Právě před šesti lety, na přelomu září a října 2008, schválil americký senát vyplacení sedmi set miliard dolarů bankám v rámci „balíčku na záchranu finančního systému“. Vůdci Spojených států se spojili a nemožné se stalo možným: peníze na zdravotnictví, vzdělání či sociální zabezpečení, které dosud beznadějně chyběly, se zázračně zjevily, aby zachránily kontury moderního kapitalismu. Dějiny vyvrhly ze svého chřtánu zlo, jehož příčinou nebyl tentokrát nikdo z obvyklých podezřelých: ani komunismus, ani islámský terorista. Byl to sám globální kapitalismus, jehož vnitřní mechanismus zahalil oblohu nad nejmajestátnějšími finančními institucemi soumrakem, v němž celá Amerika šla spát „s obavou, zda bude ráno ještě Amerikou“.
Architektura kolapsu
Z hlediska financí vypukla krize v únoru 2008 zestátněním britské banky Northern Rock, která trpěla nedostatkem likvidity (což je podobné, jako když miliardář zrovna nemá v kapse drobné na parkování). Investiční banka Bear Starns, několikanásobná „nejobdivovanější americká společnost“ podle časopisu Fortune, pak v březnu téhož roku utekla hrobníkovi z lopaty spěšným prodejem svých aktiv formou superlaciných akcií další bankovní celebritě JP Morgan Chase. Když v září téhož roku požádala ohromná investiční banka Lehman Brothers o ochranu před věřiteli, bylo jasné, že finanční systém kolabuje. Kolaps Lehman Brothers, toho času čtvrté největší americké banky, byl zároveň největším bankrotem v dějinách. Strach před krachem donutil i bankovního giganta číslo tři, investiční instituci Merrill Lynch, aby ze dne na den odprodala znehodnocená aktiva do područí Bank of America. Není podstatné, zda si inženýři finančního krachu byli plně vědomi důsledků svého zacházení s hypotečními balíčky. Finanční aktéři krize jsou v posledku pouze aktéry divadelního představení abstraktních svazků, vrtkavých projevů důvěry a všemožných algoritmů. Virtuální entity finančních spekulací jako by se reality netýkaly. Proto jim mohly snadno unikat poplašné signály, které od roku 2006 ona těžkopádná materiální skutečnost vysílala.
Žádná politická síla, která participuje na kapitalismu, nemůže zabránit dalšímu krachu, protože participovat na kapitalismu znamená dělat průvodce na cestě ke krachu.
Nejchudší americké (což se dá v segregovaných Spojených státech vcelku úspěšně redukovat na „afroamerické“) obyvatelstvo průmyslových měst jako Detroit nebo Cleveland navršovalo už od konce devadesátých let miliardové ztráty, jejichž příčinou bylo hromadné nakupování a následné propadání riskantních půjček na bydlení. V roce 2006 pak počet nesplatitelných hypoték narostl skokově. Rakovina hroutících se hypoték zasáhla následujícího roku už i střední třídy od Kalifornie po Floridu. Na konci roku 2007 si korporátní média ráčila všimnout, že se bez domova ocitly dva miliony Američanů, včetně početných zástupců vysokoškolsky vzdělaných středních tříd. Další čtyři miliony běžících hypoték obdržely známku „hrozby pádu“.
Do výšin finančního spektáklu však podobné výkřiky stále nedoléhaly. Ještě v lednu roku 2008 se na Wall Street vyplácely prémie v celkové hodnotě více než třicet miliard dolarů. To byla pozoruhodná částka, která se blížila odměnám za celý předchozí rok. Jak konstatuje britský politický geograf David Harvey: „Ztráty na dně sociální pyramidy zhruba odpovídaly mimořádným ziskům finančníků na jejím vrcholu.“ Po vyplacení prémií začal Wall Street konečně mluvit o jakési „krizi subprimovaných hypoték“. Problém celého galapředstavení byl v tom, že jednotlivá banka nemůže dostat žádný stimul k tomu, aby gradující krizi nějak bránila – podstatou světa velkých financí je vztah mezi jednotlivými institucemi, podpořený důvěrou a sítí vzájemných finančních závazků, nepřetržitá dynamika akce a reakce.
Pravo-levé sny liberálů
Spektákl ekonomické krize střídá na pódiu hned dvě masky. Levicoví i pravicoví liberálové jsou uhranuti jednou z nich. Podle liberální levice spočívá příčina krize v odtržení světa spekulativního kapitálu od reálné ekonomiky a jejich posvátný sňatek mohou obnovit jedině nové regulace. Podle liberální pravice zapříčinili finanční krach jednotliví amorální bankéři, které je třeba vyměnit či poučit.
Levice si při tom neuvědomuje konstitutivní roli finančního kapitálu, který funguje jako „krevní oběh“ reálné ekonomiky. Finanční kapitál nelze klást do protikladu k reálné ekonomice, neboť ta by bez jeho infuzí vůbec nemohla existovat. „Ve strojovně kapitalistické produkce není více reálna než na jeho obchodních palubách nebo v jeho spekulativních kajutách,“ napsal v říjnu roku 2008 Alain Badiou pro francouzský deník Le Monde. Levičácká iluze je iluzí sofistikované schopnosti kontrolovat chod kapitalismu. Jenomže regulace připomíná oblíbené revolucionářské pejorativum „reakce“. Problém každé regulace v globálním kapitalismu je ten, že ta „poslední regulace“ přijde vždy až s křížkem po funuse. Kapitál se akumuluje, reprodukuje, cestuje ve spirále k další krizi a levičáci se jej snaží dohnat. Tlačí tak před sebou kámen, který se vždycky musí skutálet.
Pravice naproti tomu tradičně vytěsňuje celek kapitalistického schématu. Dějiny přeci skončily, liberální aréna konkurence a individualismu se stala věčnou formou skutečnosti a tvoří neoddiskutovatelný předpoklad všech pravicových vyprávění. V pravicové interpretaci je příčinou krize série přehnaně ziskuchtivých rozhodnutí. Spekulanti se podle pravičáků dopustili zásadní chyby: šli do rizika a maximalizovali zisk. Pravicový double-think tu jede na plné obrátky.
Jedna velká krize
Jaké si z toho vzít ponaučení? „Realitou spektáklu finanční krize jsou jeho diváci,“ říká nám Alain Badiou. Pouze divák, který se z divadla vrací do reálného života, může aspirovat na poučení z frašky, která se před jeho zraky právě odehrála. Diváky jsou dnes voliči, kteří si skrze své politické zástupce vybírají levicovou či pravicovou interpretaci toho, proč musí nést náklady za krizi, kterou nezpůsobili. Žádná politická síla, která participuje na kapitalismu, však nemůže zabránit dalšímu krachu, protože participovat na kapitalismu znamená dělat průvodce na cestě ke krachu. V kontextu něčeho tak ohromného, jako jsou následky globálního finančního kolapsu, připomíná volba mezi pravicí a levicí volbu mezi platbou v hotovosti a platbou kreditní kartou – ať už si zvolíte jedno nebo druhé, můžete si být jisti, že budete o něco chudší. Z tohoto pohledu se jeví samotný chod kapitalismu jako jedna velká krize. Spojení „stupňující se krize“ bude v kontextu finančního kolapsu, válečných konfliktů a hroutícího se klimatu v budoucnu mimořádně přiléhavou slovníkovou definicí kapitalismu.
Autor je filosof.