Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Válčení jako sedavé zaměstnání

Před sto lety začala první světová válka. Jaké společenské změny umožnily její vypuknutí? Do jaké míry ovlivnila způsob vedení dnešních bojů?

Od dob středověkých rytířů se v západoevropské civilizaci usadila idea válčení jako aktivity zvláštní společenské vrstvy, jejíž příslušníci prokazují své umění a odvahu v boji, v němž zabíjejí a mohou být zabiti. Došlo tak k oddělení válečníků od okolní společnosti, která sice mohla trpět nepřímými důsledky válčení, nebyla však jeho aktérem ani terčem.

Pojetí válčení jako zápasu vojáků s vojáky i jeho oddělení od civilních činností charakterizovalo omezené války 18. století. Pro války naší současnosti platí opak. Na jedné straně se v nich každý ze soupeřů snaží vyhnout ohrožení a nastolit situaci, v níž bude schopen zničit druhého, aniž by jím mohl být zničen. Na straně druhé jsou do nich – jako aktéři i terče – vtahováni civilisté a navíc se smazává rozdíl mezi válečnými a civilními činnostmi. Prapočátky této proměny válčení sahají až k Velké francouzské revoluci a následným napoleonským výbojům. Jejím viditelným milníkem se však stala teprve první světová válka. Během čtyř desetiletí, která jí předcházela, vyvrcholily dva procesy, jimiž byly podkopány omezené války armád jakožto organizací specializovaných na boj a byla připravena půda pro ne­­omezené války celých společností. V té době se završila industrializace důležitých segmentů evropské ekonomiky a zároveň vstoupily do evropské politiky nižší společenské vrstvy, čemuž odpovídal i rozvoj masových sdělovacích prostředků.

Celoevropská válka v době železnic, kulometů, bojových plynů, rodícího se vojenského letectva a masové propagandy musela nutně překročit meze, které se jí pokoušelo vnutit evropské válečné právo (kodifikované v Haagu v letech 1899 a 1907), když aplikovalo na válčení národních států normy vzešlé ze středověké praxe rytířského duelu. Demokratizace a industrializace však činily tyto normy stále méně udržitelnými.

Zabíjet více civilistů

Demokratizaci politiky sice vyhlásila již Velká francouzská revoluce na konci 18. století, ve skutečnosti k ní ale začalo docházet až v průběhu a především ke konci 19. století. Odvrácenou stranou rozšiřování volebního práva však bylo zavádění všeobecné branné povinnosti. Jak politika přestávala být věcí knížat a králů a dostávala se do rukou občanského lidu, ocital se lid v centru dění i ve válce. Tím, že se v podobě „národa ve zbrani“ stala celá společnost politicky vzato subjektem války, stala se i jejím objektem – terčem násilných aktů nepřítele. Zápasy symetrických protivníků (jednotlivých armád) začaly uvolňovat místo asymetrickému zápasu armád s celkem nepřátelské společnosti anebo, v případě její okupace, s nepravidelnými jednotkami rekrutujícími se tajně z jejího středu. Zeď, kterou chtělo válečné právo oddělit vojáky od civilistů, se hroutila.

Podobně jako Hitlerova válka s Židy i Obamova válka s terorem překonává zásadní nevýhodu první světové války, která spočívala v tom, že pachatelé smrtícího násilí byli zároveň jeho hlavními oběťmi. Bezpečí naváděče dronu, jenž zmáčknutím tlačítka na svém počítači způsobí smrt člověka identifikovaného jako terorista, je stejně tak absolutní, jako bylo bezpečí nacistických kancelářských vrahů typu Adolfa Eichmanna.

