Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kam se vypařila naše budoucnost?

Nedokážeme se vymanit z vlastní minulosti. Popkultura nám ukazuje, proč jsme odsouzení žít stále ve 20. století.  

Nedokážeme se vymanit z vlastní minulosti. Popkultura nám ukazuje, proč jsme odsouzení žít stále ve 20. století.

 

Zkusme si udělat takový malý myšlenkový test. Vezměte libovolnou skladbu současného středního proudu a představte si, že ji slyšíte v rádiu v roce 1993. Myslíte si, že by vás tehdy takový pozdrav z budoucnosti překvapil? Nejspíše ne. Maximálně by vás mohlo zarazit následné zjištění, jak málo se populární hudba stihne v příštích dvaceti letech proměnit. Experiment jsem si vypůjčil z nové knihy Ghosts of My Life, v níž anglický filosof a publicista Mark Fisher obhlíží současnou popkulturu posedlou retrománií. Nekonečné zástupy filmových sequelů a remaků, nostalgické hity Arctic Monkeys a Adele, které by mohly vzniknout kdykoliv v posledních padesáti letech, ale i zacyklené politické debaty – to všechno svádí k dojmu, že jsme navěky uvězněni ve dvacátém století.

„Kam zmizel šok z budoucnosti?“ ptá se zakladatel myšlenkového kolektivu Cybernetic Culture Research Unit na Warwick University, kterého český čtenář může znát díky překladu knihy Kapitalistický realismus, sžíravě analyzující byrokratický aparát neoliberalismu. Ghost of My Life: Writings on Depression, Hauntology & Lost Futures (Přízraky mého života: Texty o depresi, hauntologii a ztracených vyhlídkách, Zero Books 2014) shromažďuje jeho recenze, rozhovory i blogové zápisky, které propojuje zájem o „pomalé vymazávání budoucnosti“. Hned v úvodní „nulté“ kapitole podává několik možných odpovědí na otázku, proč dnešní kultura působí, jako by se v ní zastavil čas. Neokapitalistické vymazání pocitu solidarity a bezpečí vytvořilo kompenzační hlad po kulturních jistotách, z dřívějších nositelů myšlenek na změnu – studentů a umělců – udělal neoliberalismus vyčerpaný a přestimulovaný prekariát a s nástupem všeprostupujícího internetu z kultury zmizela elektrizující erotičnost v nejširším smyslu slova. Politický systém sám sebe navíc prezentuje jako dovršení dějin, a snaží se proto zmrazit šipku času v jednom bodě.

Upínání na minulost nám zabraňuje dát našim traumatům definitivní sbohem. Jak píše Mark Fisher: „Problémem už není naše touha vrátit se do minulosti, ale nemožnost z ní uniknout.“

„Nikde jinde to není tak dobře vidět jako v populární hudbě, kterou jsme v předchozích dekádách měřili kulturní čas,“ píše Fisher a upozorňuje, že ze současného popu úplně zmizel element jinakosti. Hudba dříve hrála hlavní roli posla nové vize kultury, která už nebude bílá, falocentrická, heterosexuální a v níž dojde k úlevnému rozplynutí všech identit. V 21. století jsme naopak svědky pravého opaku – pop splynul s realitou a vévodí mu formát televizní reality show – jeho principy pronikají do kariér hvězd z lidu, jejichž omyvatelná obyčejnost evokuje postavy z katalogů oděvních služeb. Tato banální „digitálně upgradovaná normalita“, z níž byly vymazány všechny chyby, funguje jako normativ, podle kterého se unifikuje i veřejný prostor zabraný všemocným kapitálem.

Posledních dvanáct let je podle Fishera nejhorším obdobím pro (populární) kulturu od padesátých let. Pocit, že „minulost nemůže být zapomenuta a přítomnost si není možné zapamatovat“, stahuje do temnot například i hip hop, jemuž poslední roky vládnou depresivní rappeři jako Drake či Kanye West. Nutnost naplňovat předepsané formy štěstí je symptomatická i pro žebříčkovou taneční hudbu, která hédonismus prezentuje jako povinnost. (Fisher cituje z jednoho tracku producenta Davida Guetty: „Pař dál, jako by to byla tvoje práce.“) Pop už nesvádí, ale tyranizuje.

Joy Division a depresivní duch doby

V Británii přišel zlom na konci sedmdesátých let s nástupem Margaret Thatcherové do funkce premiérky, kterým začala demontáž poválečného sociálního systému. Prvními svědky této změny byli manchesterští Joy Division. Fisher je označuje za věrozvěsty depresivního ducha naší doby. Jejich chmury jdou mnohem hlouběji než klasický smutek rockerů (z rozchodu, nezájmu, nepochopení) a zdánlivě nemají žádný důvod, ten je nicméně skrytý v existenciálním zážitku konce jedné éry. Tu Britům charakterizuje „populární modernismus“ televizních seriálů z šedesátých let, jako byl třeba Dr. Who, jejichž echo se ozývá v nahrávkách vycházejících na současném labelu Ghost Box. Elektroničtí kolážisté jako The Focus Group či Belbury Poly evokují ducha Radiophonic Workshop, elektronických experimentátorů ve službách BBC, a používají samply ze znělek televizních seriálů jako společně sdílenou paměť jejich generace. Hudebníci Burial nebo The Caretaker (Leyland Kirby) se od současné retrománie oddělují jednoduchým gestem praskající přenosky gramofonu, která nás upomíná na to, že mezi minulostí (samplu) a naší současností existuje propast.

Fisher tvorbu těchto umělců popisuje jako hauntologii – hudební žánr, který je schopný překonat minulost tím, že s ní kreativně pracuje. Slovo hauntologie si vypůjčuje z poslední zásadní knihy Jacquese Derridy Spectres de Marx (Přízraky Marxe, 1993), v níž francouzský filosof analyzuje „strašidlo marxismu“ po pádu železné opony. Marx podle něj v té době pro neoliberalismus znamenal ještě větší nebezpečí, protože jeho myšlenky se přesunuly do spektrální roviny. Fishera obdobně zajímá samotný proces „strašení“ a role duchů skrytých v individuálním či kolektivním kulturním podvědomí. Upínání na minulost nám zabraňuje dát našim traumatům definitivní sbohem. „Problémem už není naše touha vrátit se do minulosti, ale nemožnost z ní uniknout,“ píše Fisher v Ghosts of My Life a doufá, že navždy neskončíme jako hlavní hrdina Kubrickova snímku Shining – spisovatel Jack, odsouzený k tanci na duchařské písně minulosti.

 

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image