Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Chvála špinavých hadrů

Styl špinavého subkulturního oblíkaní se stal součástí značkového módního průmyslu. Kritika komercionalizace protestního stylu nemusí sklouzávat k odsuzování ošoupanosti.

Solidní levicový Deník Referendum se začal otevírat širšímu publiku a zavedl nepravidelnou rubriku o módě. V zápalu antikapitalistického boje se Veronika Jelínková začala trochu nečekaně – ale zato velmi uvědoměle – vymezovat vůči dobrovolně špinavým.

Chodit po městě jako „špína“ může znamenat odpor vůči hodnotám kariérismu, hyperhygienické aseptické krásy a hierarchie, jež se za jedinou správnou civilizovanost jen vydávají.

„Chodit umazaný a sešlý ve městě je kontradiktem civilizace a políček do tváře lidí, kteří tak chodí proto, že mají ‚špinavou‘ práci,“ napsala v článku Kontroverze punkové ikony. Antikapitalismus, jak má být – jen si nejsem jistý, jestli tuto symbolickou péči ocení zmínění lidé se špinavou prací. Jestli jim to není spíš úplně jedno. Pokud se například dělníci na stavbě po konci šichty převlíkají, není jejich hlavní motivací péče o svůj status, se kterým se vyrovnávají po celý život vtipnějšími metodami, ale prostě to, že jsou špinaví a to bývá nepříjemné. Že by se potom, co se převlíknou z montérek do džín, cítili ve městě uraženi tím, že někdo jiný chodí „umazaný a sešlý“, není moc pravděpodobné.

O drbanech a lepších lidech

Klasická (jen vůbec netuším, jestli platná) poučka pro kariéristy ve velkých firmách doporučuje „oblékat se, jako byste byli o jeden stupínek v hierarchii výš“. Vždycky mi přišlo správné se z nechuti k takovémuto uvažování oblíkat klidně o dvě, tři příčky hůř, pokud tedy bylo zrovna kam klesat. A najednou je z toho podle Jelínkové kontradikce civilizace a nošení špinavých ošoupaných bot zas znak absence kulturně etických norem. Jen moc nechápu, jaké lepší normy reálně reprezentují navonění a čistí lidé. Chodit po městě jako „špína“ může znamenat odpor vůči hodnotám kariérismu, hyperhygienické aseptické krásy a hierarchie, jež se za jedinou správnou civilizovanost jen vydávají.

Levicové protestní kultury vznikají často v prostředí, které je nějakým způsobem náchylné k okázalé (i neokázalé) zanedbanosti, zválenosti a odrbanosti. Chodit oblečený zanedbaněji, než je zvykem, vyjadřuje i určitou plebejskou hrdost proti navoněnosti těch, kteří – bez ohledu na svůj status – chtějí dát za každou cenu najevo svou příslušnost k lepším lidem.

Squatteři, kteří toho pravda obvykle nenapracují tolik, abychom je mohli označit za lidi s (byť špinavou) prací, kontradikcí civilizace snad také nejsou. I když někteří z těch, které znám, chodí po městě tak špinaví, že to pro Veroniku Jelínkovou musí být ne políček, ale rovnou direkt do obličeje špinavě pracujících. Stejně tak umazaní chodí i na demonstrace za právo na bydlení, za práva Romů nebo proti kapitalismu, a dokonce se často nepřevlíknou ani na soudy, které v důsledku zmíněných aktivit musí často absolvovat.

Samozřejmě, že rebelství conversek, na které se Jelínková ve svém textu zaměřuje primárně, není nic jiného než ohlupující marketing a že punková image bývá často především pokrytectvím. Ale to neznamená, že je taková vždy. Ano, pobuřování „usedlých a čistých“ se stalo součástí reklamy a je často spojeno s pitomým kultem věčného mládí a rebelie v mezích cool oblíkání. Jenže jsou to právě kampaně rebelujících komerčních značek, které se snaží antisystémovou módu náležitým způsobem vyčistit a dezinfikovat. Samotná ošoupanost a špinavost zůstává prostorem, jenž se firmám podmaňuje pořád docela těžko, a to i když tímto směrem investují a snaží se jej symbolicky dobýt.

Proti špíně s Guthem-Jarkovským

„Kulturní a etické zvyky a tradice jsou tmelem, který drží společnost pohromadě. Pakliže absentují, rozpadá se i společnost. Jaká je společnost, jejímž fetišem jsou laciné a špinavé tenisky?“ Svůj útok na rebelský marketing značky Converse Jelínková zakončuje odsouzením špinavých tenisek jako takových a hořekuje nad tím, že někteří lidé již nemají „lepší“ oblečení do divadla a nechovají se už ani jako venkované, kteří se při příležitosti návštěvy měst před sto lety prý dobře oblékali. Spolu s kritikou marketingu, jenž vykrádá subkultury a usměrňuje jejich podvratný potenciál, se Jelínková nakonec vymezuje vůči všem špínám a jakoby automaticky dovozuje, že špinavé oblečení a drbanský styl plodí hulvátství. Jak jinak si vysvětlit tuto větu: „Co ale ospravedlňuje špinavé conversky na sedadle dopravního prostředku nebo vlastně kdekoliv ve veřejném prostoru?“ Doopravdy podle autorky mají nárok na to být špinaví jen lidi tvrdě pracující na poli?

Vrchní prvorepublikový odborník na slušnost Guth-Jarkovský se nevěnoval ve svých knížkách jen nevhodnosti chození dívek s chlapci bez dozoru do biografu, ale i příkladnému chování na veřejných demonstracích a manifestacích. Krom toho, že demonstrantům nedoporučoval „křik a lání“, kouření a vzájemné vykládání si během pochodu jim doporučoval i dresscod.. „Oblek budiž tmavý, vycházkový,“ radil Guth-Jarkovský.

Nejsem si úplně jistý, jestli starosvětský odborník na etiketu dobře pochopil význam sociálního konfliktu a dělnického boje. Některé typy akcí, ale i postojů prostě nejsou založené na dodržování kodexu o čistotě, slovníku a celkové slušnosti a patřičnosti. Stejným směrem se vydala i Jelínková, když ve svém článku účtuje s celou špinavou kulturou a „used“ stylem, který pro ni značí úpadek sociálna a přebytek individualismu. Nezůstává však u kritiky komercializace tohoto stylu, ale ve stylu Gutha-Jarkovského odsuzuje i jeho kořeny.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image