Začalo to pocitem, který je možná osobní a možná neoprávněný. Přesto jsem jej zakusil: je to pocit obecné politické nemohoucnosti. To, co se dnes děje například v Řecku, ale i v mnoha jiných zemích včetně Francie, je totiž zjevná neschopnost progresivních sil přimět k ústupu, byť jen o píď, hospodářské a státní elity, které se pokoušejí podrobit obyvatelstvo novému zákonu všemocného liberalismu.
Komunismus jako nadávka
Nejenže progresivní síly pouze přešlapují na místě a nejsou s to získat třeba jen minimum bodů. Alarmující je především vzestup fašistických uskupení, které si uzurpují vůdčí místo v opozici proti nařízením Evropské unie. Mám dojem, že příčina této bezmoci nespočívá v nezájmu lidí, nedostatku odvahy nebo ve většinové podpoře „nutného zla“. Mnoho svědectví ukazuje, že zdroje pro životaschopný a masivní lidový odpor zde existují. Přesto se v masovém měřítku neobjevilo žádné nové politické myšlení. Ze současné rétoriky nevznikl žádný nový politický slovník a odboroví předáci nakonec všechny přesvědčili, že je třeba čekat… na volby.
V historickém období, které pro nás má zcela zásadní význam, jsme přijali takřka bezvýhradně perspektivu našeho nepřítele.
Domnívám se, že jsme svědky toho, že jednoduše přestává fungovat většina politických kategorií, které aktivisté používají, aby promýšleli a změnili naši současnou situaci. Po bouřlivých událostech šedesátých a sedmdesátých let jsme zažili velmi dlouhé kontrarevoluční období ve sféře ekonomické, politické i ideologické. Tato kontrarevoluce zničila důvěru a moc, které kdysi dokázaly vázat lidové vědomí k nejzákladnějším slovům emancipační politiky – například „třídnímu boji“, „generální stávce“, „revoluci“, „lidové demokracii“ a podobně. Klíčové slovo „komunismus“, které dominovalo politickému dění od 19. století, se stalo v podstatě nadávkou.
Skutečnost, že se rovnítko kladené mezi komunismus a totalitarismus postupně stalo obecně uznávaným, jen svědčí o prohře revolucionářů během katastrofálních osmdesátých let. Jistě se nemůžeme vyhnout základní a ostré kritice toho, co se stalo ze socialistických států a komunistických stran (zvláště v SSSR). Ale tato kritika by měla být přeci naší kritikou. Měla by se ocitnout v jádru naší teorie a praxe, a ne vést k nějaké formě trapného zavržení, při němž se vylévá vanička i s dítětem. Tohle všechno vedlo k současnému neslýchanému stavu: v historickém období, které pro nás má zcela zásadní význam, jsme přijali takřka bezvýhradně perspektivu našeho nepřítele. A ti, kteří tak neučinili, zase opakovali do omrzení starou rétoriku, jako kdyby se nic nezměnilo. Ze všech vítězství našich nepřátel je právě toto nejdůležitější.
Ještě za časů starého dobrého komunismu jsme se posmívali tomu, co jsme nazývali „dřevěný jazyk“ – prázdným slovům, klišé a pompézním přívlastkům. Dnes je jednou z největších zbraní oficiální demokratické ideologie právě to, že ovládá tento dřevěný jazyk. Používá jej bez výjimky každé médium a každý vládní představitel. Kdo si ještě myslí, že pojmy jako „demokracie“, „svoboda“, „lidská práva“ nebo „vyrovnaný rozpočet“ jsou něčím jiným než příkladem tohoto klišoidního jazyka?
Jen odpor nestačí
V současnosti jsme my, představitelé militantní politiky, zcela bez emancipační strategie. A onen sympatický a nevyhnutelný jazyk demokratického hnutí nebude tím, který nás zachrání. „Pryč s tím či oním“, „Dohromady zvítězíme“, „Vypadněte“, „Odpor“, „Máme právo na rebelii“ – tohle všechno dokáže vyvolat momentální kolektivní afekty a z taktického hlediska je těchto hesel opravdu zapotřebí. Jejich nedostatkem ale je, že sama o sobě nedokážou vyřešit otázku čitelné strategie. Jde o příliš chudý jazyk na to, aby mohl fungovat v rámci diskuse o budoucnosti.
