Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Příliv kriminálníků do švédského parlamentu

Ultrapravicoví Švédští demokraté vyměnili kanady za obleky. Přesto by chtěli vládnout železnou tyčí. V současnosti jsou třetí nejsilnější stranou v zemi.

Před nedávnem proběhly ve Švédsku parlamentní volby, které výrazně ovlivnily poměr sil v tamním parlamentu – Riksdagu. Nejvíce hlasů, 31 procent, obdrželi opoziční Sociální demokraté Stefana Löfvena, následovala pravicová strana Moderaterna s 23 procenty a třetí nejsilnější partají se – k nelibosti značné části obyvatelstva – stali populističtí krajně pravicoví Švédští demokraté, pro které hlasovalo téměř 13 procent voličů a kteří získali 49 křesel v parlamentu. Oproti minulým volbám v roce 2010 si polepšili o 29 poslanců a strana tak získala rozhodující pozici před blížícím se hlasováním o budoucím státním rozpočtu.

Pro stát, který by si o sobě rád myslel, že je jednou z nejosvícenějších zemí světa, výsledek voleb znamenal nepříjemné probuzení. Lídři ostatních zvolených politických stran zatím ještě prohlašují, že se Švédskými demokraty za žádných okolností spolupracovat nebudou. Zatímco se evropští analytici a komentátoři předhánějí ve snahách vysvětlit tak mohutný nárůst popularity strany Jimmieho Åkessona, české deníky výsledky voleb suše komentují konstatováním, že třetí největší stranou Švédska se stali „krajně pravicoví“ Švédští demokraté. Samozřejmě, že reakce v komentářích pod články na sebe nenechaly dlouho čekat. Novináři by si prý měli označení ,,krajní pravice“ rezervovat pro skutečné radikály. Nakonec, co je tak špatného na straně bránící svou zemi před ,,asociálními přistěhovalci‘‘, jak píše jeden uživatel pod článkem na iDnes? Podíváme-li se však blíže na historii strany a četné skandály, které Švédské demokraty provázejí od jejich vzniku, zjistíme, že označení „krajní pravice“ může někdy dokonce působit jako eufemismus. Za chuligánské praktiky ,,demokratů‘‘ by se nestyděla ani Dělnická strana.

Retuše nacistické minulosti

Švédští demokraté, kteří mají svou voličskou základnu v tradičně zemědělské jižní části Švédska, vznikli v roce 1988 a jejich zakladatelé a přední postavy vyšli z různých rasistických stran a uskupení – jmenovitě z xenofobní Strany pokroku, nacionální Švédské strany a rasistické organizace Zachovejme Švédsko švédské. První demonstrace pod hlavičkou nové strany provázely klasické obrazy vyholených hochů v kanadách a bomberech se všudypřítomnými žluto-modrými vlajkami. V popředí tehdy stáli například Ulf Ranshede, později odsouzený za ublížení na zdraví po napadení čtrnáctiletého přistěhovalce, SS veterán Gustav Ekström nebo nacista Gösta Bergkvist. V komunálních volbách v roce 1991 získala strana historicky první dva mandáty a v září téhož roku na mítinku ve Stockholmu byli mezi vystupujícími řečníky mimo jiné tehdejší lídr německých Republikánů, veterán Waffen-SS Franz Schönhuber, a britský popírač holocaustu Anthony Hancock.

Zatímco ve švédských médiích zuří debata o významu pojmů demokracie, tolerance a svoboda slova, v parlamentu sedí poslanci strany s temnou minulostí i přítomností a zůstanou tam minimálně další čtyři roky.

Strana rychle rostla a v dalších komunálních volbách už získala pět mandátů. Pozici lídra zaujal Mikael Jansson, který začal s kosmetickými úpravami strany. Po volebním mítinku v roce 1996, kde se pálila literatura pojednávající o obětech holocaustu, a po vystoupení několika členů v nacistických uniformách na pozadí vlajek s hákovým křížem byly nacistické insignie vedením oficiálně zakázány. O tři roky později se Švédští demokraté stali největší mimoparlamentní stranou kandidující do Evropského parlamentu. Poté následovaly vnitrostranické čistky, při nichž se vedení zbavilo největších rebelů kazících image strany, čímž se podle vlastních slov Švédští demokraté očistili od své extremistické minulosti. To ovšem nevysvětluje, proč se podle bývalého člena Tommyho Funnebo na večírcích Švédských demokratů ještě v roce 2003 hajlovalo a proč se jeden z členů vedení sám označoval za nacionálního socialistu. Strana navíc před volbami do Evropského parlamentu přijala dárcovský příspěvek od belgického rasistického vydavatele a popírače holocaustu Bernarda Mengala. Vedení strany tehdy po odhalení večerníkem Expressen tvrdilo, že jejich vlastní průzkum žádnou xenofobní činnost vydavatele neprokázal.

