Knížecí kult „Karla“, který stejně jako punk „nebyl mrtvý“, byl zastíněn supermanažerským étosem Andreje Babiše, který vše „prostě zařídí“ a jehož životaschopnost je očividná. V čem se tyto dvě naděje mnoha voličů od sebe liší? A je něco, v čem jsou si oba politici přece jen podobní? Který z obou kultů s sebou nese větší nebezpečí? Na tyto otázky jsme se ptali čtyř osobností českého veřejného života.
Milena Bartlová
(profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK)
Oba „kulty“ mi připadají špatně srovnatelné, i když oba politici využívají touhy lidí po péči a individuálním bezpečí v divokém světě. (V této touze vidím protiklad angažovanosti, která teprve vytváří politický kolektiv.) Kult Schwarzenberga je sémantická hra, v níž obraz hodného dědy, pohádkového knížete lidumila a skutečného podporovatele disentu používá Miroslav Kalousek pro zakrytí demontáže a tuneláže zbytků sociálního státu. Naproti tomu Babiš je protřelý autokrat, jemuž jde o nepřikrášlený vlastní prospěch, kvůli němuž se baťovsky postará i o své pracovní síly a spotřebitele. Svou antipolitickou rétorikou se veze na vlně ducha doby. V tom se liší od stárnoucího Schwarzenberga, a tedy je i nebezpečnější. Nebureš navíc hraje sám za sebe ještě specifickou, podle mne velmi negativní roli v politice paměti: sice spolupracoval s StB, ale jen proto, aby již tehdy dokázal státu ušetřit nepřiměřeně vynaložené náklady!
Vratislav Dostál
(politický analytik, Deník Referendum)
Karel Schwarzenberg a Andrej Babiš, případně kult každého z nich, se mi zdají jako téměř nesrovnatelné fenomény. Zatímco předseda TOP 09 je v podstatě směšnou figurou českého politického provozu, Babiše lze označit za nebezpečnou postavu. Schwarzenberg je součástí české politiky takřka po celé polistopadové období: byl Havlovým spolupracovníkem na Hradě, kandidoval za ODA do Senátu, byl ministrem zahraničí za Stranu zelených, posledních pět let je předsedou TOP 09. Svého času byl snad nositelem jistého étosu, od roku 2009 je již pouhým maskotem politického projektu Miroslava Kalouska.
Andrej Babiš je především obchodník. Už pouhý výčet jeho funkcí je definicí střetu zájmů. Je všecko, jenom ne politicky uvažující bytost, dokonce si troufám tvrdit, že politiku jako disciplínu svého druhu, disciplínu navýsost kolektivní, doposud nepochopil. Ilustrovat to lze na mnoha příkladech – jeho nářky nad údajnou neefektivitou politického jednání jsou jedním z nich. Dalším může být způsob, jakým řídí svou stranu – hnutí ANO nemá ani jednoho místopředsedu a Babiš je ten poslední, koho to trápí. Neuzavírá programové kompromisy, leda tak obchodní a mocenské dohody, vyžaduje poslušnost a loajalitu (minimálně uvnitř hnutí, které založil), jedná autokraticky. Připomeňme jeho již klasickou tezi: „Já to platím, já rozhoduju.“ Jeho programem je expertní technokratismus, odmítá pravolevou osu, vyžaduje a prosazuje konkrétní a věcná řešení – prý rozumná či racionální. Jeho formace je typicky populistický fenomén. Nemůže proto naplnit naděje, které do něj nemalá část veřejnosti vkládá, nemůže byt řešením krize politiky, naopak je její součásti, ba tuto krizi prohlubuje.
Frustrace mnoha lidí z politiky způsobila, že čelíme síle, jež není geneticky disponována k tomu, aby politiku jako programový a ideový střet rehabilitovala. Naopak, s Babišem se vydáváme po trajektorii, která nebude znamenat nic jiného než ještě pokleslejší a cyničtější politicky provoz. A taky prohloubení frustrace.
Jaroslav Fiala
(politolog, šéfredaktor webu A2larm.cz)
Babiš do značné míry ztělesňuje sen naší doby – je to podnikatel, který zbohatl, „vymakal“ se. Dosavadní hysterická reakce pravicových novinářů vůči Babišovi proto míří vedle. Copak po roce 1989 většina z nich nehlásala stejné hodnoty? Nevzývali donekonečna kult úspěchu a neopakovali, že soukromé je lepší než veřejné? Když přijde Babiš a oznámí, že chce řídit stát jako firmu, odpovídá to, bohužel, hodnotové proměně české společnosti. Přijde mi, že Babiš je jakýmsi pokusem aktualizovat kult Václava Klause z počátku devadesátých let. Opakuje se v něm étos práce, výkonu a fascinace expertním vedením. Babiš navenek vystupuje jako zkušený opravář, prosazuje technokratickou vládu, přivlastnil si optimismus a lidé toužící po naději na lepší budoucnost na to slyší.
Kníže naproti tomu představuje kult vyplývající z absolutní nerovnosti. Na šlechtice se jednoduše nikdy „nevymakáte“. Ale pořád je možné hřát se v jeho výsluní v naději, že trochu z té jeho noblesy a nadřazenosti spadne i na vás. Kníže chce navazovat na havlovský kult, v této snaze si hraje na mravní autoritu a přivlastňuje si prvky alternativní kultury či nonkonformismu, na což slyší zejména mladá generace, která ještě neprošla soukolím českého kapitalismu a nezaběhala si závod ke dnu.