Podobný účinek jako demokratizace měla industrializace konce 19. století: rozvoj železnic, vynález kulometu, zdokonalování děl. Změny vedly k zákopovému patu, jenž charakterizoval velkou část první světové války. Převaha obrany nad útokem – daná nárůstem palebné síly v kombinaci s možností rychlého železničního přesunu vojáků a zbraní na místo nepřátelského útoku – stavěla útočící vojáky do pozice bezbranných terčů nepřátelské kulometné palby. Dělostřelectvo pak činilo podobně bezbranné terče z nebojujících vojáků skrývajících se v zákopech. Prodlužování dostřelu děl navíc ohrožovalo stále širší pásmo za frontou. Německý dalekonosný kanón s dostřelem 128 kilometrů byl například používán k bombardování Paříže. Podobně dělala torpéda německých ponorek bezbranné terče z válečných lodí a jejich posádek a posléze také z obchodních a cestovních lodí. Upřednostňování tohoto nepřímého způsobu boje před čelními bitvami bylo německou odpovědí na námořní převahu Britů, využívanou k hospodářské blokádě Německa. Více než k boji byly tedy zbraně na moři používány buďto k ekonomickému škrcení nepřátelských společností, nebo k přepadům jejich vojenských i civilních lodí.

Ještě více než námořní zbraně mohly nebojujícím vojákům a civilistům škodit zbraně vzdušné. V první světové válce byla za tímto účelem poprvé nasazena letadla. V létě 1917 bombardovali Němci Londýn a Britové pak v odvetě města Horního Porýní. Ztráty byly ovšem relativně malé – újma způsobená civilnímu obyvatelstvu byla více psychická než fyzická. Skutečná ničivost letadel se ukázala teprve při potlačování povstání v britských koloniích a pak ve druhé světové válce. Vyvinutí raketových systémů v padesátých letech pak znamenalo další předěl v nabourávání reciprocity mezi zabíjejícími a zabíjenými: zatímco pilot bombardéru mohl být sestřelen stíhačkami (a později raketami země-vzduch), technik ovládající rakety se nacházel v dobře utajeném úkrytu v zázemí, a byl tudíž nezranitelný. Více než boji se jeho aktivita podobala práci inženýra. Mohl sice nosit uniformu, obsah činností, které prováděl, byl však blíže civilním profesím než válčení ve smyslu 18. a 19. století.

Přesun technologie ničení do vzduchu činil stále obtížnějším, pokud ne přímo nemožným, dodržování norem válečného práva, mezi něž patřilo jasné odlišování vojenských terčů od civilních a stejně tak rozlišování mezi vojákem v bojové pozici a vojákem nebojujícím. Tato technologická proměna se vzájemně umocňovala s výše zmíněnou proměnou politickou. Jakmile mezi sebou již neválčili králové, ale národy, a válčení se živilo z morálních a materiálních zdrojů celých společností, nebylo již možné oddělovat vojenskou kapacitu protivníka od jejích civilních opěrných bodů, představovaných průmyslovou výrobou a dopravní infrastrukturou, ale také loajalitou a morálkou obyvatelstva.

Věk demokracie se ostatně již od dobytí Španělska Napoleonem roku 1808 – tedy záhy po svém ohlášení Velkou francouzskou revolucí – stal také věkem guerillových válek. V nich se dobrovolníci z okupovaných společností sami chápou zbraní, aby prováděli akce typu „udeř a zmiz“. Při přepadeních a sabotážích překračují partyzáni normy válečného práva, neboť útočí na nebojující vojáky a za legitimní terče považují i úředníky okupační správy či kolonisty. To, že operují tajně a jsou podporováni obyvatelstvem, pak znemožňuje, aby normy válečného práva dodržovala okupační armáda při jejich potírání. Z logiky těchto „asymetrických konfliktů“ tedy plyne, že obě strany většinou zabíjejí více civilistů než bojovníků.

Zbrojením k míru

Přestože někteří bystří pozorovatelé vytušili možnost vystřídání omezených válek totálními již v napoleonské době (například teoretik Carl von Clausewitz razil koncept „absolutní války“ v souvislosti s fenoménem „národa ve zbrani“), obecně zůstal tento trend po celé jedno století nereflektován. Nepočítáme-li koloniální války 19. století a počátku století minulého (které byly totálními v důsledku drtivé palebné převahy Evropanů a jejich představy, že vůči Neevropanům si mohou dovolit zvěrstva, která si zapovídají mezi sebou), pak prvním případem evropského válčení s totálními rysy byla právě válka mezi lety 1914 a 1918. Krátká, několikatýdenní mobilní válka, s níž generální štáby počítaly před vypuknutím bojů, se velmi rychle proměnila v dlouhou, měsíce a roky trvající válku poziční, v níž nakonec šlo o vzájemné vyčerpání zdrojů celých společností. Rukojmím této „opotřebovávací války“ bylo civilní obyvatelstvo – ať již prostřednictvím hospodářské blokády, jež v městech centrálních mocností a Ruska vedla až k hladu, nebo přímým fyzickým terorem zaměřeným na určité etnické skupiny, což byl především případ balkánské a východní fronty a Anatolie.

