Česká kulturní inteligence má v dnešní situaci kolem bojů na východní Ukrajině jasno. Její nekompromisní postoj však může podrývat ruskou opozici.
Mluví-li se u nás v poslední době o ruské kultuře, poukazuje se zejména na oficiální linii, která prosazuje lásku k vlasti, pravoslaví, státnost jako národní hodnoty v opozici vůči západní kultuře a politice (viz například tematické číslo A2). Pohled na progresivní poezii a výtvarné umění, tvořené především generací narozenou po roce 1980, ale přináší trochu jiný obrázek.
Přestože se debaty, jichž jsem byl svědkem během své nedávné návštěvy Moskvy a Sankt-Petěrburgu, týkaly především umění a literatury nebo současné filosofie, otázky spojené s dnešní politickou krizí visely ve vzduchu. Nutno zmínit, že jsem mezi umělci, básníky a teoretiky, s nimiž jsem měl možnost mluvit, nepotkal nikoho, kdo by schvaloval Putinovu politiku vůči Ukrajině, ať už se jedná o anexi Krymu nebo podporu separatistů v oblasti Donbasu. Nesetkal jsem u nich s žádnými projevy nacionalismu a imperiálního myšlení. Neslyšel jsem žádné hysterické výpady a pejorativní výroky na adresu těch, kdo v dnešním konfliktu vystupuje proti putinovskému Rusku. Nenarazil jsem mezi nimi na nikoho, kdo by bral vážně oficiální zpravodajství – je pro ně rutinou číst mezi řádky a dohledávat maximum alternativních zdrojů, aby si mohli vytvořit vlastní nezávislé mínění.
Pražští oficiální představitelé a ti, kteří jejich postoj podporují, vlastně jdou paradoxně na ruku putinskému režimu tím, že přispívají k izolaci a oslabení svobodného kulturního života v Rusku.
Celková nálada kulturní scény je napjatá a sklíčená. Sílí strach z utužování státní kontroly, z potlačování alternativních životních stylů a politických postojů, z redukce nezávislé kulturní činnosti, z dopadů sankcí na životní úroveň obyvatel, z postupného omezování svobody internetu, z pozvolně narůstající izolace – nikoli nepodobné té, která panovala v dobách studené války. V tomto kontextu se obzvlášť naléhavou stává potřeba kulturní spolupráce se zahraničím.
Atmosféra strachu ale nevede k útlumu, ale naopak k zintenzivnění uměleckých a intelektuálních aktivit. Je přitom pozoruhodné, do jaké míry je současná ruská progresivní kulturní scéna propojena s levicovou politickou opozicí. O vizuálním umění v této souvislosti není potřeba hovořit, protože aktivity skupin Pussy Riot, Vojna nebo Čto dělať? jsou u nás dostatečně známé. Týká se to ale i literatury. Skvělou ukázkou může být básnická řada Kraft, vycházející ve spolupráci literárně-kritického almanachu Translit, věnovaného současné poezii v intermediálních přesazích, a Svobodného marxistického nakladatelství, jež se zaměřuje převážně na původní i překladové publikace levicové teorie. Knihy vydávané v této řadě jsou ve snaze „akcentovat materiální stránku kulturní produkce“ tištěny na balicím papíru. V koncepci zaměřené především na mladé básníky a básnířky se prolínají experimenty s jazykem (Nikita Safonov, Jevgenija Suslova) a politicky angažovaná poezie (Kirill Medvěděv, Valerij Nugatov, Keti Čuchrov).