Klíč k politickému úspěchu nepochybně spočívá v síle odporu, jeho dosahu a v odvaze. Naprosto nezbytná je však také disciplína a deklarace pozitivních možností pro budoucnost, které zůstávají neviditelné v rámci propagandy nepřítele. To je právě důvod, proč existence lidových hnutí sama o sobě neposkytuje politickou vizi. To, co tmelí hnutí na bázi individuálních pocitů, má vždy negativní charakter. Klasickým příkladem jsou hesla typu „Pryč s kapitalismem“, „Zastavte propouštění“, „Už žádné škrty“ nebo „Pryč s evropským triumvirátem“, která stmelují hnutí jen na základě negativních pocitů. Na určité rovině sice mohou mít nějaký efekt, protože obsahují konkrétní cíl a dokážou propojit různé společenské vrstvy – jak tomu bylo například s heslem „Pryč s Mubarakem“ během arabského jara. Nikdy ale nedokážou vytvořit na základě tohoto výsledku pozitivní politiku. A právě toho jsme dnes svědky v Egyptě a Tunisku, kde reakční náboženské strany sklízejí plody hnutí, ke kterým nemají žádný skutečný vztah.
Jádrem každé politiky je totiž přísné provádění návrhů, a nikoliv jen popírání nebo odmítání. Politika je organizovaným přesvědčením, aktivní myšlenkou, která ukazuje dříve netušené možnosti. Hesla jako „Odpor“ jsou nepochybně vhodná proto, aby sjednotila jednotlivce, na druhé straně těžko z tohoto shromáždění vytvoří něco víc než radostnou směs historické existence a politické křehkosti, která se v momentě, kdy nepřítel (jenž je na tom politicky, ideologicky i mocensky mnohem lépe) zvítězí, změní v hořké a bezzubé opakování předchozích neúspěchů. Není to tedy záplava negativních afektů, co by nám mohlo umožnit zatlačit do defenzivy reakční síly, které se dnes pokoušejí rozložit veškerou formu myšlení a jednání. Jedinou možností je sdílená disciplína společné ideje a rostoucí užívání jednotného jazyka.
Čím začít?
Znovuobnovení tohoto jazyka je pro nás zásadní věc. Právě proto se pokouším znovuzavést, redefinovat a reorganizovat vše, co se točí kolem slova „komunismus“. Slovo komunismus má tři základní významy. Za prvé označuje analytické pozorování, podle něhož je v současných společnostech svoboda ve skutečnosti zcela ovládána soukromým vlastnictvím. „Svoboda“ dnes není ničím jiným než neomezenou svobodou získat jakékoliv zboží. Možnost „dělat si, co chci“ je pak měřena právě velikostí zisku. Ten, kdo ztratil jakoukoli možnost zisku, pozbývá jakékoliv svobody. To byl právě důvod, proč Marx v Manifestu tvrdil, že veškeré požadavky komunismu se dají redukovat pouze na jeden jediný: zrušení soukromého vlastnictví.
Komunismus dále označuje historickou hypotézu, podle níž není nutné, aby byla svoboda určována osobním vlastnictvím a lidská společnost řízena oligarchií mocných byznysmenů a jejich poskoků v politice, policii, armádě a médiích. Podle Marxe je možná společnost, v níž vládne, jeho slovy, svobodné sdružování, v níž je produktivní síla zespolečenštěná a v níž přestávají existovat rozpory způsobující nerovnost (mezi intelektuální a manuální prací, městem a vesnicí, mužem a ženou, managementem a prací) a v níž rozhodnutí, které se týká každého, je opravdu záležitostí všech. Právě tento způsob rovnostářství bychom měli chápat jako princip našeho myšlení a jednání, a ne se ho zbavovat.
A konečně, komunismus poukazuje na potřebu mezinárodní politické organizace, která by v lidech podněcovala nové formy myšlení a pomáhala jim utvářet moc zcela odlišnou od moci státní. Cílem této moci by měla být transformace skutečnosti na základě propojení principů s aktivní subjektivitou všech lidí, kteří chtějí danou situaci změnit. Slovo „komunismus“ tak pojmenovává proces, jímž se svoboda zbavuje své závislosti na soukromém vlastnictví. Pokud právě toto slovo naši nepřátelé vždy nejzuřivěji napadali, je to jen důkaz o jejich neschopnosti strpět proces, který ničil právě toto pojetí svobody. Je-li právě komunismus našim nepřátelům trnem v oku, pak právě jeho znovuobjevováním musíme začít.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Greek anti-fascism protest sput the left’s impotence on display otištěného na serveru The Guardian přeložil Jiří Růžička. Redakčně kráceno.
Alain Badiou vystoupí 29. října od 19.30 v Městské knihovně v Praze s přednáškou Střední Evropa v současné kapitalistické globalizaci. A dále 30. října od 18.30 na konferenci Filosofie pravd ve Francouzském institutu s přednáškou Co je to pravda.