Jatka na frontách i hladovění civilního obyvatelstva v týlu přivodilo šok a s ním i touhu se napříště takovému utrpení vyhnout. Dnes si heslo „Nikdy více!“ spojujeme spíše s traumaty druhé světové války, obzvláště s holocaustem. Ve skutečnosti vyjadřuje široce sdílený pocit veřejného evropského mínění po válce první. Jedním z paradoxů 20. století je, že tento pocit nejen předcházel genocidě Židů, ale byl přímo jednou z motivací jejích pachatelů. To alespoň tvrdí Omer Bartov v dnes již klasické knize Murder in Our Midst (Vražda mezi námi, 1996). Heslo „Nikdy více!“ se podle Bartova mělo naplnit dvěma protikladnými strategie­mi. První navrhovala, aby daná společnost unikla před průmyslovým zabíjením ústupem za opevnění, jež by jí zajistilo bezpečí. Druhá chtěla zajistit bezpečí dosažením dostatečné vojenské převahy. První přístup byl „pasivní, uhýbavý, únikový a ospravedlňoval lhostejnost k osudu druhých zdůrazňováním vlastních zájmů, druhý byl aktivní, konfrontační, intervencionistický a prosazoval zapojení se do ničení druhých jako preventivní prostředek proti vlastnímu zničení“. Na vojenské rovině se tyto dvě strategie vtělily do přístupů Francie a Německa: první země budovala obrannou Maginotovu linii, druhá připravovala útočnou „bleskovou válku“.

Jakousi hybridní polohu mezi defenzivní a útočnou cestou představoval podle Bartova „revoluční pacifismus“ bolševiků. K pacifistům je přibližovalo to, že ani oni se nechtěli podílet na imperialistických válkách. Tento jejich postoj však neplynul z touhy po uniknutí násilí jako takovému, ale z vyčkávání na příhodnou chvíli, v níž bude možné buržoazní násilí těchto válek proměnit do proletářského násilí socialistické revoluce. Teprve jejím prostřednictvím mělo lidstvo definitivně uniknout vzájemnému zabíjení. Bolševici tedy kombinovali humanistický projekt světa věčného míru s odhodlaností vést proti „objektivním“ nepřátelům tohoto projektu stejně brutální válku, jakou praktikovali nacisté. Byly-li úhlavními nepřáteli nacistů „nižší rasy“ v čele s Židy, pak úhlavními nepřáteli bolševiků byly „vykořisťovatelské třídy“ jako kapitalisté a kulaci. Jejich násilná eliminace byla předpokladem vstupu do nenásilného světa.

Od devadesátých let jsou „cílená zabíjení“ prováděna ze vzduchu pomocí dronů

Přehrávání masakru

Nacisté podobný rozpor mezi účelem a prostředky jeho dosažení neměli. Vražedné násilí vůči nižším rasám mělo vést k neméně násilnému panství rasy nadřazené. Nehledě na tento rozdíl byl však také nacismus – podobně jako pacifismus a bolševismus – poháněn touhou uniknout opakování průmyslového zabíjení první světové války. Hitler sliboval Němcům, že takovou zkušenost již nikdy nebudou muset zažít. Místo pacifistického appeasementu a bolševického odložení tohoto „Nikdy více!“ na porevoluční milénium však měli Němci masovému zabíjení uniknout ofenzivou, při níž se stanou jeho pachateli na jiných.

