Ve Spojených státech mají pořekadlo: „Neexistují chudí bílí (poor white), jen bílý odpad (white trash).“ U nás podobné pořekadlo nemáme. Pokud jde o předmět pohrdání či nenávisti, zatím si vystačíme s Romy. Ale co není, může být. Je dost možné, že se na místě Romů brzy ocitnou nejchudší vrstvy obecně – aby si chudnoucí střední třída měla čím dokazovat, že ji od společenského dna dělí ještě jedna sociální vrstva (a čím početnější, tím lépe). Rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými totiž mnoho jiných možností, jak udržet legitimitu nerovnosti, nenabízejí.
Pivo a televize
Termín „white trash“ se zrodil z klasického paradoxu sociálního konfliktu, jehož častým důsledkem je, že sebou navzájem nejvíce pohrdají právě znevýhodnění. Toto hanlivé označení prý jako první začali používat domácí černí otroci na americkém Jihu, kteří se s despektem vyjadřovali o chudých běloších, kteří podle nich neměli žádné způsoby ani morálku. Každopádně srovnání white trash s černošskou chudinou provází tento termín po celou jeho historii.
Pro vznik white trash, jakožto vrstvy vysmívané bohatšími, jsou v Česku skoro ideální podmínky. Obrysy této zvnějšku definované sociální skupiny už dnes načrtávají grafy nezaměstnanosti, výpisy nebankovních půjček, mapy hazardu a papíry k vyřízení v exekutorských kancelářích.
V Evropě se termín „white trash“ objevil v souvislosti s úpadkem dělnické třídy v sedmdesátých letech a jejího pozvolného přerodu do masy občasných brigádníků udržujících si standard jen díky sociálním dávkám. I bílým Němcům náhle mohly být přisouzeny charakteristiky dosud vyhrazené pro „parazity“ z řad přistěhovalců a etnických menšin. Podle německého novináře Gabora Steingarta jsou příslušníci nedávno vzniklé bílé německé underclass líní, bez zájmu o vzdělání a svůj život tráví sledováním nenáročných pořadů v televizi, producenty nazývaných „white trash TV“. Osm procent Němců, které Steingart považuje za white trash, je prý schopných se postarat o čtyřicet procent národní spotřeby alkoholu. Takovýto stereotypní popis chudých v kapitalistických společnostech si oblíbili pravicoví komentátoři snad všude na světě. Data o spotřebě alkoholu zneklidní, ale nepřekvapí. Ve stejném textu Steingart popisuje německé příslušníky white trash jako nebezpečí pro demokracii – jedná se prý o nestabilní voliče extremistických stran. Tím je symbolicky načrtnuta další dělící čára mezi střední třídou a plebsem, jinak řečeno: mezi nositeli demokratických hodnot a jejich potenciálními narušiteli.
Pozice Československa ve strukturách RVHP přechod k postprůmyslové společnosti oddálila. Teprve v první půlce devadesátých let u nás počet zaměstnanců ve službách překonal počet lidí pracujících v průmyslu a zároveň došlo k masové nezaměstnanosti (byť jen regionálně). Na příchozí kapitalismus nejrychleji doplatili Romové, kteří už v době reálného socialismu naplňovali znaky underclass, znevýhodněné po všech stránkách. Postupně se však k sociálně ohroženým přidávaly další skupiny.
Je to jejich vina
Postmoderna podle teoretiků zná už jen postsubkultury, které své nositele ovlivňují jen malou mírou. Mladí ze středních tříd si hrají s identitami a hledají svou image bez velkých ohledů na sociální postavení. Chudí z prostředí underclass jsou na Západě jako skupina vyznačující se určitým stylem definováni zvnějšku. Takovou subkulturou jsou britští chavs, které britská média pokládají za antisociální živly. Nejedná se o rasismus, protože mezi chavs jsou i spousty bělochů, ale o symbolický útok na chudinu jako takovou. Ve filmu Ill Manors, který režíroval a napsal anglický rapper Plan B, je vylíčeno londýnské chudinské předměstí jako svět tvrdé konkurence. Přestože se film v titulní písní vymezuje proti bulvárním novinám, které chavs po nepokojích v Londýně neváhaly označit za „scum of the earth“, ani Plan B – byť je to aktivista odhodlaný měnit věci k lepšímu – si nedělá iluze o solidárním prostředí chudých. Naopak, jeho filmová výpověď potvrzuje sociologické výzkumy, které poukazují na to, že prostředí těch nejchudších má nejblíže k tvrdým individualistickým hodnotám.
Asi i u nás budeme časem číst o líných a nevzdělaných chudých, zatím je propírána jen nízká ochota Čechů cestovat za prací, což slouží jako důkaz lenosti a postkomunistické zpohodlnělosti. Nenávist vůči Romům se zakládá na podobných argumentech jen v mnohem ostřejším tónu. V rasisticky zaměřených debatách o Romech se přitom čas od času používá termín „bílý cigán“ – pro bílé, kteří patří k „nepřizpůsobivým“. Vedle toho zaznívají hlasy o tom, že je potřeba rozlišit mezi „slušnými“ a „neslušnými“ Romy. Prý nejde o rasismus, prostě je jen třeba efektivně vyříznout vřed neproduktivity. V tomto duchu mluvil 13. srpna na děčínském náměstí i Petr Žák, kandidát Strany svobodných občanů do poslanecké sněmovny v posledních volbách. Radikální liberalismus okořeněný kultivovaným odporem proti multikulti a GLBT kultuře dostává v severních Čechách nečekanou příchuť, která se z ekonomických učebnic dala vyčíst jen těžko.
Pro vznik white trash, jakožto vrstvy vysmívané bohatšími, jsou v Česku skoro ideální podmínky. Obrysy této zvnějšku definované sociální skupiny už dnes načrtávají grafy nezaměstnanosti, výpisy nebankovních půjček, mapy hazardu a papíry k vyřízení v exekutorských kancelářích. Také klesající kvalitu vzdělání zvládnou vykompenzovat jen majetnější a kulturně zdatnější lidé. Druhá generace bílých neúspěšných zatím zůstává neviditelná. Netolerance k bezdomovcům a nízká ochota lokálních politiků i většiny společnosti jim efektivně pomoci, však celkem spolehlivě ukazuje, že ochota přistoupit na rétoriku typu „je to jejich vina“ je u nás poměrně silná. Je tedy dost možné, že vyloučení bílí budou ekonomizujícím slovníkem brzy označeni buď za viníky své situace (pokud se bude celkově dařit), anebo za viníky situace celkové (pokud se celkově dařit nebude). Jestliže zůstanou zticha, možná se obejdeme bez nového označení – pouze zůstaneme u starých stereotypů. Vrstva s výrazným sociálním hendikepem však již vzniká a má tentokrát bílou barvu kůže.
Autor je sociolog.