Snímek Stepfordské paničky z roku 1975 popisuje americké městečko, ve kterém je všechno perfektní. Vládne tu klid a pořádek, věci zkrátka fungují, jak mají. Hlavní hrdinka Joanna, která se do Stepfordu přistěhuje s manželem, ale začne brzy přicházet na podezřelé skutečnosti. Zjišťuje, že je něco špatně. Ženy se zdají být až příliš dokonalými hospodyňkami, zatímco muži zpravidla až nápadně ničím nevynikají. Když Joanna začne pátrat po příčinách tohoto stavu, stane se pro mužské obyvatele překážkou. Musí se stát jednou z dokonalých hospodyň.
Film, natočený podle románu spisovatele Iry Levina, by se o dvě desítky let dřív, ještě před „uvolněním společenských poměrů“ v šedesátých letech, nejspíš nesetkal s vlídným přijetím. Svojí pointou i četností explicitních narážek je kritikou ideálu tradičního pojetí ženy hospodyňky, které je v našem civilizačním okruhu poměrně dlouho na ústupu. Rozhodnutí ženy nezůstat v domácnosti je dnes mnohem víc než kdy předtím volbou, kterou společnost nepovažuje za důkaz šílenství a pro kterou nejsou ženy zavrhovány celým příbuzenstvem rozhodujícím o jejím osudu. Vždyť i obrazově líbivější remake filmu, natočený o více než čtvrt století později, oproti tomu původnímu končí šťastně – porážkou těch zlých mužů. Zároveň však dojde k rozuzlení, které ukáže, že vůdcem mužské části obyvatel města je ve skutečnosti robot, kterého stvořila jeho manželka, aby tím dala vzniknout dokonalému světu. Obraz ženy ve filmu ale není honbou za dokonalostí, je zejména výrazem tradičních sociálních poměrů.
Ozvěny minulosti
Společnost má tendenci být ve svých zvycích setrvačná. Mluvit o dostatečně rovném postavení „běžné ženy“ a „běžného muže“ by bylo popřením skutečnosti – podobně jako kdybychom usuzovali z existence několika miliardářů, že každý z nás má šanci na pohádkové bohatství, pokud sebou trochu hodí. Západní feministická kritika, kterou dnes známe především ze zahraniční i tuzemské blogosféry, se už pochopitelně nevěnuje vyhraným bitvám o právo volit nebo řídit auto, ale stává se fundamentální kritikou výchovy, socializace a procesu vytváření obrazu ženy ve veřejném prostoru. Pro některé představují aktivity jako kritika objektifikace ženského těla v reklamě, poukazování na genderové aspekty konzumerismu nebo boj za kvóty na zastoupení žen v politice problémy prvního světa. Neuvědomují si však, že se jedná o logickou vývojovou fázi, ke které musí kritika systému nutně směřovat, pokud vykazuje znaky nerovnováhy i poté, co byly ty nejsilnější řetězy zpřetrhány a ty největší vařečky zpřelámány. Ano, doznívání mocenského monopolu mužů se pozvolna stalo ozvěnou. Jenže i ozvěna je slyšet.
Ženy ve filmech zastávají výrazně méně často prestižní zaměstnání, častěji se v rámci své role musí svléknout a tvoří méně než jednu třetinu postav, které ve filmu promluví.
Jedním z příkladů této ozvěny je praxe filmového průmyslu. Na základě nové studie to tvrdí agentura OSN pro otázky žen. Nejedná se přitom o jednu z nenadálých zpráv zaštiťujících se okřídleným „američtí vědci zjistili, že všechno je jinak“, protože američtí i jiní vědci a vědkyně k tomuto výsledku docházejí pravidelně přinejmenším od sedmdesátých let, kdy se začíná formovat feministická filmová kritika. Množí se studie věnované funkcím ženských charakterů ve vyprávění nebo práce čerpající z podloží sémiotické analýzy. Chtějí obnažit ideologii filmového mainstreamu. Dojde i na psychoanalýzu a dokonce britská kulturální studia v určité chvíli „trpěla“ invazí feministických autorek (sám jejich hlavní představitel Stuart Hall považuje women’s studies za jeden z hlavních „decentrujících“ momentů celého proudu, kterému se on spolu s dalšími kolegy-muži dobrovolně podvolil). Ve vztahu k filmu se vynořují pojmy jako „male gaze“ (mužský pohled, pro který jsou filmy natáčeny), vykořisťování nebo objektifikace.
Ideologie současného mainstreamu
Ideologie z filmu ani s dneškem nemizí. Stále je patrná a její analýza v rámci filmové kritiky, která míří hlouběji než k prostému popisu děje, není výjimkou. Faktem také zůstává, ženy zůstávají nejčastějšími nositelkami stereotypů. Podle zprávy agentury UN Women, která výše zmíněnou studii filmů z USA, Británie, Číny, Německa, Francie Japonska, Jižní Koreje, Austrálie, Brazílie a Indie podporovala, je šetření největším celosvětovým výzkumem této problematiky. Vyplývá z něj, že ženy ve filmech zastávají výrazně méně často prestižní zaměstnání (mužských právníků je třináctkrát víc než právniček, profesorů šestnáctkrát víc než profesorek a lékařů pětkrát více atd.), častěji se v rámci své role musí svléknout a tvoří méně než jednu třetinu postav, které ve filmu promluví.
Jsou to mainstreamová média, která utvářejí veřejný obraz ženy a zprostředkují vzory mladým dívkám, a je to tradice, se kterou žijí média v symbióze, pokud jim to zrovna nekazí zisky. Filmy jsou zrcadlem, do kterého se společnost dívá, tento odraz ale společnost zároveň v něčem předchází. Tvářit se, že filmy a způsoby, jakými se o ženách v médiích mluví, nemají žádný vliv na sebevědomí, kariérní dráhu a schopnosti sebeprezentace „běžné ženy“, je projevem sociální slepoty. Nelze po každém člověku požadovat, aby měl schopnost sociologické imaginace a dokázal zpochybnit zažité stereotypy v prostředí, které ho dosud formovalo. Zároveň ale není obtížné pochopit, že v životě je vždy snazší zapadat do kategorií a škatulek, takže i na tom, jak tyto kategorie a škatulky vypadají, záleží. Za námi je sice pořádný kus cesty, ale sotva vidíme na horizont.
Autor je sociolog.