Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Když se z novinářů stanou váleční štváči

Čeští publicisté a část politické scény mobilizuje proti Rusku a jeho údajným pomahačům. Oživují tak národní stereotypy a překrývají realitu rétorikou studené války.

V posledních dnech jsme svědky toho, jak řada českých novinářů křísí studenoválečnickou rétoriku. V souvislosti s konfliktem na Ukrajině se dokonce někteří z nich vyžívají v přiznané nostalgii po studené válce, kdy se planeta dělila na správnou a špatnou stranu, nezpochybnitelným vůdcem byly Spojené státy americké a „svět měl svá pravidla“. Jenže i když je tato doba dávno za námi, hlavní pravidlo vlastně zůstává – i dnes, stejně jako tehdy, je jím právo silnějšího. Ostatně ani česká publicistika se v jedné věci příliš nezměnila – znovu připomíná především propagandu a v blíže neurčeném volání po „tvrdém řešení“ a neustupování „silám zla“ slyšíme ozvěnu válečných bubnů.

Kdo je tady naivní?

Bylo by pěkné dozvědět se, co naši liberální publicisté vlastně chtějí: zpřísnění sankcí, které nikdy žádný režim nesvrhly, nebo dokonce vyslání mezinárodního kontingentu NATO na východní Ukrajinu? V tom případě jsou naši bojovníci pera možná naivnější než pacifisté, kteří sice nezpochybňují, že politika je odjakživa věcí velmocenských vzorců, ale odmítají si ve hře o Ukrajinu zrovna vybrat své oblíbence. Stáváme se snad „Putinovými užitečnými idioty“ už jen tím, že si uvědomujeme, jak strmě díky konfliktu se Západem stoupá popularita kremelského vládce, i když ještě před ukrajinskou krizí to vypadalo, že ani on nemusí vládnout věčně? Není naopak vrcholem naivity popírat, že silácké řeči oživují ty nejhorší nacionální vášně na obou stranách? Že to nakonec pomáhá Putinovi, který se může stylizovat do role hrdinného obránce před arogantním Západem? Není snad ještě naivnější věřit, že se Evropská unie pustí do otevřeného konfliktu s Ruskem? A nakonec: není výrazem nejhoršího cynismu doufat, že by případný globální konflikt mohl ještě mít nějaké vítěze a poražené?

Často se sice říká, že chudé Rusko potřebuje bohatý Západ, a že proto tvrdá politika Moskvu nakonec přinutí k poslušnosti. Jenže leccos zároveň nasvědčuje tomu, že Evropa potřebuje Rusko víc než Ukrajinu.

Právě každodenní pomyšlení na Ukrajince, kteří umírají na východě země, nebo na disidenty Putinova režimu, kteří zažívají další vlnu represí, by nás mělo vést k poznání, že žádní západní občané na tamní frontě pokládat životy nebudou a že Ukrajina se svou vpravdě lidovou armádou zkrátka nemůže zvítězit – zato může v dlouhodobém konfliktu ztratit tisíce životů a postupně resuscitovat profašistické síly, které sice utrpěly drtivou porážku ve volbách, ale nyní hrají významnou roli ve válečných akcích. V tuto chvíli těžko můžeme hledat jiné řešení než jednání mezi Porošenkem, Putinem a proruskými separatisty.

Merkelová říká ne

Když novinář Ondřej Kundra mluví o zbabělosti českého premiéra Sobotky, který upřednostňuje jednání, měl by nám především prozradit, jak si představuje strategii Evropské unie vůči Ukrajině. Zatím se totiž zdá, že jde o čistou improvizaci, při níž je jasné, že za Ukrajinu nikdo příliš krvácet nehodlá. Pokud někdo Sobotku osočuje, že je „Putinovou pátou kolonou v Evropské unii“, svědčí to buď o naprosté ztrátě smyslu pro realitu, nebo velké dávce politické vypočítavosti. Stačí se totiž podívat na postoj německé kancléřky Angely Merkelové, tedy představitelky státu, který má v Unii rozhodující hlas. Merkelová už koncem srpna představila v rozhovoru pro německou televizi ARD plán na zklidnění ukrajinského konfliktu a otevřeně prohlásila, že chce najít takové řešení, které nepoškodí Rusko a že s Ruskem chce mít „dobré obchodní vztahy“. Jako důvod uvedla, že „jsme na sobě závislí a na světě je mnoho dalších konfliktů, kde bychom měli spolupracovat…“ Členství Ukrajiny v NATO podle ní dnes není na pořadu dne. Účast ukrajinského prezidenta Porošenka na právě proběhlém summitu Severoatlantické aliance ve Walesu nemění nic na tom, že jeho země se členem hned tak nestane.