Kontinentální západní Evropa se mimo jiné i v důsledku přijetí defenzivní strategie vzdala takřka bez boje. Hitler se pak pokusil rozvinout svůj program expanzí do východní Evropy a genocidou Židů. V obou případech dovedl do všech důsledků možnosti masového zabíjení, které otevřela první světová válka. Věznění a vybíjení polské elity, hladomor uvalený na miliony sovětských zajatců a obyvatele Leningradu i systematické vraždění běloruských vesničanů v rámci protipartyzánské kampaně zrušily všechny normativní distinkce evropského válečného práva 19. století. Brutální válka proti Polákům a Sovětům vytvořila scénu, na níž se mohlo odehrát masové vraždění evropských Židů. Půda pro ně byla podle Bartova připravena v zákopech první světové války: „Holocaust (…) byl novým přehráním Velké války (a s ním spojené představy pekla), ovšem s jednou důležitou opravou, totiž že všichni pachatelé byli na jedné straně a všechny oběti na druhé. Všechny ostatní prvky se však opakovaly: ostnatý drát, kulomety, zuhelnatělá těla, plyn, uniformy, vojenská disciplína, baráky. Nové přehrání mělo ovšem tu velkou výhodu, že bylo totálně smrtelné pro internované a totálně bezpečné pro jejich dozorce.“

V létě 1914 tedy v Evropě nezačal jen věk totálních válek, ale také věk genocid. Jak píše Bartov, se vstupem průmyslového zabíjení na bitevní pole se stala proveditelnou i myslitelnou systematická genocida celých národů. Ti, kteří zažili první válku, mohli naplánovat, zorganizovat a spáchat tu druhou. Jediné, co bylo potřeba, byla vůle k činu a na konci Velké války bylo nemálo mužů, kteří věřili, že jediným únikem z pekla moderního válčení je podrobit druhé průmyslovému zabíjení, které sami málem nepřežili.

Únik z hrůzy průmyslového zabíjení tím, že se tato hrůza jednostranně uvalí na protivníka, ovšem během druhé světové války hledaly všechny strany. Dokladem toho byla soutěž o vyvinutí „krajní zbraně“, která by umožnila definitivně srazit nepřítele na kolena, aniž by se musely riskovat životy statisíců vlastních vojáků. Touhou obou stran tedy bylo vyhrát válku bez boje. Ještě předtím, než takovou zbraň spojenci v Hirošimě a Nagasaki použili, připravili statisíce Japonců a Němců o život leteckým bombardováním jejich měst. V obou případech se řídili rozvahou, která stavěla na hlavu evropské válečné právo: masové vraždění nepřátelských civilistů bylo explicitně chápáno jako způsob, jak urychlit konec války, a tak ochránit před dalšími válečnými hrůzami vlastní vojáky.

Mimosoudní popravy

Touha získat prostředek, jenž by vítězství ve válce zajistil bez boje, vedla posléze i k vynálezu balistických raket rozsévajících prostřednictvím jaderných hlavic smrt v týlu nepřítele. Vztah dvou protivníků tak byl nahrazen vztahem, v němž je jedna strana redukována na potenciální terč té druhé. Jakmile se jedné straně podaří dlouhodobě nastolit takový vztah, a tak zrušit reciprocitu ohrožení, stává se pánem situace. Na planetární úrovni byla taková asymetrie zmařena vývojem raketových nosičů a nukleárních hlavic oběma supervelmocemi studené války. Touha po dosažení této asymetrie na regionální úrovni vysvětluje, proč si státy vyzbrojené raketami s nukleárními hlavicemi tento svůj monopol tak žárlivě střeží. Samotná možnost použití „krajní zbraně“ odstrašuje protivníky od agrese a zajišťuje jejím držitelům regionální vojenskou hegemonii.