Od fakle k jaterníku

V roce 2005 byl lídrem strany zvolen její dnešní předseda Jimmie Åkesson. Strana přijala kontroverzní třiatřicetibodový program zaměřený na omezení přistěhovalectví a z programu se stal hlavní pilíř volebního programu strany. Åkesson se pustil do dalších změn image strany a symbol ruky s hořící faklí (inspirovaný britskou National Front) vyměnil za neškodný jaterník trojlaločný. Změna image zapůsobila a Švédští demokraté ve volbách do parlamentu v roce 2006 získali 2,93 procenta hlasů, což sice na vstup do Riksdagu nestačilo, ale oprávnilo je to k pobíraní státního příspěvku politickým stranám. V tomtéž roce se místopředseda strany Björn Söder, mimo jiné zastánce trestu smrti a odpůrce homosexuálů, pustil do debaty o „zdravém veřejném umění“. V reakci na napadení vernisáže výstavy Andrese Serrana A History of Sex v Lundu bandou mladíků se sekyrami v ruce prohlásil, že ,,perverzní výstavy jako ta v Lundu by se měly financovat samy“.

O skandály Švédští demokraté neměli nikdy nouzi. V roce 2008 bylo odhaleno, že členové strany financují různé nacionálněsocialistické organizace. Rok poté infiltrovali reportéři Švédského rádia stranu a zjistili, že opilí členové se na cestě na konferenci baví zpíváním písní třeba od Ultima Thule, kapely, která má své kořeny v hnutí White Pride. Na pořízených nahrávkách je také slyšet opilého předsedu Åkessona zpívajícího výsměšnou písničku o smrti sociálnědemokratického premiéra Olofa Palmeho, který byl v roce 1986 zavražděn na ulici při návratu domů z kina a nad jehož vraždou dosud visí otazníky. Åkesson se pro jistotu rozhodl incident nekomentovat.

Každopádně na Åkessonovy výroky někteří voliči slyší a ve volbách v roce 2010 se Švédští demokraté s 5,7 procenty hlasů poprvé dostali do parlamentu. Na stockholmském náměstí Sergels torg se tehdy k protestu shromáždilo na čtyři tisíce demonstrantů. Podporu jim na zahajovací mši při příležitosti zvolení nových členů parlamentu vyslovila i biskupka Eva Brunneová. Švédská společnost se rozděluje na ty, kteří míní, že i xenofob má právo demokraticky vyjádřit svůj názor, a na ty, kteří si myslí, že jim takový luxus nepřináleží.

Opilí poslanci se ohánějí tyčemi

Zatím asi největší skandál způsobili Švédští demokraté v roce 2012, kdy večerník Expressen zveřejnil video, na kterém tři opilí poslanci Riksdagu na ulici šikanují známého komika přistěhovaleckého původu a další osoby, ohánějí se po nich železnými tyčemi a vše si natáčejí na mobil. Mužům nadávají do opic a mladou kolemjdoucí ženu, která se konfliktu snaží zabránit, postrkují a nadávají jí do kurev. Ale ani po nedávných volbách to nevypadá, že bychom v budoucnu mohli od této strany očekávat nějakou politickou kulturu. Podle zjištění večerníku Aftonbladet je mezi novými poslanci hned několik opakovaně trestaných osob. Rekordmanem mezi nimi je poslanec Runar Filper, který byl v minulosti trestán třináctkrát. Je navíc zřejmé, že slova představitelů strany o nulové toleranci k rasismu a násilí mají sloužit jen k uklidnění médií a přilákání nových, názorově méně vyhraněných voličů. Zatímco ve švédských médiích zuří debata o významu pojmů demokracie, tolerance a svoboda slova, v parlamentu sedí poslanci strany s temnou minulostí i přítomností a zůstanou tam minimálně další čtyři roky.

Autorka je skandinávistka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image