Pedofilie je téma, kterému média většinou nevěnují žádnou pozornost, anebo ho naopak démonizují – nejčastěji v souvislosti s případy znásilnění nebo dětské pornografie. Portrét mladíka, který je ochotný na kameru přiznat svou pedofilní orientaci a otevřeně o ní mluvit, je tak rozhodně velmi důležitým příspěvkem do veřejné diskuse na toto téma.
Nešťastný muž
Dokument Veroniky Liškové Danielův svět, který soutěží na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů, už v úvodním titulku upozorňuje na to, že většinu sexuálních zločinů na dětech nepáchají lidé s čistě pedofilní orientací. Sám Daniel několikrát otevřeně popírá, že by kdy myslel na to, že by své sexuální fantazie realizoval, a stejně tak odmítá, že by sledoval dětskou pornografii. Naopak se představuje jako citlivý, nešťastný muž, který chápe svou orientaci nikoli sexuálně, ale zásadně romanticky, platonicky a tragicky. Je si plně vědom toho, že jeho milostný život nemůže být naplněn – na rozdíl od vztahů dospělých osob je totiž už z podstaty vždycky neopětovatelný a nerovný. Zároveň přijímá to, že jeho sexuální život, pokud jím nechce nikoho ohrožovat, je odsouzen k fantaziím a masturbaci.
Film potvrzuje společenský mýtus, podle nějž se vlastně celý život pedofilů točí kolem touhy po vztazích s dětmi.
Potud je Danielův svět skutečně mimořádně podnětný. Chce totiž nahradit stávající stereotyp pedofila jako pudového násilníka jiným, mnohem realističtějším a tolerantnějším modelem pedofila coby tragické postavy. Naneštěstí ale samotný film nejde ve zkoumání tohoto tématu příliš daleko. Zůstává totiž u žánru portrétního dokumentu, a tím nechává celou obhajobu na Danielovi samotném. Ve filmu se Daniel několikrát baví se svými známými stejné orientace, ale ti ve filmu nikdy nejsou vidět ani přímo nevyjadřují své názory. Neslyšíme ani postřehy žádných odborníků, kromě suchého konstatování Danielovy diagnózy lékařem. Zůstává také otázkou, do jaké míry film jen sugeruje, že Daniel skutečně nemá na veřejnosti vůbec žádné zastání. Snaha autorů působit spíš impresivně než racionálně také úplně nepomáhá snaze rehabilitovat pedofilii pomocí otevřené veřejné debaty.
Pedofilie všedního dne
Ještě problematičtější je ale to, že Danielův svět vlastně do velké míry není portrétem samotného protagonisty, ale spíš jeho milostného života. Danielova osobnost je tu vlastně redukována na ty znaky, které přímo souvisejí s jeho orientací. Dozvídáme se sice, že studuje literaturu a podobné detaily, ale jinak o jeho „civilním“ životě nevíme téměř nic. Tím ale film naopak potvrzuje další společenský mýtus, podle nějž se vlastně celý život pedofilů točí kolem touhy po vztazích s dětmi. Dost nešťastné z tohoto pohledu je, že výsledný film obsahuje v podstatě většinou Danielovy monology, v nichž rozebírá své milostné problémy. A tyto monology mají navíc často podobu voiceoverů doprovázených záběry Daniela při každodenních činnostech, takže se zdá, že takové úvahy zabírají většinu jeho myšlenek. Pro emancipaci například homosexuálů i jiných menšin přitom bylo naopak důležité i to, co je dnes bráno jako samozřejmost – totiž že značnou část jejich života vyplňují starosti či zájmy, které s jejich sexuální orientací nemají vůbec nic společného.
Dalším problémem filmu je jeho řemeslná neohrabanost. Řada dialogů působí podivně strojeně, jako trochu váhavá a nucená improvizace na předem zadané téma. Danielovy voiceovery jsou do té míry deklamativní, až se bezmála zdá, že je čte z papíru. Vizuální stránka filmu je také poměrně fádní, což snad má umocnit bezútěšnost Danielova života. Každopádně díky všem těmto nedostatkům snímek postrádá výraznější dynamiku a působí spíš mdle než ponuře.
Význam snímku je tak sice pořád nesporný, ale bohužel končí u otevření tabuizovaného tématu. Je to ale trochu příliš opatrné pootevření a příliš letmé nahlédnutí do světa, který rozhodně není jen Danielův.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.