Marné čekání na osm disidentů
Není neobvyklé, že se umělci a básníci aktivně zapojují do protestních pochodů a mítinků proti Putinově politice a konfliktu na Ukrajině, jichž od jara tohoto roku proběhla celá řada. V souvislosti s Pochodem míru z 15. března se mluvilo o účasti dvaceti tisíc lidí; nejvýraznější banner z akce nesl nápis „Za Rusko a Ukrajinu bez Putina“. Ve stejné době množství etablovaných představitelů ruské inteligence protestovalo proti vpádu Ruska na Krym v petici organizované Ruským PEN klubem. Větší a menší akce se ale konaly i na přelomu srpna a září jako reakce na poslední události v Donbasu. 28. srpna bylo na Manéžním náměstí v Moskvě zadrženo sedm osob, které individuálně protestovaly proti válce na Ukrajině. Před pár dny se v médiích rozšířila zpráva o tom, že se umělec Pjotr Pavlenskij pokusil oběsit na Rudém náměstí na protest proti Putinovi, i když podle pozdějších informací se jednalo o novinářskou kachnu. 30. srpna proběhla protiválečná demonstrace na Martově poli v Sankt-Petěrburgu. Na 21. září je naplánován další Mírový pochod v Moskvě, jehož organizátoři očekávají účast padesáti tisíc lidí.
Pokud vím, tyto domácí protesty proti agresivní politice současné ruské moci nejsou v českých médiích nijak výrazně reflektovány, čemuž také odpovídají postoje lokální veřejnosti. Abych citoval (s patřičnými opravami) výrok nalezený na sociálních sítích, stále marně čekáme „až většina Rusů bude jako Konstantin Babickij, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Viktor Fajnberg, Natalia Gorbaněvskaja, Pavel Litvinov, Larisa Bogorazova a Taťjana Bajeva“. V tomto seznamu jsou uvedena jména osmi disidentů, kteří v roce 1968 protestovali v Moskvě proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jak naznačují výše uvedená čísla, počet Rusů, kteří dnes protestují proti ruské politice na Ukrajině, je výrazně větší. Uvážíme-li, jakému obrovskému náporu provládní propagandy jsou dennodenně vystavováni obyvatelé země, je to obdivuhodné. Rozsáhlý a organizovaný odpor proti Putinově politice by přitom nebyl možný bez aktivní účasti kritických intelektuálů a umělců, kteří vytvářejí myšlenkovou alternativu vůči vládní ideologii. Zásadními nástroji jejich působení jsou jednak necenzurovaný internet, jednak publikační, přednášková a v neposlední řadě výstavní činnost, která je mnohdy umožněna spoluprací mezi ruskými a zahraničními kulturními institucemi. Oba tyto nástroje se dnes zdají být v ohrožení, a to nejen ze strany ruských úřadů, ale i ze strany zahraničních partnerů, kteří se snaží dát ruce pryč od kontaktů s Ruskem.
Hrdý boj primátora Hudečka
Pokud chceme nějak narušit hegemonii nacionalistických a imperialistických postojů v současném Rusku, jedna z věcí, kterou bychom mohli udělat, je podporovat, utužovat a rozšiřovat vzájemnou kulturní výměnu, která přispěje k rozvoji nezávislého myšlení. V České republice se ale bohužel dnes setkáváme spíše s opačným trendem. Někteří kulturní činitelé přerušují styky s ruskými institucemi a kolegy v představě, že se jedná o jakési morální gesto odporu vůči vojenské agresi na Ukrajině. Zpřetrhání kulturních svazků bylo posvěceno již i na oficiální úrovni poté, co 1. září Rada hlavního města Prahy schválila návrh primátora Tomáše Hudečka pozastavit spolupráci s ruskými městy a vyjádřit tak odpor vůči ruské imperiální politice.
Toto rozhodnutí zcela ignoruje fakt, že instituce formálně kontrolované státem nemusí být nutně hlásnými troubami aktuální politické garnitury, ale mohou naopak představovat zázemí pro nezávislé či kritické praktiky (jako třeba Státní centrum současného umění). Nemám nejmenší tušení, jakým způsobem by pozastavení spolupráce v kulturní oblasti mohlo pomoct obyvatelům Donbasu sužovaným boji mezi ukrajinskou armádou a separatisty podporovanými Ruskem, je ale celkem zjevné, že může uškodit probíhajícím i chystaným projektům vzájemné kulturní výměny, které mají potenciál přispět k rozvoji kulturní rozmanitosti a nezávislého myšlení. Vypadá to, že ruské umělce, básníky a intelektuály necháváme na holičkách právě ve chvíli, kdy nejvíce potřebují, aby ve své složité situaci nebyli sami. Pražští oficiální představitelé a ti, kteří jejich postoj podporují, vlastně jdou paradoxně na ruku putinskému režimu tím, že přispívají k izolaci a oslabení svobodného kulturního života v Rusku.