Babiše i Schwarzenberga přitom spojuje víc, než se může na první pohled zdát. Oba jsou symbolem vlády peněz. Jejich příznivci se domnívají, že bohatství těchto lidí je zárukou, že si nechtějí v politice nakrást. Kníže ovšem kryl vládu, která začala připomínat druhorepublikové poměry. Babiš má zase prostředky na to, aby zprivatizoval přinejmenším část veřejné sféry. Obě postavy odrážejí neutěšenost dnešní doby a vliv šikovně vytvořené reklamy v politice. A který kult je horší? Knížecí kult byl mnohem hysteričtější a podle mého odpudivější. Ale pozor, Babiš může být nebezpečnější z dlouhodobého hlediska. Navíc nevíme, co si na nás reklamkáři z některého politického tábora vymyslí příště. Ještě se možná budeme divit.
Ondřej Slačálek
(politolog)
Jednomu sovětskému režisérovi a obdivovateli Stalina se přisuzuje výrok, kterým odpovídal na kritiky „kultu osobnosti“ po smrti svého idolu: „Kult tu byl, ale byla tu i osobnost!“ Podobně patrně jednou budou odpovídat stoupenci největšího kultu osobnosti v českých dějinách po roce 1956 – kultu Václava Havla. Budou mít pravdu, Havel přese všechno (a přes všechny byzantské rysy jeho kultu) osobností byl. Stačí si přečíst jeho eseje a dramata. Po Havlově smrti existovala dvě hlavní tabu, o nichž mluvit by bylo pro početná stáda Havlových uctívačů urážkou zesnulého: Havel jako prominentní disident a Havel jako sebestředný sukničkář. Obě tato „tabu“ Havel sám ve svých dramatech poctivě reflektoval, byl tam vůči sobě možná tvrdší, než vůči němu mohli být poctiví z jeho kritiků. Kult tu je, ale byla tu i osobnost!
O něco horší to budou mít stoupenci druhého velkého kultu osobnosti v Česku. Čím mohou vlastně doložit, že tu v několikerých volbách výrazně uspěla „osobnost“, a ne Kalouskův maskot? Budou opakovat přisprostlé bonmoty, které svého času většina médií vydávala za projev životní moudrosti? Budou dál člověka, který se svého času přiznal k tomu, že dal v souvislosti se svým podnikáním úplatek, líčit jako morální autoritu? Nezbude nakonec spíš pocit trapnosti: ano, stačilo nám takhle málo, knírek s dýmkou, který měl symbolizovat, že jsme lepší lidé? Kult Schwarzenberga v něčem navazoval na kult Havla. Jen řeči o globální odpovědnosti vystřídala primitivní pivní moudra. Nezbyl čas na byť i jen verbální rezervy vůči pažravosti tržního fundamentalismu. Nový Havel nebyl aspoň verbálně kritickým idealistickým doplňkem neoliberální politiky, ale předsedou neoliberální strany. A svého Klause kníže udělal rovnou místopředsedou své strany – že je Kalousek jeho loutkovodičem, ani příliš nezastíral. Zprimitizovaná návaznost na kult Havla se tak projevovala hlavně vyvoláváním dojmu, že „kníže“ je „někdo víc“ než česká společnost, že je to reprezentant světa, který je starší, moudřejší a osvědčenější než čeští plebejci a „potomci nevolníků“. „Tady volíme Karla“, heslo TOP 09 v komunálních volbách, mluvilo jasně: Tady jsme lepší čtvrť. „Kníže“ zhmotnil nové české, ještě notně buranské buržoazii její sen stát se aristokracií.
Rád se nechám poučit, ale v obrazu Andreje Babiše žádný kult nevidím. Kult, to přece znamená také sny, nadšení, charisma, oddanost, étos… Nezdá se mi, že bych něco podobného u Babiše a jeho stoupenců viděl. Nemám dojem, že by Babiš své stoupence okouzloval charismatem. Žádné rozdychtěné písně obdivujících puberťaček, žádná trička se stylizovanou podobiznou, žádné servilní zpěvánky českých spisovatelů.
Nemám dojem, že by s Babišem většina jeho voličů spojovala nějaké sny a přílišné naděje. Je prostě pokládán za člověka, za kterým něco je, kterému lze věřit: když dokázal zbohatnout, proč by nedokázal řídit stát a trochu zamést s korupčníky? Nejsem si ani jist, že by si příliš mnoho lidí dělalo iluze o Babišově cestě k miliardám – brali jej zkrátka jako vcelku normálního postkomunistického podnikatele, a tedy jako vhodný a účinný „protijed“ vůči postkomunistickým politikům. Babiš není osobním kultem, reprezentuje spíš profesi, která se nezdiskreditovala tolik jako politici a zároveň má jako snad jediná peníze na to čelit jim jejich zbraněmi. Babiš není kultem osobnosti, je triumfem určité podoby realismu, kterou Žižek označil za „ideologii cynismu“: běžný volič viděl, že proti mafiánství tradičních stran se mu jako účinná protiváha nabízí jedině oligarcha, a tak ho zvolil. Babiš uspěl (vedle dalších důvodů, jakým je například návrat optimismu do politiky) také proto, že představoval – bez jakékoli ironie – nejlepší možnost pro pravicového voliče. Ten měl na výběr ze dvou stran mediálně usvědčených z korupce a jedné strany, která ke korupci zatím neměla velkou příležitost. Naděje byla přece jen lepší než jistota.
Kéž by tohle byl „jenom“ kult osobnosti – ať už by za ním byla či nebyla osobnost. Je to spíš nedostatečná kritičnost k podnikatelům všeho druhu a také určitá podoba realismu. Té se nebude stačit vysmát, proti ní bude rovněž třeba postavit něco reálného.