Nejdrastičtěji tato exterminační politika zasáhla populaci Portorika, které je dodnes pod vládou Spojených států. Od konce první světové války do roku 1965 zde moderní genocida bez krveprolití stačila sterilizovat celou třetinu portorických žen a dívek.

Sterilizace žen v USA je ale stále živé téma. Centrum pro investigativní podávání zpráv (Center for Investigative Reporting) zjistilo, že mezi roky 2006 a 2010 doktoři zaměstnaní v kalifornských nápravných zařízeních sterilizovali skoro sto padesát žen bez nutného státního povolení. Ze státní dokumentace zahrnující roky 1997 až 2010 vyplynulo, že stát vyplatil doktorům 147 460 dolarů za sterilizační zákroky. Hlavní autor zprávy Corey Johnson řekl ABC News-Univision, že sice nemá demografická data pro všech 148 žen, které byly sterilizaci podrobeny, ale že všechny, s nimiž mluvil on, patřily k jedné z menšin americké společnosti.

Aktivismus terorismem

Stejně jako eugenické hnutí našlo cestu do 21. století v přijatelnější formě klinik plánovaného rodičovství, příležitost ke znovuzrození dostal i represivní program FBI COINTELPRO, mezi jehož praktiky patřily i mimosoudní popravy disidentů. Tento program nebyl zaměřen pouze na hnutí za občanská práva menšin, ale proti všem občanským hnutím a disidentům kritizujícím domácí i zahraniční politiku USA na domácí půdě.

Jako reakce na 11. září v listopadu 2002 vzniklo v USA jakési paralelní ministerstvo vnitra, které se nazývá Department of Homeland Security (DHS). DHS do sebe inkorporovalo dvacet dva vládních agentur s více než dvěma sty tisíci zaměstnanci. Jejich činnost byla přeorganizována ve jménu boje a prevence proti terorismu uvnitř Spojených států.

Minulý měsíc se na veřejnost dostal tajný vládní dokument čítající 166 stran s názvem Watchlisting Guidance (Směrnice pro umístění na seznam sledovaných) z března 2013, jímž Obamova administrativa výrazně rozšiřuje kritéria umožňující označit někoho za teroristu. Nové směrnice tajného procesu nevyžadují „konkrétní fakta“ ani „nezvratné důkazy“, a na seznam teroristů se tak může dostat prakticky kdokoli. Agentům DHS nyní stačí pouhá „útržková informace“.

A jaké aktivity jsou nově považovány za teroristické? Přemýšlíte nad něčím drastičtějším než jsou bombové útoky a únosy? Samá voda! Myslete na neozbrojené aktivisty, kteří před patnácti lety svými protesty uzavřeli summit Světové obchodnické organizace (WTO) v Seattlu, což byl přesně ten impuls, který dal v první řadě vzniknout takzvaným vlasteneckým zákonům (Patriot Act I. a II.), popírajícím ústavní práva občanů USA. Zákony byly tak kontroverzní, že si na schválení musely počkat až po událostech v roce 2001. Spousta lidí si myslí, že zákon vznikl jako reakce na útoky 11. září, ale on už dávno ležel na stole. Vlastenecké zákony nebyly reakce na zahraniční terorismus, ale na domácí antikapitalistický aktivismus. Proces kriminalizace občanské neposlušnosti ve zmíněném dokumentu dovršuje Obamova administrativa pasováním protivládních, protiválečných, protisystémových a dalších protestů, které v souvislosti s prohlubující se fašizací státního aparátu a ekonomickou krizí stále sílí, na teroristické aktivity. Za teroristy jsou nově považováni všichni, kdo si dovolí „zničit vládní majetek, poškodit počítače finančních institucí či jakákoli aktivita, která ohrožuje majetek a jejímž záměrem je ovlivnit vládní politiku zastrašováním“.

Tajný vládní dokument odhalující tichý nástup fašismu s afroamerickou tváří přinesl The Intercept. Stále častější prosakování vládních dokumentů se skandálním obsahem na veřejnost ukazuje, že situace je skutečně kritická. Díky zákonu o svobodě informací se The Business Insider už v roce 2012 dostal k dokumentům DHS, které odhalují jejich detailní sledování domácího mírového disentu, dnes známého jako Occupy Wall Street. Hnutí bylo podrobně sledováno ještě před tím, než zorganizovalo první mírový protest v Zuccotti parku.

Historie se opakuje

Minulý měsíc v New Yorku zabijáci v uniformách usmrtili Afroameričana, otce šesti dětí, Erica Garnera. Nejdříve ho oslovili kvůli tomu, že na ulici prodával cigarety. Pak se na něj sesypali a jeden z nich ho uškrtil v kravatě, i když ho škrcený Garner opakovaně upozorňoval, že nemůže dýchat. Celý záznam incidentu byl dokonce zachycen na mobilní telefon.

Případ teenagera Michaela Browna ve Fergusonu, který byl s rukama nad hlavou šesti ranami (dvě zasáhly hlavu) zastřelen příslušníkem policie, tedy vypovídá o mnohem hlubším bezpráví, které menšiny v USA opět zažívají. Proto Brownova smrt v Missouri vyvolává takové protesty, že guvernér přivolal Národní gardu a vyhlásil noční pětihodinové zákazy vycházení. Situace je tak vyhrocená, že Amnesty International poprvé v historii vyslala své pozorovatele na území Spojených států, aby monitorovali vývoj situace ve Fergusonu. Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navi Pillay odsoudila nadměrné používání síly ze strany policejních složek ve Fergusonu a doporučila USA, aby raději podporovaly práva svých občanů na protest. Dodala také, že tyto obrazy protestů jsou jí dobře známé a osobně si myslí, že „ve Spojených státech je mnoho míst, kde kvete apartheid“. Sama totiž zažila rasismus a apartheid v Jižní Africe, kde obhajovala antiapartheidní aktivisty, odhalovala mučení a u soudu pomáhala i vězňům z ostrova Robben, kde byl vězněn Nelson Mandela.

Někteří ragbisti z týmu Red Skins v pondělí vyjádřili Fergusonu solidaritu, když na hřiště vběhli s rukama nad hlavou a otevřenými dlaněmi. Znamení protestujících, kteří zvedli ruce podle vzoru Michaela Browna, jenž byl v této pozici zastřelen. Toto svědectví potvrdila i pitva Brownova těla, kterou iniciovala jeho rodina.

Jako by se historie opakovala. Mnoho lidí si při pohledu na solidární gesto ragbistů jistě vzpomnělo na olympijské hry v roce 1968, kdy afroameričtí atleti Tommie Smith a John Carlos na stupních vítězů během americké hymny zvedli pravé ruce se zaťatými pěstmi v černých kožených rukavicích na projev solidarity s revolučním hnutím za rovná práva Afroameričanů, Stranou černých panterů.

Protesty v Missouri nadále pokračují, ale problém se nevyřeší ani větším zastoupením Afroameričanů v policejních složkách Fergusonu, jak protestující mimo jiné požadují, ani řádným prošetřením Brownova zabití. Spojené státy procházejí dalším maratónem boje za lidská a občanská práva. Jejich nedostatek nepramení jen z rasismu, ale především z ekonomicko-sociálního uspořádání celého systému. Tak to ostatně formulovalo i hnutí Occupy, které lidem ukázalo, že mohou fungovat i bez státních autorit. Občanská hnutí teď ale stojí před de facto militarizovanou policií a už nemají při ruce řadu zákonů, které si v minulosti tak tvrdě vydobyla.

 

Autorka je aktivistka sociálních hnutí.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image