Jak jsem se zde snažil poukázat, současná ruská progresivní kultura je napojena na politickou opozici, proto se pokračování v kulturní spolupráci s Ruskem dá obhájit instrumentálně jako forma ideologického boje proti Putinovi. Tento argument poněkud zavání duchem někdejší studenoválečné podpory disidentů západními mocnostmi, a proto se mi zdá lepší dívat se na věc z jiného úhlu. Experimentální tvorba, filosofická spekulace a svobodná politická diskuse přinášejí hodnoty, které překračují meze aktuálního historického momentu. Neměli bychom tedy dopustit, aby nás strůjci dnešních konfliktů o tyto hodnoty obrali.
Kavárna v tom má jasno
Současní ruští intelektuálové jsou každodenní praxí kritického čtení oficiální propagandy a složitého pátrání po alternativních zdrojích vedeni ke krajní opatrnosti, pokud jde o interpretaci událostí, a ke zdrženlivosti tváří v tvář požadavku zvolit si jednu stranu konfliktu. Jak kdesi poznamenal politický komentátor Ilja Budrajtskis (jehož texty k tématu je možné si přečíst zde), dnes je zásadním úkolem nepodlehnout pokušení zaujmout tu či onu stranu. Zdá se, že ti, kteří se na současné události dívají z bezpečné vzdálenosti pražské kavárny, naopak nemají se zaujetím strany nejmenší problém. Debata na sociálních sítích mezi osobami, od nichž by člověk vzhledem k jejich statusu umělců či intelektuálů očekával kritičtější přístup, přetéká hysterickými výlevy; názoroví odpůrci jsou pranýřováni jazykem připomínajícím monstrprocesy padesátých let. To, že obhajoba míru a demokracie implikuje xenofobní generalizace, jež nečiní rozdílu mezi Putinem a ruskou opozicí, se v této debatě zdá být samozřejmostí.
Součástí výzvy k účasti na zmiňovaném protestním mítinku v Petrohradě 30. srpna byl zákaz „užití symboliky válčících stran, včetně vlajek Ruska, Ukrajiny, DNR a LNR“. Přestože v prohlášení k pochodu zcela jasně zaznělo odmítnutí „dodávek ruských zbraní, válečné techniky a dobrovolníků do oblasti konfliktu“, zároveň se protestující nestavěli bezmezně na ukrajinskou stranu, nýbrž se vymezili vůči jakémukoli šovinismu a „propagandistické lži z obou stran fronty“. Naproti tomu někteří představitelé české kulturní obce zřejmě vnímají ruský vojenský vliv na východní Ukrajině jako jednoznačný signál k požadavku radikální akce z opačné strany. Máme-li věřit sociálním sítím, výzva Zastavme Putina!, jež volá po rozhodnějším postupu EU, NATO a USA proti současné ruské politice, našla podporu i u kriticky se profilujících umělců. Neměli bychom se ale místo toho, abychom hledali, ke komu se přidat v kontextu nové studené války, spíše snažit zpochybnit obraz konfliktu, který nám zainteresované strany podsouvají? Neměli bychom se místo podléhání jednoznačnému dělení na viníky a agresory snažit zachovat kritické myšlení a vytvářet nuancované analýzy uznávající složitost situace? A neměli bychom v rámci této snahy místo pozastavování spolupráce naopak udržovat a utužovat kontakty s těmi, kdo usilují o totéž na druhé straně právě vznikající nové železné opony?
Autor je umělec.