Epidemie eboly usmrtila polovinu z devíti tisíc nakažených. A Západ bije na poplach. Ne však kvůli prudkému nárůstu obětí této nemoci, která se od prosince minulého roku šíří západní Afrikou. Západ je v pohotovosti kvůli několika individuálním případům onemocnění lidí ve vyspělých zemích, především pak kvůli onemocnění dvou členů zdravotnického personálu v americkém Dallasu. Vypukla hysterie. Češi balí do fólie ghanského studenta na hlavním nádraží, světová letiště zavádějí teplotní screening pasažérů a američtí senátoři volají po jmenování takzvaného cara eboly, tedy vládního zmocněnce pro řešení epidemie. Současná exploze strachu z nákazy v rozvinutých zemích působí vzhledem k dosavadní neochotě řešit situaci v Africe tragikomickým dojmem.
Proč léčit chudé?
Oblíbená mediální zkratka přisuzuje ebole přívlastek „zákeřná“. Toto označení zřejmě má vystihnout vysokou míru rizika nakažení, ke kterému dochází při kontaktu s tělními tekutinami nemocných. Nejnebezpečnější z pěti známých kmenů viru ebola (typ zvaný Zair) dosahuje až devadesátiprocentní úmrtnosti nakažených. V současnosti řádí právě on. Byl také původcem první epidemie této infekce v roce 1976 v oblasti řeky Eboly v Demokratické republice Kongo. Od té doby se nemoc objevovala pravidelně, ale vždy jen v afrických zemích. Současná epidemie se však předchozím případům jednoznačně vymyká jak co do rozsahu, tak i počtem svých obětí. Když totiž nebudeme počítat právě probíhající epidemii, podlehlo ebole za posledních třicet let necelých 2400 lidí.
Investice nutná k vývoji nového léku se odhaduje na 870 milionů dolarů. Pro velké farmaceutické společnosti nepředstavují chudí afričtí vesničané dost lákavou poptávku na to, aby do vývoje léku investovaly.
Doposud působila ebola ve srovnání s globálními nákazami typu AIDS či hepatitidy jako podružná záležitost – přinejmenším pokud bychom vycházeli z dosavadního přístupu farmaceutických firem. Během čtyřiceti let existence nemoci nebyl nikdy vyvinut dostatečně účinný lék ani preventivní vakcína, která by byla schopná před ebolou ochránit. Je ovšem pravda, že v případě antivirotik je vzhledem k množení viru v hostitelských buňkách problematické léčbu zacílit tak, aby protilátky zároveň nepoškozovaly buňky, potažmo orgány nakaženého jedince. Důležitější roli ale hrála otázka případného ekonomického profitu. Léčba nákazy, která ještě donedávna neopouštěla břehy „černého kontinentu“, výhodnou investicí nikdy nebyla. Státy postižené současnou epidemií patří k těm nejchudším na světě. V žebříčku 187 zemí seřazených podle indexu lidského rozvoje se Guinea (178. místo), Libérie (174. místo) a Pobřeží slonoviny (177. místo) nacházejí na samém chvostu. Investice nutná k vývoji nového léku se odhaduje na 870 milionů dolarů. Pro velké farmaceutické společnosti nepředstavují chudí afričtí vesničané dost lákavou poptávku na to, aby do vývoje léku investovaly.
Ne, že by do afrických zemí neproudil zahraniční kapitál. Jenže rozvojové programy poskytované západními vládami ve spolupráci s mezinárodními finančními institucemi fungují jako nástroj nátlakové neoliberální politiky, která si v daných zemích vynucuje procesy privatizace, deregulace a snižování vládních výdajů na veřejnou sféru. Vybudovaná infrastruktura potom často pokrývá pouze oblasti zajišťující monokulturní produkci sloužící k exportu na světový trh. Za jednu z hlavních příčin nynější zdravotní krize můžeme naopak označit ohromnou podfinancovanost veřejného sektoru. Výsledkem je nedostatek nemocnic, absence hygienických návyků, omezené množství kvalifikovaných zdravotníků, špatná koordinace na vládní i mezinárodní úrovni a nedostatečná informovanost veřejnosti ohrožené epidemií. Takové podmínky ovšem vytvářejí pravý opak prostředí, v němž lze prostřednictvím rychlé izolace nemocných, ale i potenciálně nakažených zabránit nekontrolovanému šíření nemoci.
Západ ohrožený vlastní politikou
Že se virová epidemie šíří nerovnoměrně na základě ekonomické a rasové příslušnosti postižených, potvrdil i případ nákazy amerických občanů. Po osmi měsících africké agónie se zčistajasna zjevil experimentální lék Zmapp, který byl nakaženým okamžitě aplikován. Navzdory dvěma zachráněným životům nicméně nelze bez řádných klinických studií reálně prokázat jeho skutečnou účinnost. Navíc v důsledku půlroční doby výroby jedné dávky již není sérum k dispozici. Dlouhodobá politika škrtů v americkém zdravotnictví, kde došlo k výraznému snížení výdajů i na výzkum infekčních chorob, má za následek, že výrobu léku financuje ministerstvo obrany. Což ukazuje nejen na opačný trend každoročního navyšování amerického armádního rozpočtu, ale také na zvláštní vztah armády k virovým epidemiím. Spojené státy dokonce jakožto první pomoc vyslaly do postižených oblastí Afriky vojenské jednotky, které oficiálně pomáhají zřizováním polních nemocnic, především jsou ale silou potřebnou k potlačení demonstrací lidí nespokojených s dosavadním přístupem svých vlád. Vojenská síla byla už využita k izolaci celé chudinské čtvrti, v níž došlo k šíření smrtícího viru. Taky u nás je centrum pro potenciální boj s nákazou ve vojenském středisku v Těchoníně v Orlických horách. Zdejší nadstandardní podmínky umožňují pracovat při ochraně čtvrtého stupně, což je v přímém kontrastu se současnými podmínkami například v Libérii.
Západní mocnosti dnes uvažují, jak v zájmu vlastního bezpečí izolovat země západní Afriky od zbytku světa – například přerušením letecké dopravy, hlídáním hranic nebo uvalením zákazu cestování. Takové návrhy vycházejí z kulturní stereotypizace afrických občanů i z nepostižených zemí jako potenciálních bacilonosičů. Zavedení jmenovaných opatření by pak bylo možné vykládat jako ortel smrti nad chudinou v postižených oblastech. Problematika eboly tak obnažuje až na krvácející dřeň imperialistickou nadřazenost západního světa, jehož politika je zodpovědná za existující globální nerovnosti.
Autor je sociolog.