Pražská galerie Artwall na opěrné zdi Letenských sadů není jednoduše dostupná, a tím pádem nikdy nepřiláká davy diváků, kteří by na nábřeží dlouze rozjímali. Její poloha je však v jistém smyslu velice výhodná – denně kolem jezdí stovky řidičů a cestujících a jako jednu z největších českých galerií ve veřejném prostoru ji těžko přehlédnou. Díky své pověsti problémového dítka má potenciál vzbuzovat patřičnou odezvu, a to jak společenskou, tak mediální. Sdělení jednotlivých projektů musí být kvůli všemu výše zmíněnému esteticky jasné a čitelné. A samozřejmě musí efektivně pracovat s velkolepým, ale značně determinovaným prostorem.
Svou reputaci si galerie udržuje zejména dlouhodobým zaměřením na projekty se sociálněkritickými přesahy. Otevřeně se vztahuje k tématům, jako je genderová nerovnost, LGBT, rasismus, xenofobie a nacionalismus, vyrovnávání se s ožehavou historií či ozbrojené konflikty a extremismus. Kvůli tomu se galerie několikrát potýkala se státní mocí. Slovenský výtvarník Tomáš Rafa svým projektem Výběrové řízení na českoromskou vlajku se podle Úřadu městské části Prahy 7 dopustil hanobení státního symbolu, což bylo vyhodnoceno jako přestupek, a výstava skupiny Guma Guar Všichni jsme v národním týmu stála galerii tři roky její existence.
Bezdomovectví jako jediná identita
Aktuální projekt fotografa Tomáše Třeštíka Letenští, probíhající od července do konce září, se opět dotýká citlivého aspektu každodenní sociální reality – bezdomovectví. Reklamní fotograf Třeštík, mimochodem také letenský, si po letech obcházení místní skupiny bezdomovců řekl, že by bylo skvělé se s komunitou konfrontovat. A tak s lahví vína a fotoaparátem navštívil jejich příbytek v Letenských sadech přímo nad galerií Artwall. První série fotografií měla dokumentární charakter a vznikla spíše z autorovy zvědavosti. Po delší době se ale rozhodl pro portrétní sérii, která skončila právě v nikách galerie. Výstava sestává ze sedmi černobílých, hyperrealisticky působících portrétů lidí bez domova s uvedením křestních jmen a počtu let strávených na ulici.
Hrdinná autorova odysea za nepohodlnými sousedy ale bohužel ústí v povrchní přeestetizovaný komentář zlaté mládeže na téma společenského vyloučení.
Projekt již na první pohled působí relativně plytce. Dokonale reklamně vyestetizované portréty mají podle kurátorů kontrastovat s těžkou životní situací portrétovaných – při bližším pohledu totiž divák samozřejmě vidí, že se nejedná o modely a modelky, ale o lidi s tíživou historií. Obličeje však po úpravách ve photoshopu působí uměle, portrétovaní se stávají banalizovaným objektem v hledáčku fotografického ega. Objektifikace je posílena i údaji pod fotkou. Ty připomínají na jedné straně vyprázdněné reklamní kampaně či celebrity z titulek módních časopisů, na druhé straně polonahé portrétované dehonestují tím, že jediné, co se o nich dozvídáme, je informace charakterizující jejich bezdomovectví. Jako kdyby jinou identitu už ani neměli. Fotografie fungují skoro jako cejch: Jo, jsem bez domova, ale aspoň mám hezkou fotku.
Jen ne špinavé, smradlavé a oslizlé
Mnohem znepokojivější než plochá estetizace sociálního vyloučení je však rétorika samotného Tomáše Třeštíka. Výstava díky profilu autora zaujala i mainstreamová média (od Aktuálně.cz po Českou televizi), máme tak šanci poslechnout si jeho intence a postoje. V rozhovoru pro Rádio Wave se Třeštík vztahuje k letenské bezdomovecké mikroskupině zásadně jako k vágnímu a abstrahovanému „oni“. Poté tuto neindividualizovanou skupinu charakterizuje prostřednictvím směsi klišé, předsudků a nevraživostí v logice výroků typu „nejsem rasista, ale…“. Jedná se podle něj o lidi, kteří žebrají o peníze a s nimiž je vesměs nepříjemné se setkávat. A pokud jsou po bližším seznámení vlastně relativně přátelští a neškodní, jsou tací asi jenom proto, aby vysockovali bůra od náhodného kolemjdoucího. A když se moderátorka zaujatě ptá, jak chtěl jednotlivé portrétované vypodobnit, ve snaze o přesvědčivost autor odpovídá, že hlavně důstojně. Hned nato s vervou dodává, že nechtěl, aby se na fotkách jednalo o klasické bezdomovce: špinavé, smradlavé a oslizlé, protože i mezi nimi je plno lidí, na kterých se bezdomovectví ani nepozná a kteří jsou zajímaví. Autor (že by odborník na problematiku společenské stigmatizace?) tak v pěti minutách potvrdil, co je cítit z výstavy samotné. Že mu před objektivem mohl stát téměř kdokoli a cokoli a bylo by to skoro jedno.
Mohlo být vlastně sympatické, že na zdi nevisí okázalé dokumentární snímky bezdomoveckého utrpení. Hrdinná autorova odysea za nepohodlnými sousedy ale bohužel ústí v povrchní přeestetizovaný komentář zlaté mládeže na téma společenského vyloučení. Na otázku, jaký má projekt přesah, autor na Aktuálně.cz odpovídá: „To já nevím, to uvidíme v září, kdy k tomu bude Artwall pořádat nějaké doprovodné programy.“ Můžeme tedy doufat – když už význam projektu neumí vysvětlit sám autor a galerie jeho práci spíše účelově interpretuje, než aby ji kontextualizovala –, že alespoň ony připravované programy přinesou zajímavý vhled do problematiky Letenských bez domova. Máli ale galerie Artwall i nadále fungovat jako kritická platforma dotýkající se neuralgických bodů české společnosti, měla by možná být citlivější i k vlastním projektům.
Autorka působí jako kurátorka rezidenčního programu MeetFactory.
Text vyšel v A2 č. 19/2014.