Ministr vnitra Milan Chovanec přišel s absurdním nápadem zpoplatnit stížnosti na chování policistů.
Přestože Milan Chovanec není žádný nudný akademik, ale spíše praktický muž, dokáže posouvat mantinel toho, co všechno je u nás možné považovat za sociálnědemokratickou politiku. Nejspíš v duchu předvolebního hesla o dobře fungujícím státu by rád zpoplatnil stížnosti na práci policie. Fungující stát má v jeho pojetí zřejmě znamenat především klid na (policejní) práci, a ne práva remcajících lidí, kteří se cítí jednáním příslušníků policie poškozeni.
V rozhovoru pro Hospodářské noviny dumá Chovanec nad tím, že by stížnost na policii zatížil správním poplatkem kolem tisíce korun, který by se v případě uznání oprávněnosti stížnosti dostal stěžovateli zpět. Co si Chovanec představuje pod neoprávněnou stížností, naznačuje jeho věta o člověku, který „hned běží na inspekci, protože policista s ním praštil o něco silněji“. V dobře fungujícím státě si holt musíte zvyknout, že s vámi policie čas od času silněji praští. Lidé, pro které je tisícovka skutečný problém, jako například bezdomovci, si obvykle na chování policie moc nestěžují. Chovancovo zpoplatnění by ale způsobilo faktickou beztrestnost pro policisty při zásazích vůči nejchudším, a bezmoc šikanovaných, pro které je tisícovka bohatství, by potvrdilo předpisem.
Chovancovy dramatické obrazy
V jedné podstatné věci má ale Chovanec pravdu. Lidé chtějí bezpečnost na ulicích, a pokud se budou cítit dlouhodobě ohroženi, můžou nastoupit fašisti, kteří bezpečnost prosadí těžkou botou. Míchá však dohromady dvě věci – na jedné straně mluví o potřebě lépe zaplatit a vybavit příslušníky policie a dát jim pocit, že jsou součástí policejní rodiny, na druhé straně toho chce dosáhnout i tím, že v praxi zpoplatní stížnosti na policisty, omezí policejní inspekci a fakticky tak posílí pravomoci policie, která se už dnes často nechová jako v demokratickém státě.
Co na tom, že je policie placená z veřejných peněz, nyní si občané budou moci připlácet i za její vlastní přehmaty.
Když v roce 2008 vyhrála sociální demokracie volby díky tažení proti třicetikorunovému poplatku, těžko to bylo jen kvůli tomu, že lidem šlo o „mizerných“ třicet korun, jak se snažili namluvit sami sobě pravicoví komentátoři. Ve hře byl totiž posun celého českého zdravotnictví směrem k privatizaci a zpoplatnění jeho služeb – alespoň tak to voliči pochopili, když spustili v krajských volbách oranžovou tsunami a největší historický úspěch ČSSD ve volbách. Tehdy šlo o levicovou politiku, kterou lidé, byť v novinách vysmívaní, ocenili. Stejně tak levicová je snaha zvýšit bezpečnost na ulicích, pokud se lidé necítí bezpečně, a není správné se takové politice vysmívat. Jenže Chovanec si pomáhá rétorickou eskalací situace. Když v rozhovoru líčí realitu českých měst, je to jako by popisoval ulice ze seriálu The Wire, který se odehrává v baltimorském superghettu. V takto nastavené optice je pak všechno nepodstatné, protože se jedná o „my“ (slušní) versus „oni“ (kriminální živly a po nich fašisti). Kdyby Chovanec zmíněný The Wire viděl, tak by nejspíš neposílal policajty do vlaků bojovat s drobnými uživateli drog a věděl by, že ostrá práce na ulici nestačí, k odhalení těch největších zvířat nevede a kriminalitu dlouhodobě nevyřeší.
Sociálnědemokratická tvrdá ruka
Návrhy, jako je ten Chovancův, by ztížily obětem policejní šikany možnost dovolat se nápravy, která je už dnes dost tristní. K dobrým zvykům české policie ostatně patří mlácení squatterů, kteří upozorňují na spekulace s majetkem, nebo rozhánění antirasistických demonstrací. Chování příslušníků je při tom často, mírně řečeno, „přes čáru“. Když si podávají zadržené, leckdo neodolá pokušení praštit si, bez přítomnosti novinářů se někdy v přesilovce pouští do lidí a stavějí patřičně na odiv svoji nadřazenost.
Místo toho, aby se Chovanec zaměřil na prevenci, spíše pokračuje v politice nulové tolerance, která má zamést se sociálně slabými. Policisté i mnozí jiní státní zaměstnanci si jistě zaslouží lepší ohodnocení. Jenže zároveň se nelze zbavit nepříjemného pocitu, že poplatek za stížnost na policistu je především metla na chudé, aby drželi ústa a krok. Mnoha lidem se totiž nelíbí poměrně nízká vymahatelnost práva v Česku a dvojí metr na mocnější, kteří si leckdy užívají faktické beztrestnosti. Právní ochrana slabších se naproti tomu jejím zpoplatněním ještě sníží. Co na tom, že je policie placená z veřejných peněz, nyní si občané budou moci připlácet i za její vlastní přehmaty. Nebylo by lepší zvýšit sebevědomí a zlepšit reputaci policie jinak? Třeba tréninkem jejího lepšího chování? Tohle zřejmě pana ministra nenapadlo.
Když se na Praze 4 objeví před komunálními volbami plakát sociální demokracie vyzývající k vyhánění pouličních živlů, dá se ještě uvažovat o – byť povážlivém – úletu místní organizace, zvlášť když na velký magistrát přichází strana s odlišným programem. V osobách ministra Chládka, který chce chránit střední školství před „hloupými“ dětmi, a ministra Chovance, který táhne do boje s kuřáky marihuany a práci policie chce „zlepšit“ zpoplatněním stížností na její činnost, má však ČSSD příznivce tvrdé ruky i na vládní úrovni. A to přesto, že taková prkotina nejspíš neprojde. (I když se možná budeme divit).
Milan Chovanec je jinak rozený politický talent. Po parlamentních volbách vloni na podzim se přidal ke skupině kolem hejtmana Michala Haška, která vyzvala předsedu Bohuslava Sobotku k rezignaci, ale na poslední chvíli hodil zpátečku. Včas se tehdy odvrátil od pučistů a přimknul k vítězům. Tím si udržel místo ve vedení strany, a nakonec získal i post ministra – navzdory pochybnostem o rychlostudiu plzeňských práv. Budiž, sám Sobotka se za něj postavil jako za odborníka. Dnes ale ze sebe chrlí jeden nesmysl za druhým. Pokud bude takhle perlit i nadále, pro ČSSD se nabízí lepší možnost než přihlížet, jak diskredituje sociální demokracii (!) pomocí návrhů na represivní politiku vůči sociálně slabším: Chovanec by měl odejít.
Pavel Šplíchal je redaktor A2larmu,
Jaroslav Fiala je politolog a šéfredaktor A2larmu.