Spor Izraelců s Palestinci v Gaze zase ukazuje, jak lze současné technologie ničení a monitoringu používat k terorizaci nepoddajného obyvatelstva určitého území a zároveň minimalizovat vlastní ztráty tím, že se pozemní operace během několika let omezí vždy na pár týdnů. Jak upozornil Eyal Weizman, přenesení těžiště dohlížení a trestání do vzdušného prostoru podkopává zavedené představy mezinárodního práva o okupaci cizího území: ukazuje se, že je možné ukončit okupaci pozemními vojsky, a přesto v ní pokračovat jinými prostředky. Pozemní vojska jsou pak vysílána jen k občasným trestným akcím. Při těchto zásazích je absolutní vojenská a technologická převaha používána v podstatě na základě podobné logiky, jakou se řídili spojenci při zdůvodňování strategického bombardování a následných nukleárních útoků proti Hirošimě a Nagasaki. Ztráty izraelských ozbrojených sil jsou minimalizovány za cenu mnohonásobně vyšších ztrát palestinského obyvatelstva, v němž, použijeme-li Maova slavného bonmotu, bojovníci Hamásu „plavou jako ryby v moři“. Izraelci tedy házejí do „moře“ bomby a rakety, které zabíjejí civilisty a ničí jejich domy a civilní infrastrukturu, přičemž se občas strefí i do některého z bojovníků Hamásu.

Posilování asymetrie izraelské moci se v posledních dvaceti letech projevilo i na operacích namířených proti politickým a vojenským vůdcům Palestinců. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech prováděla jejich fyzické zneškodňování izraelská komanda, jejichž členové často riskovali své životy. Od devadesátých let jsou již takováto „cílená zabíjení“ prováděna ze vzduchu (většinou se značnými „kolaterálními“ oběťmi civilistů). Hned po 11. září 2001 volal tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld po tom, aby také Američané převzali tento způsob „boje“. Teprve za Baracka Obamy (od roku 2009) se však tyto „mimosoudní popravy“ staly jednou z hlavních taktik protiteroristických operací na afghánsko­pákistánském pomezí.

Obama byl americkou pravicí obviňován z appeasementu a izolacionismu. Ve skutečnosti však na americký intervencionismus nerezignoval. Začal pouze omezovat tu jeho formu, která vystavuje americké ozbrojence smrtelnému nebezpečí na nepřátelském území. Ideálem se stala válka, při níž smrtící operace proti nepříteli neprovádějí vojáci na bitevním poli, ale muži ovládající bezpilotní letouny ze svých kanceláří. Jak konstatuje francouzský filosof Grégoire Chamayou, nový způsob válčení neuznává žádné právní meze zabíjení.

Zabíjení na dálku

Podobně jako Hitlerova válka s Židy i Obamova válka s terorem překonává zásadní nevýhodu první světové války, která spočívala v tom, že pachatelé smrtícího násilí byli zároveň jeho hlavními oběťmi. Bezpečí naváděče dronu, jenž zmáčknutím tlačítka na svém počítači způsobí smrt člověka identifikovaného jako terorista, je stejně tak absolutní, jako bylo bezpečí nacistických kancelářských vrahů typu Adolfa Eichmanna. Obamova „dronizace“ války s terorem tak naplňuje touhu po ofenzivní odpovědi na hrůzy průmyslového zabíjení první světové války – umožňuje vést válku a vyhnout se přitom rizikům boje.

Teprve budoucnost ukáže, zda tento posun signalizuje dlouhodobý trend. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom mohli věk asymetrického válčení rozdělit do tří stadií. V letech 1914 až 1918 byli navzdory hospodářské blokádě, neomezené ponorkové válce a masakrům etnických skupin, především Arménů, statisticky vzato hlavními oběťmi stále ještě vojáci na bitevních polích, kteří byli také hlavními pachateli násilí. Většinu obětí druhé světové války (zhruba dvě třetiny) již tvořilo civilní obyvatelstvo, které zahynulo v důsledku akcí vojáků. Jakmile by převládla technologie zabíjení na dálku, ocitli bychom se v situaci, kdy hlavními oběťmi budou stále civilisté (jako při současných amerických a izraelských protiteroristických operacích), ti však nebudou zabíjeni bojovníky na bitevním poli, nýbrž muži trefujícími se do „živých terčů“ na svých obrazovkách. Válčení se stane sedavým zaměstnáním.

 

Autor je filosof.

 

Text vyšel v A2 č. 19/2014.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image