Také vyhlídky na vstup Ukrajiny do Evropské unie, kvůli kterým vypukly demonstrace na Majdanu, vypadají špatně. Jak upozornil Jan Keller (Právo, 30. 8. 2014), nebyl to nikdo jiný než sám nový předseda Evropské komise Jean Claude Juncker, kdo řekl, že se Unie za jeho úřadování nerozšíří ani o jediný stát. Oznámil to v projevu v Evropském parlamentu, jehož členové nad představou o vstupu Ukrajiny do Unie radostí rozhodně neskáčou. Není složité přijít na to, proč. Ukrajinské hospodářství zažívá sedmiprocentní propad a měna ztrácí desítky procent své hodnoty. Lze očekávat, že Ukrajinci se přinejlepším ocitnou – po vzoru Turecka – v roli věčných čekatelů na členství ve vysněném západním klubu. Ostatně sama Merkelová prohlásila, že pokud se Ukrajina rozhodne přidat k Eurasijské ekonomické unii (spolku Ruska, Kazachstánu a Běloruska), bránit jí nebude. Mohla vyslat jasnější signál? A nabízí se ještě jedna otázka: opravdu si můžeme být jisti, že Ukrajince k proevropské politice motivuje touha po liberální demokracii spíše než vidina materiálního blahobytu, kterého se jim dlouhodobě nedostává?

putin
Ve skutečnosti přivoláváme Putina, který bude silnější než kdykoliv dříve

Sankce jako kouřová clona

Čeští studenoválečníci se však ve svém morálním tažení nedají podobnými pochybnostmi zviklat. A pokud by někdo náhodou nechtěl Rusům pořádně zatopit, přichází ke slovu Mnichov a obviňování ze zrady. Jenže dnes žijeme v 21. století a Rusko je jednak zapojené v globalizovaném světě a jednak je to jaderná velmoc. Evropští politici dobře vědí, že pro jejich ekonomiku a energetiku je Rusko stále nepostradatelné. Jen obchodní výměna Německa s Ruskem činí desítky miliard eur ročně a na dobrých vztazích obou zemí závisí několik tisíc německých firem včetně výrobců aut.

Sankce proti Rusku v dané chvíli fungují hlavně jako kouřová clona. Ze schůzky zástupců NATO ve Walesu vyplynulo, že pokud bude na Ukrajině dodržováno příměří, sankce budou zase brzy zrušeny. Řada postižených ruských firem jsou navíc nadnárodní korporace s vysokou spoluúčastí zahraničních, zejména amerických nebo britských, investorů. Často se sice říká, že chudé Rusko potřebuje bohatý Západ, a že proto tvrdá politika Moskvu nakonec přinutí k poslušnosti. Jenže leccos zároveň nasvědčuje tomu, že Evropa potřebuje Rusko víc než Ukrajinu.

Když Saša Vondra nedávno v časopise Reflex směle prohlásil, že „Rus rozumí jen síle“, nejenže se tím dopustil xenofobního zobecňování, ale oživil i další zcestnou představu. Stejně jako je falešný obraz, že všichni Rusové jsou obdivovatelé Putina, je také falešná představa, že Rusko lze jednoduše zahnat do kouta a rozbít. Dostáváme se do situace, kdy přestáváme rozlišovat mezi Putinem a Ruskem a za Putina bychom nejraději trestali všechny Rusy bez rozdílu. To se nám sice může podařit, ale zároveň se nám to musí vymstít. Je totiž třeba počítat s tím, že roztáčení dalších kol sankcí poměry v Rusku spíše utuží, stejně jako tomu bylo v případech jiných sankcí v minulosti (například na Kubě trvají už více než padesát let). A stejně tak je absurdní představa, že izolace Česka a Západu před Ruskem nějak pomůže tamním lidem. Ti by tak totiž jen ztratili kontakty s vnějším světem. Rusofobie vede ke stigmatizaci celého ruského národa a v konečném důsledku oslabuje i antiputinovskou opozici, která se stává snadným terčem represí. Ve skutečnosti tak přivoláváme Putina, který bude silnější, a tudíž i nebezpečnější než kdykoliv dříve.

Ukrajina, velké divadlo

Současná situace připomíná více než cokoli jiného divadelní hru založenou na tom, že si postavy přejí něco, co by mělo být, ale odporuje to realitě. Něco podobného kdysi popsal historik Jan Tesař, který tvrdil, že podstatou české kultury je happening. Jeho svědky jsme i dnes, kdy ohánění se Mnichovem a obviňování ze zbabělosti slouží hlavně k vlastnímu sebeuspokojení. Je lákavé aspoň verbálně zaujmout pomyslné stanovisko morálky a statečnosti oproti pomyslným „zaprodancům a samozvancům“, kteří by nás chtěli vlákat do ruské sféry vlivu.

Jenže falešné historické paralely nás bohužel jen utvrzují v národních stereotypech. Argumentace Mnichovem je pak tím nejlepším příkladem toho, že emoce málokdy přejí myšlení. Mnichovský mýtus za bývalého režimu sloužil ke zdůvodnění sovětské nadvlády, jelikož Západ nás údajně zradil. Dnes slouží hlavně našemu přimknutí se k USA. A když náhodou Západ lavíruje, můžeme přitvrdit v rétorice a onálepkovat nepohodlné kritiky jako „Putinovu pátou kolonu“. Výsledkem je divadelní představení, v němž vystupuje ďábelský Putin, zbabělý Sobotka, ruští agenti a neohrožení čeští novináři, kteří sice do ukrajinských zákopů nezalehnou, ale zato budou svými příspěvky na Twitteru bombardovat Luhansk či Kreml – inu, váleční hrdinové k pohledání.

 

Autoři jsou redaktoři A2 a A2larmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image